Běžel světem. Jásal. Zpíval si. Užíval si. „Tohle všechno je moje! Už mi to nikdo, nikdo, nikdo nikdy nesebere!“ jásal. „Samota,“ běželo mu hlavou. „Samota!“ opakoval si.
Sama samota mu nadávala, fackovala ho, naříkala a stěžovala si. Ale on stále ne a ne ji vidět. Stále ne a ne to pochopit. Stále mu to nedocházelo. „Už nikdo nepřijde. Už nikdy víc.“ Zasmál se. Nebyl to ale čistý smích. Byl to hysterický smích plný hořkosti. Byl to přesný opak smíchu dítěte, stejně jako to byl přesný opak pláče. Byl to jednoduše smích nenávisti. „Co je to nenávist?“ ptal se sám sebe. „Co je to vztek?“ Vztek ani nenávist sám nikdy k nikomu necítil. Měl aspoň takový pocit, i když to tak vůbec nebylo. Teď, když tu v celém vesmíru byl sám, a věděl, že už ani nemá koho nenávidět, nenáviděl jen sám sebe. Nenáviděl se už jen za to, že tu byl. Za to, že se nenáviděl za to, že tu byl. Nenáviděl se za to, že pršelo. Nenáviděl se za to, že existoval svět. Nenáviděl se za všechno. Za všechno totiž mohl on. Nebo ne? Nikdo jiný to být nemohl, když tu ani nikdo jiný nebyl. Miloval přece samotu. Tedy alespoň doposud. Miloval ticho. Alespoň doposud. Museli všichni lidé zmizet, aby mu tohle všechno došlo? Nemuseli, věděl to celý život. Věděl, že takhle to dál nejde. Věděl, že se narodil ve společnosti pro něco. Věděl, že to všechno dává smysl. Odjakživa to věděl, ale necítil to. Nenáviděl lidi. Tedy, spíše jim záviděl. Záviděl jim život plný radosti a lásky. Záviděl jim to, že nebyli sami. Záviděl jim to, jací byli. Záviděl jim jejich přístup k životu. Anebo záviděl jen sám sobě? Záviděl si, že se na ně na všechny dokázal takhle dívat? Záviděl sám sobě, že byl jiný? To nevěděl. Jediné, co věděl, bylo, že už se na to nebude moci nikdy nikoho zeptat. Zůstal tu sám. Sám se světem, sám se sebou. Byl svým světem a zároveň svět byl jím samotným. Samota pro něj vždycky byla vysvobozením, vždycky ji miloval. Avšak teď, když se mu jí dostávalo v plné míře, nenáviděl ji. Nenáviděl ji ze všech sil. Poprvé v životě si chtěl s někým promluvit, chtěl někoho obejmout, chtěl se někomu podívat do očí. Snad jen ne sám sobě. Přál si, aby mohl obejmout sám sebe. Objal vysoký košatý strom, který stál vedle něj. Objal ho a držel ho. Představoval si, že to je člověk. Ten jediný člověk, kterého kdy měl milovat. Představoval si, že objímá sám sebe, že objímá své srdce a svou duši. Cítil, jak do něj ze stromu proudí nová energie, cítil jak do něj přichází nová síla. Byla to síla života? Byla to síla smrti? Byla to síla světa? Sám nevěděl. Pocit však po chvíli ustal. Byla to Lež.
A tak stál na břehu řeky a pozoroval svůj odraz na vodě. Plavaly tam jako dva hrášky jeho oči. Mrkaly na něj. Smály se na něj. Dokonce i samotná voda mu lhala, lhal si on sám, lhali mu ostatní lidé, lhal mu celý svět. Kde má tohle konce, kde, kde, kde??? Věděl to moc dobře. Věděl to, věděl, že ať uteče za hory, ať uteče za údolí, ať uteče do jiné dimenze, bude to pořád to samé. Věděl, že utíkal jen sám před sebou, věděl, že tohle nemělo konce. Nebo ano? Problémy se v životě přece vždycky vrací. On o ně nestál. Nestál sám o sebe. Chtěl by si vyjmout z těla duši a vnímat svět beze slov, bez Já. Vnímat ho prostě jen čistým životem. Čistou existencí. Už o tohle nestál, už nestál o ty problémy, už nestál o to, aby se něco vracelo. Už nestál o své myšlenky. Ale co po smrti? Stál on vůbec aspoň o tu smrt? Věděl, že to nemá smysl. Ale co smysl má? Všechno začne dávat smysl, až pochopí sám sebe. Miloval život, ale nenáviděl sám sebe a prostřednictvím sebe sama nenáviděl i ostatní lidi. Alespoň že život miloval. Součástí života byla ale i smrt. Hystericky se zasmál. Naposledy se rozhlédl po světě, naposledy se do něj zamiloval. Skočil. Svět se zasmál.
[/content]
[/content]
