Jak ty vypadá v moment, kdy spolu bydlí dva odlišní sourozenci? Dvacetiletá studentka Filosofické fakulty a dvacetipětiletý student Fakulty jaderné fyziky a inženýrství?
Vracím se domů vyčerpaná a rozlámaná ze své cesty po Kavkaze. Když vlezu do svého pokoje, čeká mě příjemné překvapení. Někdo mi v něm uklidil. Chvilku se kochám pohledem na uklizený pokojíček. Takový jsem ho snad nikdy neviděla. Mám vážně radost z bráchy.
Vztek ve mně však vzkypí v momentě, kdy nemohu najít oblečení na převlečení. Napadne mě, že by se mohlo nacházet v šuplíku pod postelí. V moment, kdy šuplík otevřu, mě málem trefí šlak. Pod postelí je nacpáno všemožné oblečení, dohromady s důležitými dokumenty, jako je třeba maturitní vysvědčení, nebo potvrzení o studiu. Protože přes měsíc v pokojíčku bydlela má sestřenka, brácha prostě sebral všechno, co našel na stole i na zemi a nacpal to ladem i skladem do šuplíků pod postel, aby to nebylo vidět. Chvíli jen tak beznadějně sedím na posteli a říkám si, že by mi snad mohla pomoci studená sprcha. Když však vlezu do sprchy, zjistím, že je vana úplně černá. Měsíc tu nejsem a nikdo ji ani nevytřel hadrem.
Volám bráchovi a nemohu se mu dovolat. Zase je nedostupný. Co pořád dělá? Asi má rande, nebo tak něco. Každý den má rande a vypne si telefon tak na 5 hodin. Po několika hodinách mi přijde sms: „Potřebovala jsi něco?“ Vzhledem k tomu, že má na mobilu asi 3 nepřijaté hovory, naprosto nechápu, proč mi hned nezavolal zpátky.Volám mu tedy.
Chudák nechápe, proč jsem se vrátila a zase na něj křičím. Položí mi telefon. Prý mi udělal dýňovou polévku, ale po půlhodině prohledávání špinavé kuchyně to vzdávám a jdu se najíst někam ven. Kam ji mohl uklidit?
Když se vrátím z večeře, nemohu se na ten bordel doma dívat, a tak začnu uklízet. Luxovat, ulízet koupelnu a kuchyň. Chvilku se rozčiluji nad oblečením, které jsem právě vytáhla z pračky, je celé poseté bílými cucky protože NĚKDO si nevyndal kapesník z kapsy u kalhot. Hádejte, kdo. Po několika hodinách vyndavání cucků z oblečení s podlitýma očima krví jdu na záchod. Zase je zvednuté prkýnko! Konečně se chystám do sprchy, to už je to jediné, co mi může pomoci. Málem se zhroutím, když zjistím, že nepoužitý čistý ručník, který jsem si vyndala ráno ze skříně, je mokrý. Někdo ho použil. Hlubokým dechem se snažím sama sebe uklidnit a z posledních sil otevírám dveře do koupelny. Beru si kartáček na zuby a zděšená zjišťuji, že ho dnes také někdo použil. Vzkypí ve mně nová vlna vzteku a vběhnu do bratrova pokoje. Ručníky se povalují všude, dokonce i na stropě. A všechny jsou použité. Jak si někdo může nepamatovat, který ručník mu patří? Jak si někdo může NEPAMATOVAT, KTERÝ KARTÁČEK JE JEHO?
Probouzím se ráno. Ležím na bratrově posteli a v podpaždí držím svůj kartáček i svůj ručník. Jsem rozhodnutá je nikomu nevydat ani za cenu smrti. Brácha vleze do pokoje a ptá se mě, jak jsem se měla, a jestli jsem jedla dýňovou polévku. Rozkřičím se na něj, že špatně, a že jsem ji nejedla, protože jsem ji nenašla, a že ji určitě snědl on. Brácha už raději nic neříká a jde z pokoje pryč. Prý dal polévku do sklepa. „Do sklepa, bože? Proč do sklepa? Vždyť tam jídlo nedáváme, tam je jen pračka a marmelády!“ Slyším ze sklepa, jak na mě volá: „Můžeš přestat štupovat ty ponožky, bože, kdo to pak má dávat do pračky?“
Probudím se do nového dne, venku svítí slunce a já mám radost z toho, že je krásně a že to byl pouze sen. Jdu do obývacího pokoje, kde je celá podlaha, kterou jsem včera vyluxovala, posypaná pískem, protože bratr si v obývacím pokoji vyndaval věci z batohu, bůhví proč tam měl písek. Bohužel je to všechno realita.
Žít s bratrem je holt skvělá příprava na manželství.
