Role.Strom.Realita.

Bledý chlapec nevypadal na to, že by byl úplně zdráv, přestože se tak snažil tvářit kdykoliv se potkal s někým, kdo se ho na to vyptával. Jeho bledou tvář rámovaly černé vlasy, které mu sahaly po ramena, pod očima měl velké kruhy, které působily tak, že kdyby do nich někdo nalil vodu, zůstala by tam. Bylo to způsobeno jeho způsobem života. Přestal ho bavit spánek. Měl pocit, že je to jen ztráta času. A tak se po nocích jen procházel po městech, po lesích a po horách. Občas se mu stávalo, že ho uprostřed chůze spánek skolil někde v davu lidí, nebo uprostřed lesa. Často, když únavu cítil až moc hluboko ve svých kostech a svalech, jednoduše si dal kafe. Tím ji chvilkově vyhnal ze své hlavy, kamsi do malíčků u nohou a když se mu vrátila znovu, udělal to samé. Patřil mezi takové ty vesnické legendy. Nikdo nevěděl, kde tráví zimu, kde bere peníze na jídlo a na kafe, které neustále nosil v ruce. Překvapivě dokonce i docela často měnil oblečení. Říkávalo se, že je to starý čaroděj zakletý do mladého chlapce moderní doby. A je odsouzen k tomu, aby chodil nekonečně dlouho po světě. Do té doby, než se bude dokázat přizpůsobit světu kolem sebe, což ani v minulosti nedokázal.  

Jeho oblíbeným místem byla vyhlídka, kde byla vidět celá vesnice a za ní byl výhled na hory a na moře. Na tomhle místě byl schopný stát několik dní, dokonce i několik týdnů v kuse. S pořádnou náloží už dávno vystydlého kafe a s úsměvem na tváři. Přitiskl se na kovové zábradlí, které bylo ve výšce jeho prsou a vstřebával jeho chlad. Tak dlouho vstřebával jeho chlad, až se naladil sám na teplotu chladného kovu, nebo se možná kov naladil na teplotu jeho těla, bůh ví. Poté ucítil, jak jeho srdce buší ve stejném rytmu jako to srdce města. Cítil, jak mu nohy u ruce těžknou a stává se z nich kov. A poté si užíval několik týdnů, jaké to je být součástí města. Nebyl vidět, stal se zábradlím. Stačilo jen, aby se o zábradlí někdo opřel a chlapec se probral ze svého nádherného stavu. I kdyby byl zábradlím několik let, nezestárl by. Takže to všechno nechával náhodě. Bylo mu úplně jedno, jak dlouho v tom stavu bude, na ničem mu nezáleželo, na ničem nebyl závislý, jen na kafi. Ale to zábradlí pít nepotřebuje, takže mu to bylo vlastně jedno.

Jindy zase vyrážel do lesů a tam se snažil sladit svůj dech a tlukot srdce s tlukotem srdce vody, stromů, nebo vysoké trávy. Z těchto stavů ho probouzeli broučci a zpívající ptáci, nejčastěji kohout z nedaleké farmy.

Jednou nastal den, kdy bylo doopravdy krásně, chlapec se svými prkennými pohyby vypravil do lesa. Chtěl strávit nějaký ten čas v přírodě, město a lidé ho vyčerpávaly. Několik hodin si vybíral místo, kde by chtěl strávit nějaký ten čas, také podle toho, aby se mohl někdy probudit, po čemž stále toužil, přestože tyhle stavy miloval. Nevážil by si těchto snů tolik, kdyby po nich neměl vždycky tohle střetnutí s realitou. A tak si vybral jeden strom, u kterého nikdy nebyl, šel z něj strach. Možná vám přijde divně, že mluvím o stromu, ze kterého šel strach. On sám nevěděl, z čeho tenhle pocit pramení, ale dneska měl chuť vyzkoušet si být součástí tohoto stromu. Chtěl si vyzkoušet být součástí té věci, která mu nahání strach, být součástí svého vlastního strachu. Chtěl se poznat lépe. A tak se tedy vrhnl přímo ke stromu a objal ho, objal ho ze všech sil. Kdyby to byl člověk, tak už ho dávno zardousil. A najednou cítil tu energii, která mu začala proudit do těla, cítil jak mu skrze kmen koluje míza. Cítil jak mu větve čechrá vítr, jak mu postupně dřevění nohy, ruce, hlava a dokonce i srdce. Z toho se stávala pouze míza. Začínal mít strach, tentokrát to bylo moc intenzivní. Pocítil jádro svého strachu a už chápal, proč se toho tolik bál. Kořeny postupně zapouštěl do země a cítil živiny, které mu stoupaly do mízy a potom dále nahoru. Cítil všechny broučky a červíky, kteří se mu schovávali pod kůrou. Najednou pocítil mohutnou vlnu strachu, která začala neuvěřitelnou rychlostí kolovat mízou. Chtěl se odpojit. Odpojil se. Tedy jeho tělo se odpojilo, ale s vědomím stromu a on se stal tím, kým byl doopravdy. Stromem. Po několika tisících letech bylo všechno zase zpátky takové, jaké to má být.