Jsoucno

Za oknem se míhala krajina. Zářivě zelená a žlutá políčka se ztrácela v dáli stejně rychle, jako se za okénkem objevila. Krávy působily, jakoby utíkaly i s políčky kamsi za obzor. Špičaté skály podél kolejí každou chvíli chtěly prorazit nebeskou klenbu. Byly bílé jako sníh a holčička se bála, aby se každou chvíli na slunci neroztály. Její tělo ovládala neuvěřitelná touha. Už se nemohla dočkat. Srdce jí tlouklo jako o život. Cítila, jak jí hlava pulzuje. Začala postupně ztrácet půdu pod nohama. Když se posadila, bylo to trochu lepší, ale s napětím, které se rozšiřovalo postupně do celého jejího těla, nic dělat nemohla. A tak si ho jen užívala. Zavřela oči a nechala ho, ať prochází všemi částmi jejího těla. Nechala ho, aby se takhle vyplavilo. Přitom poslouchala vlak, jak se pomalu potácí po kolejích, a čekala až ucítí, že už se zastavil. Otevřeným oknem zaslechla šplouchání, ale oči otevřela až v moment, kdy jí vůně slané vody zamířila dokonce až pod oční víčka. 

Než se nadála, už tam stála. Její bosé nohy stály v mokrém písku a ona si přála, aby se mohla celá do toho písku ponořit, až po krk. Kdykoliv přišla vlna, holčička se octla celá, od nohou až po hlavu ve vodě, ale mermomocí se bránila, aby ji nevtáhla do sebe. Jen si užívala to, jak jí slaná voda hladí obličej a jak ji sůl štípe na tváři. Nechala vítr, aby si hrál s jejími vlasy a šlehal jí do tváře, zčervenalé radostí. Vypadala jako porcelánová panenka. Stála tam se zavřenýma očima a čekala, co s ní příroda dál provede. Slunce jí pražilo do tváří a do jejího nahého těla, které stálo uprostřed bouře živlů. Její světloučké vlásky zářily na slunci jako čerstvě odlité zlato.
V jeden moment byla naprosto plná síly, kterou do sebe dokázala ze všech živlů vtáhnout. Dala se na útěk podél moře, prchala před ním a zároveň mu běžela vstříc. Hrála si s vlnami. V jeden moment do nich skočila, ale v další už byla zase daleko od nich. Voda v jejích stopách vytvářela malé rybníčky, které šuměly, kdykoliv se spojily s nějakou další vlnou. A holčička běžela stále dál, nechala všechno za sebou. Tady byla jen s mořem, s větrem, se sluncem a s pískem. Tady byla jen mořem, větrem, sluncem a pískem. Stávala se postupně jejich součástí. Když se zahleděla do nebes, viděla tam moře. A když se zahleděla do moře, viděla tam nebe. Moře bylo vlastně všude okolo ní. Tahle myšlenka ji doslova povalila na zem. Zhluboka vdechovala mořský vzduch a dívala se nahoru do moře. Uprostřed moře tam zářilo slunce, jako takový tajný pozorovatel celého dění. Šumění vln k ní doléhalo už jen zdálky, přestože se nacházela přímo uprostřed místa kam dopadala pěna bílá jako sníh. Hladina moře se postupně zvedala a holčičku vtahovala s sebou.
Než se nadála už byla uprostřed modra. Plavala a rozhlížela se všude okolo. Řasy na dně vody lapaly po jejích kotnících a ryby ji zvědavě pozorovaly. Proplouvala podmořskými městy, která se vytvořila ve skalách pod hladinou moře. V uších jí zněla jedna jediná neustále se opakující

hudba, šumivé ticho. Položila se na záda pod vodou a nechávala se vynášet na hladinu tou zvláštní silou. Jakoby byli někde na dně moře nějací velikáni, kteří vám tlačí do zad, abyste už konečně odpluli z míst, která jim patří. Jakoby to tajemno, ve kterém je moře zahalené, způsobovaly nějaké bytosti, které tam dole žijí. Nějaké bytosti, které hýbou vodou, aby se na ní tvořily vlny, nějaké bytosti, kterým moře patří. Někdo, kdo vytváří šílené mořské bouře a mořské víry. Někdo, kdo posílá zlé žraloky, aby útočili svými obřími tesáky na lidi. Někdo, kdo ve vás způsobuje ten pocit ohromení, když moře spatříte. Někdo, kdo do moře sype sůl, aby se voda v něm nedala pít. „Možná, že ty bytosti jsou sama matka příroda.“ pomyslela si holčička, když proplouvala ledovou modří. Ochromovala jí konečky prstů u nohou i u rukou. Byla jí zima dokonce i na nos. V žaludku jí byla dokonce taky zima. V srdci však ne. Čas, který běžel tam venku, se tady dole pod mořskou hladinou plazil. Prostor, který byl tam nahoře, tady nebyl. Holčička dokázala v jeden moment zapomenout úplně na celý svůj přechozí život, teď už na nic nemyslela, jen existovala. A přestože jí byla ukrutná zima na celé tělo, nevyplavala ven. Nevzdorovala zimě, nechala jí, aby jí procházela kostmi, žílami, žaludkem a ostatními vnitřnostmi. Jen do srdce ji nevpustila. Paprsky slunce prosvítaly dole pod vodou a v jejich zlatavé záři bylo vidět všechno to, co hlubina zakrývala.
Na hladině se objevila hlava. Hlava se zlatavými vlasy. Zvědavá hlava holčičky, která se rozhodla podívat na západ slunce. Kotouč na obzoru barvil celé nebe do krvava. I to nebe, které se nacházelo nad tou hlavou, ale i to nebe, ze kterého vykukovala. Postupně se kotouč roztékal na hladině a začal s ní splývat. Krev vtékala do modři oceánu.
Na oblohu vyšplhal jiný kotouč. Bílý. Všechno okolo zčernalo, včetně vody a hlava se zlatavou hřívou se tam pohupovala pořád dál. Modré oči se odrážely ve světle měsíce a bílé nohy pod hladinou se klikatily jako zmuchlaný dopis světu. Holčička se naposledy nadechla a ponořila se celá pod vodu. Nechávala se vtahovat černí, co nejhlouběji. Zlato na její hlavě se roztékalo do černočerné hlubiny a bělavé nohy postupně černaly, až nebyla pod vodou vůbec vidět. Usmívala se.
Splynula s okolním světem