Nostalgie

Venku svítil měsíc. Pršelo, okenní tabulky se prohýbaly pod poryvy větru. Zvenčí byl vidět jen rozplácnutý nosík malého chlapce na okně a zamlžené sklo.

Bylo zhruba pět ráno a celá vesnice spala. Jen malý chlapec uslyšel, jak na okno dopadají kapky deště, a tak se k němu okamžitě vrhl. Čas od času olízl okenní tabulku a pozoroval, jak se na okně znovu vytváří zamlžená šmouha s jeho dechem. Usmíval se. Byl schovaný pod svou dekou a připadal si, jako v jiném světě. Občas si svítil baterkou a představoval si, že za oknem jezdí lodě, on je maják a svítí jim na cestu. Rozvěsil si podél okna dlouhou deku a dýchal na okno a do oparu kreslil obrazce. Potom jen pozoroval, jak okno pláče, když se obrázků musí zbavit. Plakal s ním, protože mu bylo obrázků líto, že musí zmizet. Potom už nikdy znovu na okno nekreslil, protože nechtěl vidět, jak mizí. Bylo mu z toho smutno. Na druhou stranu, i slzy z okna, které pláče rychle zmizí. Když si na tohle občas vzpomněl, tak na okenní tabulky kreslil. Pak s oknem plakal.

V knížce měl obrázek. Obrázek lišky. A v posteli měl plyšového medvídka. Měl je oba moc moc rád. Večer jim četl pod dekou pohádky a potom je oba ukládal s výhledem ven pod peřinku. Dával jim najíst a nosil si je ven do lesa na vycházky. I si s nimi povídal. Měli ho rádi, odpovídali mu a on se s nimi cítil v bezpečí. Nedokázal bez nich usnout.

Jednou měl jet na výlet a musel se rozhodnout, jestli si s sebou vezme knížku, nebo medvídka. Moc se rozplakal. Hned běžel k oknu a kreslil si na něj obrázky. Maminka si myslela, že je šílený, a tak to za něj rozhodla a vzala medvídka. Chlapec vůbec nechtěl jet a jen se koukal z okna. Maminka mu řekla, že se musí umět rozhodovat a odešla napřed. A tak si chlapec vystřihl obrázek lišky z knížky a vzal si ho s sebou do kapsy. Věděl, že je bude mít s sebou oba dva. V očích mu zazářila jiskra, jako když vysvitá první jarní slunce a vydal se za maminkou.

Chlapec měl rád lidi, ale nerozuměl jim. Nechápal, proč jsou všichni tak vážní. Občas se jich bál. Když ho maminka poslala do obchodu pro chleba, lidé v řadě se mračili a vůbec se nedívali okolo. On si vždycky hrál v řadě s kuličkami a nikdo si ani nevšiml, že se jim pod nohami kutálí skleněnky. Jednou po nich jedna paní uklouzla. To byli všichni moc moc vážní, i když to vlastně byla legrace. Pár lidí zpovzdálí se tomu smálo, ale lidé, kteří stáli okolo chlapce se jen mračili a nadávali. Chlapec je nechápal. S pláčem se vracel domů a pozoroval svoje odrazy v loužích. Pak do louže vždycky kopl a věděl, že odraz už nikdy nebude stejný, stejně jako on, paní v obchodě a slzy v jeho očích, které se propojily s vodou v louži a vytvořily na hladině mastné kapičky.

Jednou viděl na ulici cukráře, jak ve stánku růžovém jako cukrová vata prodával zmrzlinu. Byl schopný ho celý den pozorovat a usmívat se na lidi, kteří chodili okolo. Byl by rád také lidem dával radost v krabičce. Všichni lidé, kteří si totiž kupovali zmrzlinu, odcházeli s úsměvem. Ať už byla bílá, žlutá, růžová, modrá, nebo červená.

Jednou se odhodlal a šel za cukrářem. Zeptal se ho, jestli by u něj ve stánku nemohl prodávat fantazii, protože měl pocit, že to je to, co lidem chybí a měli by z ní radost. Cukrář se zasmál, pohladil chlapce po vlasech a poslal ho pryč. A tak skoro jako vždycky, chlapec kráčel domů a rozkopával louže se svým odrazem. Cukrář ho dohonil, dal mu do ruky lahve s polevami několika barev a řekl mu, že může prodávat fantazii na zmrzlině. A tak chlapec kreslil polevou na kopečky zmrzliny a byl spokojený, protože lidé odcházeli ještě s větším úsměvem.

Chlapec rád kreslil. Nejen na okna, nebo na zmrzlinu, kreslil i obrázky na papír, aby si zapamatoval hezké chvíle a hezké lidi. Když za ním jednoho dne přišel tatínek s tím, že pan cukrář odjel na dlouhý výlet a už se nikdy nevrátí, nakreslil si jeho obrázek a nosil ho i s liškou nejen v kapse, ale i ve svém srdci.

Vždycky mu ale zůstala vzpomínka na louže s jeho odrazem, které vyschnou, na polevu, která ze zmrzliny hnedka zmizí, na obrazce na oknech, které okno pláčem setře. Přestože věděl, že ze srdce mu nikdy nikdo polevu neslíže.