Svaťák - něco jako fejeton?

Už to začíná. TEN týden je tady. .................................................................................................................

Hory papírů se mi nahromadily, ani nevím jak, po celém pokoji a když něco potřebuji najít shodím při tom lampičku, všechny hrnky od kafe, které mám na stole, a probudím polovinu domuJsou tři ráno, 11. května, a já se začínám konečně učit na maturitu. Začínám. No, začala jsem už někdy v lednu, ale bohužel všechny vypracované otázky (ne všechny, ale 15 z 25, což je docela dost) jsem zapomněla kdesi v Rumunsku, kam jsem jela reprezentovat svou školu, ano školu! Už na ně čekám dva týdny a včera mi bylo řečeno, že je posílají do Prahy z Bukureště expresem, ano včera! I když už to je tři týdny, co jsem to začla řešit. Bože můj. Místo toho, abych se učila, si jdu uvařit dneska už páté kafe a začínám psát tenhle fejeton. Ano, svaťák je tady.

Nařizuji si budík na osmou na ráno a naivně věřím tomu, že vstanu. Místo toho vstávám ve dvanáct, proderu se hromadou papírů, které se válí nejen v mém pokoji, ale i v obývacím pokoji, protože ke mně do pokoje už se nikam nic nevejde. Bohužel už ani na postel, ani na podlahu. Potom co si dovařím kávu a sednu si na terasu k učení, dostávám hlad. Klasika. Dělám si druhou snídani a s povzdechem zjišťuji, že už je šest večer. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale nezoufám, zbývá mi ještě 5 dní. Snad mi do pátku dorazí zbytek otázek a všchno to stihnu, jakoby nic. Krátím si čas tím, že se dívám na hokej. Ano, já a na hokej. Přitom přemýšlím, jestli učení není náhodou prokrastinace od jídla a dělám si oběd. Ano, v 8 večer. Mražená pizza, komu by se chtělo chodit do obchodu, který je od mého domu vzdálený 5 minut? Nikomu. Najednou je 11 hodin večer a já jsem si za celý den přečetla jen jednu jedinou otázku z šedesáti. Uklidňují mě statusy spolužáků na facebooku o tom, že se ještě ani nezačali učit. Dávám si další kafe a přemýšlím o tom, jestli tímhle tempem neskončím do konce týdne na těžkých drogách.

Třetí den. V noci se mi zdálo, že mi při maturitě bylo řečeno, že nemám vhodné kalhoty, tak jsem si je sundala a šla jsem raději bez nich. Proderu se skrz všechny možné papíry ke skříni, kde zkouším, jestli mi po tolika mražených pizzách ještě je to oblečení, které mám připravené k maturitě. Naštěstí ještě ano. Pokoj raději zavřu, mám strach, aby se ta džungle papírů nerozrostla i na chodbu. S úsměvem do nového dne si sedám na terasu a čekám až se probudím a zjistím, že se mi to všechno jen zdá, a že nikdy nebudu muset maturovat. Otázky stále nedorazily, a tak se učím čísi otázky, každá z nich je dlouhá asi jako encyklopedie na dané téma. Kouřím. Co jiného mi zbývá než kafe a cigarety.

Čtvrtý den, otázky stále nedorazily a já lehce panikařím. Pokud na mě někdo u mě doma promluví, reaguji na to, jako kdyby po mně chtěl, abych stála hlavou dolů, přitom jedla špagety čínskými hůlkami a na nohou držela slona. Takže na mě raději nikdo nemluví. Raději už se na svůj bílý zjev ani nedívám do zrcadla. I když by mi to možná pomohlo, třeba by to se mnou švihlo a nemusela bych maturovat.

Pátý den. Napadá mě, že bych mohla jít běhat, ale jsem natolik ve stresu, že si raději udělám kafe a zírám ve stresu do zdi. Když mi dojde, že už takto sedím bezmála hodinu, uvědomím si, že se mnou něco není v pořádku. Krátím si čas sledováním videa se sovičkou, která mluví slovensky a vysvětluje, proč není “múdrá sova“. Přetáčím si ho pořád dokola. Nastává večer, spolubydlící se mě ptá, jestli si stále vypracovávám otázky, když vidí, že horlivě něco zapisuji. Odpovídám, že ne a snažím se o tom přesvědčit i sama sebe.

Šestý den už jen sedím a sleduji sovičku, přitom si dávám panáka na uklidněnou a mám ze sebe radost, že jsem neskončila na tvrdých drogách. Babička mi včera přivezla jídlo na tři dny, snědla jsem ho během tří hodin. Dneska za chudinkou hladovou vnučkou jede znova. Stojím před rozhodnutím jestli se budu raději celou noc ládovat kafi a informacemi, anebo spát. Nakonec to nezvládnu a v 9 večer usínám na zaplněném stole u sebe v pokoji. Ráno se probouzím svěží jako ranní rosa, naházím všechny desky včetně notebooku do batohu (ano doufám, že se to všechno ještě doučím v posledních čtyřech hodinách, které mi zbývají, i když to možná dopadne tak, že místo toho budu psát tenhle fejeton) , stěží se nacpu do svých elegantních šatů a vydávám se na zahájení maturity.

Celý den nervózně chodím okolo školy, kouřím a směju se malým dětem, které okolo mě chodí. „Nojo, vás to taky čeká.“ Pozoruji bezdomovce a uvažuji o tom, jestli se na kariéru bezdomovce nedám rovnou. Cpu se řízky z občerstvení a nenávidím spolužáky, kteří už to mají za sebou. Najednou je to tady. Stojím před učebnou, klepu se jako ratlík a chce se mi už asi popadesáté ten den na záchod. Vcházím do učebny, kde mě mile přivítá paní s tím obávaným pytlíkem v ruce a spící komise A potom? Kromě toho, že ve stresu řeknu, že v Maďarsku žije pouze 100 000 obyvatel a se zkoušejícím se dokonce dohaduji do té doby, než mě upozorní, že na papíře mám napsáno 100 000 u rozlohy, jediná nespící profesorka z komise na mě šeptem volá odpověď na otázku po tom, co mi ve stresu ani nedojde, že je možná napsaná někde na tom cáru papíru, který leží přede mnou. Čtvrt hodiny uplyne jako voda a raději odcházím pryč bez pohledu na zkoušející. Venku už stojí vystrašení spolužáci, kteří se navzájem utvrzují v tom, že neprojdou.

Prošli jsme všichni. Dokonce i já se svým 100 000 obyvatel v Maďarsku. Dostala jsem vyznamenání a stále přemýšlím o kariéře bezdomovce, protože už si nikdy nechci nic podobného zopakovat znovu.