Shrbená postava v kabátě se zvedla. Pro hůl, které se přidržovala už se radši ani nesklonila. Opřela se o prosklenou skříňku, tedy lépe řečeno vysklenou. Opírala se o ni tak často, že už dávno to sklo vypadlo. Leželo na zemi už několik let rozdupané na padrť. Babičce to zřejmě starosti nedělalo. Stejně jako pavučiny v rozích, všudypřítomný pach plísně a děs, kterým celý dům oplýval.
Babička si sedla na staré zaprášené křeslo červené barvy. Zvedl se z něj oblak prachu, který ji na dlouhý moment zahalil. Ve slunečním světle zvenčí se prach leskl jako hejno zlatých mušek. Babička do prachu foukla a v místě, kde se nacházel její obličej, se hejno rozestoupilo. Bylo znát, že dům vládne svým vlastní živlem. Že snad i babička je jeho součástí. Tak nějak mezi stará roztrhaná křesla, zrcadlo bez skla, stůl bez nohy a starou plesnivou figurínu na oblečení zapadala. Babička si nadzvedla obrovské kulaté brýle, které ji z očí dělaly dva vypouklé modré tenisáky. Podívala se na figurínu a popošla k vysklené skříni. Otevřela ji a vyňala z ní ramínko s šaty. Byly to velmi staré šaty s roztrženými zády. Vlastně ne roztrženými, ale vypálenými. Ty šaty měly čistě bílou barvu. Bílou jako obláčky na letní obloze. A vzadu v místě, kde se zavazují na páteři, byly vypálené od blesku. Po celé jejich délce. Babička se smála, když je vytahovala ze skříně. Smála se takovým tím smíchem, který se vám zaklíní až pod kůži a zůstane vám v krvi ještě hodně dlouhou dobu. Běhala po místnosti s šaty před sebou a tančila s nimi. A jen se smála a smála. Pořád dokola, jako nějaká nezastavitelná loutka, řízená odněkud seshora. Potom, v řádu několika vteřin, se zničehonic zastavila a přešla do pláče. Po tvářích, zanesených prachem, jí stékaly potůčky čistých slz. Žena šaty nasadila na figurínu a slzy si z obličeje chtěla setřít, akorát si tím však prach rozetřela po celém obličeji. V tu chvíli,kdy šaty na figurínu navlékla, se sama figurína začala hýbat a tančit po místnosti. Žena se vylekala a v tu ránu se proměnila v prach.
Další ráno vkročil do místnosti její syn. Našel ji ležící na zemi, měla na sobě bílé šaty s propálenými zády, na tváři úsměv, a cestičky od slz v prachu.
„Nejspíš do ní udeřil blesk,“ pomyslel si a figurína v rohu se pohnula.
