Panenka

Holčička stála na okraji postele a hrála si. V ruce držela překrásnou porcelánovou panenku. Panenka měla své jméno, svou maminku a svůj domov. Měla lásku. Pro holčičku byla její porcelánová panenka vším. V její přítomnosti se nebála cokoli dělat ani cokoli říkat. Milovala tyhle přátelské momenty. Jenom s ní se smála. Jen s ní také plakala. Tak jako tak byly momenty, které spolu prožívaly, velice intenzivní. Panenka v rukou holčičky ožívala, tak jak si to nikdo nedokáže představit. Byla z ní normální živá bytost. To, co se na tom ale holčičce líbilo nejvíc, bylo že panenka ožívala podle toho, jak se holčičce chtělo. Když před sebou chtěla mít mrtvou panenku, se kterou si mohla házet ze strany na stranu, nahoru a dolů, šlo to. Když před sebou chtěla mít loutku, která byla napůl živoucí, ale udělala všechno to, co holčička chtěla, také to šlo. A když před sebou chtěla mít živoucí bytost, se kterou si mohla hrát, jakoby to byl opravdový člověk, také to šlo. Byla to taková vděčná služka. Až do určitého okamžiku.

Nastal moment, kdy se to panence přestalo líbit. To neustálé tahání za nohy, za ruce, za vlasy a za srdce ji přestalo bavit. Dříve se snažila holčičce udělat radost tím, že si to nechávala líbit, vůbec se nehýbala, anebo naopak hrála, že křičí a vyvádí. Potom společně s holčičkou v klidu domova poklidně poseděly a všechno bylo zase dobré. Byla to prostě jen hra. Ale v jeden moment to přestávala být hra. čím byla holčička starší, tím více nabývala hra na zběsilosti a neurvalosti a už tam přestávala být hranice mezi hrou a realitou. Ty dvě splývaly dohromady. Holčička si to neuvědomovala a panenka neměla jak by to holčičce řekla. Ta v tom totiž viděla pouze hru. Najednou začala holčička panenku házet na zem a porcelánové části jejího těla se postupně rozbíjely. Holčička byla však jako zblázněná a vůbec si nevšímala pokusů panenky o útěk. Byla to přece jen hra. Panenka sebrala všechny své síly a začala se postupně zvětšovat, holčička se jí ani nebála. Teď měla před sebou živoucí bytost, se kterou si mohla dělat, co chtěla. Nepřemýšlela o důvodu, proč se panenka změnila v opravdickou pannu s porcelánovou hlavou. Hrála si s ní dál. Házela ji z postele na zem, ze strany na stranu, tahala ji za vlasy. Panence postupně docházely lidské síly a zmohla se pouze na to být loutkou. Levá ruka vpravo, pravá ruka nahoru, koleno pokrčit...

A už to nrmohla vydržet. Rozeběhla se proti holčičce a vší silou ji povalila na zem. Teprve teď nebyla služkou, v moment největšího utrpení našla své vlastní vědomí, svou vlastní čest a svou sílu. Pouze svou. Holčička ležela na zemi a v očích měla děs. Také ona sama poznala význam téhle reálné hry. ústa se jí zužovala a ona se bála čím dá tím více. V očích měla jednu jedinou prosbu. Ale panenka byla nemilosrdná. Navíc teď už pochopila moc dobře, co to znamená být ten silnější. Na hlavu holčičce nasadila zbytek své porcelánové hlavičky a vzhledem k tomu, že holčička neuměla přes porcelán vidět, stala se takovou nešťastnou loutkou, panenka si zase teď hrála s ní. A najednou jí bylo všechno jedno. čím šťastnější byla, tím více se zvětšovala. Byla čím dál tím větší a čím dál tím více točila dokolečka s holčičkou. Panenka se začínala sama bát. Chtěla holčičku pustit, ale nejednou nevěděla jak. Bála se, cítila, že je znovu loutkou. Avšak tentokrát to bylo horší, nevěděla, kdo ji ovládá. Nevěděla, jestli to je ona sama, nebo někdo jiný. To už dávno nevěděla. Jen cítila, jak se čím dál tím vice zvětšuje a postupně zjišťovala, že se točí také. Poté si všimla bělovlasé postavy zahalené v plášti, jak přichází dveřmi do pokoje. Ta postava luskla, a najednou tam stála pouze krásná zmatená holčička v panenkovských šatech. široko daleko nebyl nikdo jiný. Dokonce ani kouzelník ne.