Klec

    Za oknem je vidět měsíc. Pluje si v klidu mezi cáry mraků a jeho studené světlo rozlévá pomalu do místnosti. Za chvíli měsíc zmizí a vystřídá ho plátno polité modrým inkoustem. Plátno, na kterém budou vyznačené dráhy letadel bílým inkoustem. A z pravé strany se bude blížit společně se sluncem krvavě červená skvrna. Měla jsem chuť odejít a být tam venku, ale nechtělo se mi ho tady nechávat samotného. Byl tam tak sám, schoulený, skoro ho ani nebylo slyšet, jak oddychuje ze spánku. Bylo mi ho líto. Už jsem nemohla spát, paprsky měsíčního svitu mě šimraly pod očními víčky, až jsem se trhnutím vzbudila. Dnes bude všechno jinak, pomyslela jsem si po tomhle násilném probuzení

    Stále jsem ho držela za ruku. Nechtěla jsem ho pustit. Uklidňovalo mě to a věděla jsem, že jemu se také takhle lépe spí. Tenká noční košile se v měsíčním světle leskla jako bílá perla na dně moře. Probudil se. 
Mami, přineseš mi vodu? 
    Šla jsem do vedlejší místnosti pro vodu a při cestě jsem přemýšlela, jak mu to řeknu. Vrátila jsem se se sklenicí průzračné vody a prostrčila jsem mu ji skrz mříže klece. Koukal na mě těma svýma velkýma očima, jako by mi chtěl říct něco naléhavého. Ano, to bylo v těch očích, naléhavost.     Nevěděla jsem, jakým nejjednodušším způsobem bych mu to měla sdělit. Nebe už bylo dávno zbarvené krvavě do ruda a já jsem stála u zrcadla a pozorovala jsem jeho odraz v něm. Cítila jsem, jak mi tepe žíla na čele. V ruce jsem držela klíč a cítila jsem jak mi krev v žilách koluje skoro až do něj. Ozval se řinkot skla. Moje noha proletěla zrcadlem a kapala z ní krev. Ani jsem si v tom přívalu vzteku nevšimla, že jsem se rozhodla prokopnout zrcadlo. Teď na mě aspoň nekoukaly moje vyděšené oči, ale jen má ústa a kousek mojí zakrvácené nohy.
Co se děje? Ve zničeném zrcadle se odrážela jeho vyděšená ústa. Slyšela jsem, jak lomcuje s mříží. Přistoupila jsem tedy ke kleci a opatrně jsem odemkla zámek. Okamžitě jsem odvrátila oči zase zpátky. Měla jsem zatajený dech a přes tlukot svého srdce jsem nedokázala ani vnímat, jestli mi něco říká.
    Znervózněl, nikdy z klece nemohl vylézt ven. Dneska byl ten den, kdy jsem se rozhodla, že to zkusím. Měla jsem strach. Měla jsem strach, že to venku nezvládne. Přece jen svět není zase taková legrace. Vždycky se ven díval jen úzkým průzorem ve dvířkách, kudy jsem mu podávala jídlo a pití, vlastně mě nikdy ani pořádně neviděl. Měla jsem výčitky svědomí, ale věděla jsem, že bylo nezbytné ho pustit. Slyšela jsem, jak se uvnitř o kousek pohnul. Čekala jsem trpělivě venku. Naproti rozmlácenému zrcadlu, ve kterém jsem alespoň už nemusela zírat jen sama na sebe. Noha mě stále bolela, ale už jsem skoro úplně zapomněla na tu bolest. Všude okolo mě foukal chladný jarní vánek a v noční košili mi byla zima, vlastně ani to mi nijak nevadilo. Ne, že bych to nevnímala, ale jednoduše jsem to přijala.  
    Musím ho nechat, aby si svět ohmatal sám. Nesmím mu do toho sama mluvit. Všechno to bylo nějak zvláštní. V kouscích odrazu reality, které visely na zdi přede mnou, se nic nezměnilo.
Když jsem se otočila, abych zjistila, jestli je pravda to, co vidím, zjistila jsem, že doopravdy vůbec nevylézá ven. Naopak tam zůstal. Přistoupila jsem blíže ke kleci a začala jsem ho prosit. On se na mě však díval stále tím naléhavým pohledem. Nechápala jsem to. Celý život jsem si myslela, že se jedná o to, že se chce dostat ven. A v moment, kdy jsem ho pustila, v moment, kdy jsem změnila názor, on nechtěl. Stále po mně však něco chtěl.     
    Nechala jsem tedy dvířka otevřená a zase jako vždycky jsem si vedle klece lehla s rukou prostrčenou skrz mříže. Byla jsem zvyklá spát na studené podlaze a on taky. Poslední roky jsem nedělala nic jiného. Pouze jsem vede něj seděla v noční košili a naslouchala jsem jeho dechu. Neuměl mluvit, ale komunikovat jsme spolu uměli. Jeho pohledy jsem dokázala chápat všechny. Vlastně až na tenhle jeden. Na ten naléhavý. Nikdo z nás si nepamatoval, jak se v té kleci octnul. Jestli to bylo naše rozhodnutí, nebo jeho vlastní. Stejně to ale neznamenalo, že bych z toho neměla mít výčitky svědomí. Byly dny, kdy se uprostřed noci vzbudil a lomcoval s mřížemi, běhal a skákal a s klecí se pral. Myslela jsem si, že je to kvůli tomu, že chce vylézt ven. Jakoby mi ale ten jeho němý pohled naznačoval něco jiného. Ptala jsem se ho tisíckrát na to, co chce. Vždycky na mě však jen zíral. Už jsem to nedokázala zvládat. Věděla jsem, že už se sama ocitám také v té jeho němé kleci. V tomhle vězení. Dříve jsem mu chtěla pomoci, ale teď už jsem doopravdy nevěděla, co bych měla dělat. Lehla jsem si na zem a nechala jsem ji, aby mě studila do zad. Cítila jsem, jak mě P. drží za dlaň. Studila snad ještě více než sama podlaha. 
    Uběhnul zase celý den, sluneční paprsky už dopadaly do rohu místnosti a P. už pouze oddechoval. Cítila jsem, jak mi napětí stoupá do hrudníku. Žaludek jsem měla stažený už pár let v kuse. Sedla jsem si k otevřeným dvířkům a pozorovala jsem jeho nevinný obličej. Měla jsem chuť ho zabít. Měla jsem chuť odstranit tuhle záhadu ze svého života. Stejně jako svůj odraz na stěně, prostě rozkopnout, aby úplně zmizel. Rozkopnout tuhle klec. A tak v návalu nečekané energie jsem se vyšplhala na tu několikametrovou klec. V bílé košili jsem musela vypadat jako nějaká víla. Kladivem a holýma rukama jsem mlátila do mříží. Úpěnlivého chlapcova pohledu jsem si v tom zápalu ani nevšímala. Košile už byla natržená na několika místech a zamazaná od krve z rány na noze. Bylo mi to úplně jedno. Chlapec se mě snažil z klece shodit, ale nedostačovaly mu síly. Několikrát jsem ho málem praštila kladivem do ruky. Klec se pod mýma rukama zmenšovala, až z ní nezbylo nic, než hromada šrotu a zlých vzpomínek. Ani P. tam už nebyl. Zničila jsem ho snad svým kladivem? Byl můj vstup do klece moc násilný?
    Lehla jsem si na studenou zem a snažila jsem se pochopit, co se to stalo. Mluvila jsem na P., ale neodpovídal mi. Jeho pohled mi neodpovídal z žádné strany. Snad pouze ze zbytků zrcadla, které ležely na zemi vedle mě. Byly na něm kapky krve rozteklé jako olej. Mezi nimi prokukovaly moje zmatené oči. A taky to, co jsem chtěla od světa, aby mi ukázal. Nechtěla jsem, aby na mě ty oči zíraly, viděla jsem v nich vinu. Strašlivou vinu, vinu na smrti, vinu na strachu, vinu na uvěznění. Vzala jsem si zakrvácené kladivo a rozmlátila jsem zrcadlo na kousíčky. Už nikdy víc jsem nechtěla vidět sama sebe, ani nikoho jiného.
Sama sebe.
Sama sebe.
Sama sebe.
Uvěznit sama sebe.
Rozbít klec.
Rozbít sama sebe.
Při každém úderu kladiva mi zrcadlo nazpátek vracelo tahle slova.
Co když jsem v té kleci chtěla zůstat? Nebo jsem se tam chtěla podívat?
Sama sebe. 
Sama na sebe. 
Rozbít klec sama na sebe.
Sama na klec.
Podívat se sama na sebe. 
Kladivo mi vyletělo z ruky. Zmizela jsem spolu se svou klecí. Se svým zrcadlem. S klecí, ve které mi bylo dobře. Se zrcadlem, které odráželo jen pravdu.