Smrt

Dívka s roztrhanými punčochami si hrála v louži. Cákala si vodu na nohy a vůbec jí nevadilo, že bude mít na punčochách fleky. Tmavá voda se na punčochách rozpila a zbarvila je do hněda.

Pršelo už několik dní. Kapky byly ledové a mrazily až na kost. Malá holčička už to doma nevydržela a do lijáku vyrazila. Déšť jí nebyl příjemný, ale to ona neřešila. Běžela v punčochách přes louže. Zapomněla si boty, ale nijak jí to netížilo. Z mokrých vlasů jí stékala pomalu voda na zem a ona běžela stále dál. Na obloze se objevil blesk a holčička se pomalu zastavila. Oči se jí rozšířily hrůzou a nohy se jí začaly klepat. Pozorovala hrozící nebe. Napětí v jejím těle stoupalo stejně rychle jako napětí na nebi. Kapky deště jí mlátily do tvářiček a ty byly stále červenější a červenější. Vítr se snažil rozpohybovat její zmáčené vlasy, ale ty se vší silou bránily. Oči jí začaly slzet z toho, jak moc foukalo a slzy se jí na tváři slily s kapkami deště. Holčička si pod náporem větru sedla na zem a najednou jakoby se všechno zastavilo. A pak udeřil blesk do vedlejšího stromu. Holčička se pokusila vstát, ale v tu ránu zase spadla na zem. Chtěla jít stromu pomoct, ale jakoby jí sám strom říkal, že to nemá dělat. Jakoby se jí v tom snažil zabránit. Kmen stromu zakřupal a hrozivá čára světla se vrátila zpátky do nebe. Přestalo pršet a v dálce vysvitl paprsek slunce. Holčička se chvíli zdráhala vstát. Nevěřila nebi, že paprsek slunce bude hodnější než blesk. Po chvíli se rozběhla po rozmočeném poli ke stromu. Objala ho ze všech sil, jakoby mu chtěla navrátit život. Strom ale dělal jakoby nic. Holčičce se promočila celá blůza vodou, klepala se zimou, ale bylo jí to úplně jedno. Chvíli stála vedle stromu a pak do stromu bosou nohou kopla. Ten pořád dělal jakoby nic. Začala ho mlátit pěstmi a vší silou do něj kopat. Křičela na něj. Žádná odpověď.

Slunce na nebi vysvitlo a dělalo, jakoby se nic nestalo. Přestalo pršet. Život pokračoval dál. Oblečení i vlasy holčičce začaly schnout. Jí to bylo ale úplně jedno. Rozběhla se přes mokré pole. Skákala co nejprudčeji do louží a uschlé oblečení si znovu máčela vodou. A slunce pořád nic. Byla rozčílená z té lhostejnosti. Byla vzteklá, naštvaná, smutná a zničená. A tak chvíli stála na poli a koukala se do nebe. Znovu začalo pršet. Potom začala křičet. Jakoby ze sebe chtěla vykřičet všechno. Úplně všechno. Od smutku, přes radost, vztek, až po bouřku. Zavřela při tom oči a cítila, jak se její tělo hýbe. Jak vibruje silou křiku. Když jí docházel hlas, znovu se nadechla a křičela dál. Její hlas se rozléhal až ke vzdáleným lesům. Její tělo se rozpínalo až ke vzdáleným lesům. Voda na celém poli vibrovala s ní. Celé pole vibrovalo s ní. Až na strom, ten jediný už se nikdy nerozvibruje.

Když jí došel vzduch, její tělo zase nabylo normální velikosti. Vyždímala si vlasy, smutně se podívala do slunce a vydala se zpátky domů. Déšť ustal.