Do dálky se táhne obrovská poušť. Vyprahlá, písečná, žlutavá, přísná a absolutně nepřívětivá. Nevidíte na její konec, ani na její začátek. Nevidíte ani zprava doleva. Je nekonečná. Přes prudké sluneční paprsky nevidíte ani do nebe. Nohy se vám podlamují a pokud byste nebyl nahý, oblečení by se vám bez soucitu lepilo na tělo. Vaše hrdlo je vyprahlé po několikadenní cestě bez vody. To už ale dávno stejně nevnímáte. Tohle není místo, kde by se dalo sehnat něco k jídlu nebo k pití. Cítíte se tam neuvěřitelně sám a bojíte se, že už se nikdy nedostanete pryč. Dovolávat se nějaké pomoci je však také zbytečné, protože jste na celém světě úplně sám. Víte, že pokud uděláte jediný chybný krok, poušť vás může beze slova zničit, zamést pod písek a už o vás nikdy nikdo neuslyší. Paradoxně zbývá však jen důvěřovat poušti a jejímu písku, že se jim nad vámi zželí a dají vám svobodu.
V moment, kdy máte pocit, že už to doopravdy déle nevydržíte, se octnete na okraji obrovského jezera. Vodu z jeho obrovských burácejících vln vítr donese až přímo k vám a spláchne vám z obličeje veškerý smutek a únavu po tak dlouhé a strastiplné cestě. Můžete se z něj napít z plného hrdla, zahnat žízeň a popřípadě nechat odpočinout své unavené nohy po tak dlouhé cestě. Voda je neuvěřitelně laskavá. V moment, kdy máte pocit, že snad život nemůže být krásnější, celé jezero i s nebem zmizí.
Octnete se před dubovými dveřmi, které slouží jako vstup do obrovské továrny. Rychle chytíte za kovový kruh a otevřete ty obrovské dveře. Uvnitř se za ně opatrně schováte. Jen tam stojíte a s úžasem zíráte před sebe. Přes randál, který panuje uvnitř, neslyšíte ani proud myšlenek ve vlastní hlavě, natožpak svůj vlastní dech. Stejně jste z toho natolik udiven, že už ani nevíte, jestli ještě vůbec dýcháte. Továrna je vysoká tak moc, že nedohlédnete k jejímu stropu. Všude okolo vás je slyšet šelest slov, zvuk cvakajících koleček a tesklivá hudba. Před sebou na běžícím pásu vidíte roboty, kteří přenášejí písek z jedné strany na druhou, o kus dál je vysokánská přehrada, kde se roboti snaží zotročit vodu, která jim neustále z rukou vyklouzává na zem. Ne všechny stroje fungují dokonale. Přes rachot všech strojů a šelest slov, který je všudypřítomný, se nedá zaslechnout nic jiného. Snažíte se někam dojít, ale neustále máte pocit, že se vracíte zpátky. Kdykoliv se snažíte jít vpřed, jakási zvláštní síla vás buďto vrátí zpátky, anebo vás posune úplně dopředu. Nejde vám ale zastavit se na jednom místě. Jste z toho naprosto vyčerpaný a zmatený. Snažíte se z téhle pavučiny dostat ven. Lepkavá vlákna času se vám omotávají okolo kotníků a rukou.
V tu ránu spadnete na zem a nemůžete se zvednout. Sklátila vás vichřice a čas. Neuvěřitelně silná vichřice. Vichřice slov. Písečná bouře, která s sebou zároveň nese i vodu a slova. Slova plná bezvýznamnosti s sebou nesou písek plný samoty a svobodnou vodu. Bijí se spolu a to bije vás. Protože vy nejste jen pozorovatel, vy jste součástí téhle vichřice. Ta vichřice je i ve vašem těle a vy jste v ní, nemůžete se jí ubránit. Musíte jednoduše počkat, až se ztratí mezi mraky. Máte pocit, že už brzy musí vichřice zmizet, ale pořád nic. Už dávno ze zimy necítíte své nohy ani ruce. Už necítíte ani své tělo. Slyšíte jen své srdce, jak bije do rytmu bouře. Možná ležíte na zemi, ale možná stojíte, to už taky sám ani nevíte. Všechno se vám před očima točí a už to nemůžete vydržet. Stroje křičí náhodná slova a ramena strojů se podlamují, stejně jako vaše kolena. Ze strachu se začínáte soustředit na tlukot svého srdce, které bije do rytmu hromů bouře. Máte strach. Továrna vás vtahuje do sebe, ani jste si nevšiml, že vám za tu dobu, co jste tady, zešedly jak vlasy, tak vousy. Pouze se soustředíte na tlukot svého srdce a nevšímáte si ani tikotu hodin, který se rozléhá společně s tlukotem vašeho srdce po celé továrně.
Najednou uslyšíte Ticho, které nepřerušuje už vůbec nic. Ticho pohltilo úplně všechno, co mu vlezlo do cesty. Na struny vzduchu už nikdo nebrnká, ani se je nesnaží roztrhat. Pomalu otevřete oči do toho překrásného Ticha. Jakoby vlezlo do vašeho nitra, jako byste ho viděl, jako byste cítili jeho tichou vůni, jako byste ho mohl nahmatat rukama ve vzduchu. Jako byste mohl naslouchat jeho notám celou věčnost. Snažíte se nepohnout ani o píď, abyste na Ticho náhodou nešlápl. V tu ránu si všimnete, že se opodál hýbe stroj na tvorbu slov. Už však nevydává žádný zvuk. Pouze se pohybuje ze strany na stranu a vypadávají z něj kusy papíru. Přiblížíte se po špičkách ke stroji blíže a zjistíte, že papíry jsou plné básní, které z něj vypadávají čím dál, tím rychleji. Ostatní stroje se za Ticha dávají do pochodu a znovu se dávají po bouři do pořádku. Všude je klid, máte strach sami přemýšlet, abyste Ticho náhodou nevyrušil a ono s křikem nezmizelo kdesi v dálce. A tak pouze vnímáte. Vnímáte, jak vám proudí žilami, vnímáte sílu jeho tance, sílu jeho propojení s vaším Tichem. Pokud nepřijde další vichřice slov, budete tam takto v klidu až do konce věčnosti.
Takhle nějak by to asi vypadalo, kdybyste se do těchto končin chtěli podívat. Žádný člověk sem však ale nikdy nevkročil a ani nebude moci vkročit, a tak se asi budete muset spokojit pouze s tímto příběhem. Nechci vám však kazit naděje. Bůhví, možná se vám to někdy povede, budete ale muset být pořádně upřímní a nezapomenout být v Tichu.
