Už zase. Zase se mi to včera stalo. Zase jsem doběhl tramvaj na čas. Zase. Zase jsem měl parádní den.
Ta pěkná holka v kanclu se na mě usmála, potom se mi povedlo napsat fakt dobrej článek, kterej mi všichni schválili, no a večer mi manželka udělala fakt dobrou večeři.A dcerka mi řekla, že jsem ten nejlepší táta na světě. Prostě parádní den.
Ptám se sám sebe, jestli je to tím, že ta tramvaj přijela přesně v ten moment, kdy jsem tam já dorazil. Vždyť jsem měl tři minuty zpoždění! Nerozumím tomu a vím, že bych o tom neměl moc přemýšlet. Jenže já bych o tom tolik nepřemýšlel, kdybych dneska neměl tak špatnej den.
Prostě jsem ráno viděl z auta tři červený auta, jak jedou za sebou na silnici, tři! To je špatný číslo. A červená? To je moje nešťastná barva. A dokonce jsem je viděl i odpoledne, když jsem jel z práce. Zase tři a červený ještě k tomu! Já na to nevěřim, ale musim říct, že ten den byl fakt hroznej. Přijel jsem pozdě do práce, potom mi automat vrátil o korunu míň. Další špatný znamení! A pak už to jelo. Dostal jsem vynadáno od šéfa, že ta korektura, kterou jsem dělal, je celá špatně udělaná, takže ji musím celou předělat. K obědu jsem dostal uzený se špenátem. Špenátu se nemůžu ani dotknout. Odjel jsem z práce bez rozloučení a bez dodělání práce. Stejně bych už dneska nic neudělal. Když jsem dorazil domů, šel jsem si hned lehnout. Takhle to nejradši řešim, když je mi fakt blbě. Manželka se mě několikrát snažila probudit, ale nenechal jsem se, prostě se mi nechtělo. Když jsem se ráno probudil, na prostěradle vedle sebe jsem nenahmatal vůbec nic. Ani peřinu, ani člověka. Vyděšeně jsem se zvedl a podíval jsem se vedle sebe. Na prostěradle ležel akorát papírek s nějakým nápisem. Nandal jsem si ve zmatku brýle a po chvíli už jsem přes ně neviděl vůbec nic. Na papírku stálo: „Odcházíme pryč, takhle to dál nejde.“ Věděl jsem, že nemá cenu snažit se s tím něco dělat. Prostě už to tak bylo. Šel jsem si do koupelny opláchnout obličej a když jsem si všiml, že mám nad okem pupínek, dostal jsem záchvat. Věděl jsem, že to takhle dál nejde. Už jsem sám ze sebe a z celého světa naprosto šílel. Běhal jsem po zahradě a řval jsem, pak jsem se schoval pod jeden ze stromů do stínu. Ale věděl jsem, že musím něco dělat, jinak zešílím. Nadával jsem sám sobě, mlátil jsem vší silou pěstí do stromu, až jsem měl úplně zkrvavené klouby na rukou. Pak jsem se v pláči schoulil pod strom a už jsem nechtěl nic vidět, dokonce ani jas slunce mi nedával žádnou naději. Nevšiml jsem si obrovské větve, která mi letěla ze stromu přímo na hlavu.
Probudil jsem se v nemocnici. Nebo neprobudil? Vnímal jsem všechno, jen oči jsem nemohl otevřít. Tedy spíš, oči jsem mohl otevřít, ale nic jsem neviděl. Naprosto nic! Nejdřív jsem začal okolo sebe mávat rukama, chtěl jsem si udělat kafe, stejně jako každé ráno. Chtěl jsem se podívat, jestli venku svítí slunce a podle toho usoudit, jaký bude dneska den. Chtěl jsem vstát a chodit. Někdo mě však chytil za ruce a vysvětlil mi, že jsem oslepl. Zprvu jsem myslel, že zešílím. V uších mi bzučelo, a kdybych neležel, asi by se mi podlomila kolena. Seděl jsem takhle celou věčnost. Kdybych měl po ruce nějakou zbraň, asi bych spáchal sebevraždu. Potom mi však došlo, že jsem za to rád. A tak jsem si užíval života naplno všemi ostatními smysly.
