Nazí

Lidský úhel pohledu je holt věc nepřizpůsobivá. A každý ho máme. .............................................................................  

    Město bylo tiché. Většina lidí byla kvůli letním horkům zalezlá ve svých domech, nebo odpočívala ve svých zahradách. Slunce pražilo do chodníků a ani vánek se ve městečku nepohnul. Všude vládla mírumilovná atmosféra a člověk by si mohl myslet, že to je normální vesnička jako každá jiná. Nejen, že byla odstrčená od zbytku lidí na dalekém jihu, ale děla se tam i spousta jiných zvláštních věcí. Byla to vesnička Ab.
    Odpočíval ve své zahradě v houpací síti, která byla zavěšená mezi dvěma starými fíkovníky. Spal. Čas od času mu spadnul do klína fík, otřel si ho o nohu, strčil si ho do pusy a spal dál. Vedle ležela na lehátku jeho žena, paprsky slunce dopadaly kolmo na její krásnou tvář a její obličej se ani nepohnul. Její hruď se střídavě zvedala a klesala v pravidlném rytmu. Uprostřed zahrady stála fontánka a v ní se cachtali dva vrabci. Zprvu se tenhle pár mohl zdát jako normální pár odpočívající u svého domu v obyčejném středomořském městečku. Až na to, že tohle městečko nebylo jen tak obyčejné. Lidé tam chodili nazí a za svou nahotu se nikdo nestyděl, protože byli nazí úplně všichni. 
    Lidé z města nevyjížděli, protože jim tam bylo dobře. Našlo se pár odvážlivců, kteří z něj vycestovali, ale většinou se vrátili ze světa buďto zklamaní, anebo nikomu z městečka nevěřili a odjeli zpátky do světa nadobro. Ve městě vládly zvláštní vztahy, lidé za nic nikomu neplatili, prostě si každý bral to, co našel. Každý si natrhal tolik fíků  z vedlejší zahrady, kolik potřeboval, a tolik mandlí, kolik chtěl. Neexistovaly sňatky, ani žádné rodiny, jako to známe z dnešní doby. Pokud spolu dva žili, žili spolu prostě protože jim spolu bylo dobře a měli se rádi. O děti se starali tak nějak všichni. Nikdo neřešil, kdo je čí syn, ani která je čí matka. Neměli žádné náboženství, pouze věřili, že existuje nějaká síla, která je silnější než oni a tak si často celá vesnice sedávala na vršek, který byl nedaleko od města a lidé společně vnímali krásu, která jim prostupovala jejich nahá těla. Smrt ve vesničce také existovala, ale lidé ji vnímali jako spravedlivou odplatu za to, že mohou žít takhle krásný život, který by nebyl natolik krásný, kdyby byl věčný. Všichni k sobě byli upřímní, lež ve městě jednoduše neexistovala, moc mezi sebou ani lidé nekomunikovali slovy. Neuměli sice telepatii, ale často komunikovali skrze úsměvy na tváři, obrazy, anebo hudbu. Byl to takový ráj na zemi.
    Dlouhou dobu si obyvatelé žili naprosto mírumilovně a nikdo je nerušil, ani oni nerušili nikoho jiného. Jak je ale známo, žádná dobrá věc se neobejde bez věci špatné, i když se v téhle vesničce žilo několik let, desetiletí, století a možná dokonce i tisíciletí, jako by nic špatného neexistovalo. Protože doopravdy neexistovalo.
    Jednoho dne do vesničky dorazil muž v černém kabátě na koni. Všichni obyvatelé mu přispěchali na uvítanou, koně mu odvedli na louku k ostatním koním se napást. Kabát i ostatní oblečení mu svlékli a uvedli ho do jídelního sálu, aby jim sdělil to, co měl na srdci. Lidé nebyli zvyklí na to vídat mezi sebou cizince, a tak ho chtěli náležitě pohostit a vyslechnout si vyprávění z dalekých krajů.
    Muž se choval slušně a byl velice poctěn přijetím těchto zvláštních lidí. Přijel se zprávou, že se nejspíše pod dlažebními kostkami města skrývá ropa, a že bude muset těch pár lidí, kteří ve vesnici žijí přesunout do většího města, kde už jsou pro ně připravené byty a práce. Neočekával, že by mu tito mírumilovní lidé mohli říct „ne“, ale věděl, že to pro ně nebude jednoduché. Závěrem dodal, že by za to každý z obyvatel dostal i zaplaceno. Pokud by s jeho návrhem nesouhlasili, je v jeho právu uzavřít přehradu, ze které vytéká voda do celého města. Neměli by jiný zdroj vody. 
Po těchto slovech si nasadil svůj dlouhý černý plášť, nasedl na svého koně a odjel.
    Obyvatelům zpočátku vůbec nedocházelo, jaká pohroma se na ně valí. Nevěděli, ani co to znamená “ropa“, ani co to znamená “zaplaceno“. Byli zvyklí všem okolo sebe dělat radost, a tak se rozhodli, že rozhodnutí muže v černém přijmou. Ne však všichni, ve vesničce zůstala malá část obyvatelstva, většinou zcestovalci, anebo starší obyvatelé městečka s tím, že tam je jejich místo.
    Když lidé z maličkého nárůdku dorazili do velkoměsta, čekalo je tam překvapení. Okamžitě všechny do jednoho převezli na policejní stanici. Malé děti se klepaly a dospělí lidé poprvé v životě pocítili emoci, které se říká strach. Ocitli se mezi dvěma stěnami. Bylo jim řečeno, že buďto musí chodit oblečení, nebo si musí vybrat mezi vězením a psychiatrickou léčebnou. Protože lidé z Abu nevěděli, co by měli dělat, část se rozhodla pro vězení a část se rozhodla pro psychiatrickou léčebnu. Jenom jeden malý chlapec se rozhodl, že zkusí ve městě žít v oblečení. Ostatním se to moc nelíbilo a to hlavně z toho důvodu, že ustoupil svému strachu, který oni ještě pořádně neprožili. 
    Po nějaké době ve městě začal chlapec ze všeho šílet, protože pociťoval emoce, které nikdy předtím nezažil. Nikdy nezažil strach, pocit samoty, ani smutek. Bylo to hlavně z toho důvodu, že lidé okolo něj soudili, protože k sobě neměli tak blízko, jako on ke svým přátelům z Abu, když se každý den potkávali na ulici nazí. Dlouhé dny trávil ve městě sám, lidé ho obcházeli obloukem, protože musel nosti speciální župan pro lidi z Abu. Nevěděl, co má dělat, a tak jen smutnil a pozoroval lidi.
    Mezitím se jeho přátelům v psychiatrické léčebně pomalu dařilo svlékat všechny pacienty do naha, dokonce už princip Nahoty pochopilo i několik doktorů. Ale lidé z města z nich měli strach, měli strach z Nahoty. Připadalo jim to odporné a lidi z Abu nechápali. Nechtěli je pochopit. Mysleli si, že jsou nebezpeční, že to že chodí nazí znamená, že se hned na každého vrhnou a ublíží mu, nebo ho minimálně budou sexuálně obtěžovat tím, že budou chtít, aby se také svlékl. Jakmile se na ulici objevil někdo nahý, zavřeli ho do vězení. Takhle postupně lidí z Abu ve městě ubývalo. Nedokázali se přizpůsobit tomuhle způsobu života, byli nešťastní, nejedli, nepili a postupně umírali.
    V lidech z Abu začínala vznikat emoce, která se u nich nikdy neměla objevit. Nenávist. Nevěděli, co s ní, tak ji pouze prociťovali jako zbytek emocí, které je kdy potkaly. Někteří začali ničit věci v psychitrické léčebně, a tak je následně zavírali do pokojů. Jiní se uzavřeli sami do sebe a psali. Jiní vycházeli do ulic nazí a snažili se lidem vysvětlit podstatu Nahoty. Spousta z nich skončila zbita, spousta pouze nešťastná.
    Chlapec, který se jako jediný rozhodl přizpůsobit, začal bydlet s ženou z města, ona se mu rozhodla přizpůsobit, aby lépe pochopila jeho mentalitu, a začala chodit také nahá. Z domu skoro nevycházeli. Narodily se jim děti. Ve městě existovala skupina lidí, která se s nimi scházela a vídala, pochopili, že jsou mírumilovní, a že se na svět dívají jinak než ostatní. Také tam ale existovala skupina lidí, která je nenáviděla a vykládala si jejich způsob existence úplně jinak. To, že neměli rodiny, si vykládali jako nejvyšší způsob provinění proti Bohu, stejně jako samotnou Nahotu. Nejvyšší způsob prohřešku bylo nemít rodinu, a když už ji mít, tak například s 2000 členy.
    Lidé, kteří zůstali v Abu, už dávno zemřeli na nedostatek vody, vesnice byla celá rozkopaná a země se těšila z nenadálého přívalu bohatství. Domy s potomky lidí z Abu postupně vyklízeli, protože všude byli jen na obtíž. Odmítli pracovat pro lidi, kteří se na ně dívali s opovržením, a tak zůstávali doma, utápěli se ve své nenávisti, nikomu neplatili, protože peníze nesnášeli, a jejich duše pomalu umíraly.
    Asi si dokážete představit jejich osud. A nepřipomíná vám to něco?