Jak jsem se snažila slovy vyjádřit něco, co slovy vyjádřit nejde

Je to už šest dní, co jsem se vrátila z chorvatsko-srbských hranic a já mám přitom pocit, jakoby to bylo včera.

Ještě několik dní po návratu mě pronásledovaly zlé sny a vyčítám si, že tam nejedu zase zpátky. Bohužel, tohle je práce, která nekončí. Pořád bude co dělat, takže člověk si musí umět říct stop, pokud chce normálně fungovat v běžném životě.

Když si člověk na internetu přečte, že někudy prochází za den 7000 lidí, co to je? Dokážeme si to jen tak představit? To je jako takový středně velký koncert. Co se stane, když takový koncert projde každý den přes hraniční přechod?

Když se člověk ocitá v davu, najednou vnímá plačící děťátko, které stojí opodál. Vidí znavené tváře lidí, kteří už jen pasivně přijímají to, co přijde. Vidí a cítí zoufalství ženy, která na něj křičí, že se chce upálit, že už takhle nechce žít dál. Co se dělo tam, odkud tihle lidé přišli? Když s sebou vláčejí šestiměsíční dítě, nebo babičku na vozíčku. Co si musí říct žena v osmém měsíci těhotenství, když vyráží na takovouhle cestu? Asi všechno bude lepší, než zůstávat doma. Vyráží na takovouhle cestu za tu cenu, že přijde jak o svůj život, tak o život dítěte. Nemůže přeci vědět, co ji na téhle měsíční cestě potká. Když se člověk ocitá mezi nimi, najednou těch 7000 lidí není jen nějaký neznámý dav.

Po několikahodinové cestě autem dorážíme do Berkasovo, které dříve sloužilo pouze jako přechod, ale teď je z přechodu něco jako tábor. Založili ho dobrovolníci. Jsou tu zhruba 4 vojenské stany pro uprchlíky, jeden stan, ve kterém je vytvořená taková jednoduchá kuchyňka a výdejna oblečení, a jeden stan, kde je sklad s oblečením. Světlovlasý muž v reflexní vestě a s nápisem „Czech team“ na zádech nás vítá slovy: „Welcome to the hell.“ A jé je, říkám si.

Nebudu popisovat to, co už popsali jiní, pouze přejdu k tomu, jak to na mě samotnou působilo. V životě jsem neviděla tolik neštěstí na jednom místě. Rodiny roztrhávané od sebe na hraničním přechodu, zvracející miminko a žádný doktor, který by mu ve 3 ráno přišel na pomoc. A já mám v očích slzy, slzy vyvolané utrpením všude okolo a štiplavým kouřem z ohně, který se jen tak tak snaží zahřát muže v pěti stupních.

„Jestli tu hranici do rána neotevřou, my tady zemřeme,“ říká mi naprosto vážně muž, hřející se u ohně, a mně je smutno, když si představím, co tohle znamená pro několikaměsíční miminko.

Rodiny ležící na chodníku a já marně běhám sem a tam a sháním plachty, na které by si mohly lehnout. Došly všechny stany, je teprve jedenáct a stále přicházejí další a další rodiny s dětmi.

Usmívající se děťátko, když mu dávám do ruky lentilku a smějící se muž, když mě chytá, abych po bahně nesjela na zem. „Sometimes you need also help, not only us,“ říká mi a přitom se směje.

Už se rozednívá, kolena se mi podlamují, obcházím lidi s čajem, muslimku, která bez šátku kojí děťátko na zemi a rozespalé děti. „Shukran,“ (děkuji arabsky) říkají mi všichni.

A najednou je den, všichni se zvedají, stany rozdané v noci se vyprazdňují a je potřeba je uklidit, stejně tak plachty a deky, které se všude povalují, ale z hygienických důvodů se nemohou použít znovu. Dole u hranice se tvoří dav a lidé pískají a křičí. Někteří tam čekali celou noc a hranice se stále neotevírá. Nejspíš je jim zima, možná mají hlad, ale jinak než skrze obrovský dav se přes hranice nedostanou. Přijde za mnou žena a říká mi: „I want to go back to my country.“ Chvíli na ni beze slova zírám, až posléze si všimnu malých dětí, které drží za ruce. Rozumím jí, i já sama jako dobrovolnice mám z davu respekt a snažím se nedostat se dovnitř. A maminkám s dětmi nezbývá nic jiného, než se protlačit skrz ten dav, aby se dostaly tam, kam chtějí. Přes hranici. Nejspíš má za sebou noc v pěti stupních, možná ani ne ve stanu, určitě ne první. A k tomu ještě dlouhou cestu.

Už se otevírá hranice a dav se tlačí dopředu. Střídám někoho na rozlévání čaje, protože mám z davu ohromný respekt a nechci tam jít. Další lidé přicházejí a všichni chtějí čaj s hodně cukrem, je v něm tolik cukru, že se to podle mého nedá pít, ale všem to chutná. Někdo mě střídá a jdu pomáhat s distribucí oblečení, to ale po chvíli nezvládám. Chodí sem různí lidé. Babička bez bot, paní bez kabátu. A potom muž, který by chtěl nové boty, protože mu ty jeho smrdí. Raději se nechám vystřídat a jdu sklidit ty plachty, které jsme v noci rozdali, aby lidé neleželi na chodníku jen na dece. Jsou špinavé, ale vím, že v noci se budou hodit, pokud zase přijde tolik lidí jako dnes. Málo času, málo času. Chce se mi spát a v očích mám slzy. Je nás tu padesát, a přesto nestíháme udělat to všechno, co by se udělat mělo. Dole v davu kolabují lidi a údajně tam někdo zemřel. Už jsem od dvou od rána na nohou a je pět, měli bychom sklidit stany i plachty. Tamhle jde holčička bez bot, měla bych jí boty donést, anebo aspoň ukázat, kde je vydáváme. Nestíhám vůbec nic. Ještě bych si chtěla udělat pár fotografií, ale už ani na to nemám energii, když vidím novináře, jak cpou své mikrofony a kamery rodinám do stanů. Rodinám, které mají po měsíční cestě konečně na chvíli soukromí a snaží se spát.

Už nemůžu, jdu si lehnout s výčitkami, že dále nepomáhám, i když ráno odjíždíme, ale už to prostě nejde.

Momentálně je v Bapske okolo stovky dobrovolníků a podle mých zpráv tam udělali nějaký systém, aby se nedělily rodiny při přechodu hranic a netlačilo se tolik lidí z davu. Situace je asi lepší, než když jsem tam byla já, ale až přijde zima, tak ani množství pomáhajících lidí toho moc nezmůže, lidé umírají už teď, co teprve pokud bude -15° Celsia. To si nedokážu představit ani já z Česka, že bych spala venku ve stanu, natož pod širým nebem. Natož maminka s dítětem, kteří přišli z teplejších krajin... Koneckonců ani pro muže to nebude jednoduché.

Berkasovo 20.-24.10.2015

Pokud tady je někdo, komu se můj příspěvek nelíbí, prosím, nechte si své komentáře pro sebe.