Hra

 Andrej a Kamil byli kamarádi úplně odmalička. Vždycky spolu chodili do lesa a hráli spolu různé hry v korunách stromů i u jejich kořenů. Začínali na pískovišti a jejich hry se postupně přesouvaly z houpaček do lesů plných starých ztrouchnivělých pařezů, popadaného listí a mechů. Tam, kde neustále hučí vítr v korunách stromů. Rostli, slunce stále zapadalo každý večer, dny plynuly po dnesch, lidé okolo je měli pořád stejně rádi.  

Teď jim je oběma 12 a chodí na posed do lesa v blízkosti jejich vesnice. Tam buďto hrají na indiány, nebo kovboje. Ostatní chlapci z vesnice jim nerozumí, tyhle hry je úplně minuly. V člověku se tahle hravost musí probudit sama, ale stejně jako je vzácné, aby rozkvetla květina, když je ještě hodně velká zima, je vzácné aby v člověku vznikl smysl pro hravost, když ještě nerozkvetl u jejich rodičů. Andrej a Kamil si vytvářeli vlastní svět, bublinu, ve které se cítili dobře. Nikdo do něj nemohl, nikdo ho nepochopil, protože si ho vytvářeli oni.

Jednoho dne se chlapci znovu vydali do lesa hrát si na kovboje. Andrej se jako vždycky schoval na posedu a číhal na Kamila. Kamil se schovával za některým z křoví a Andrej se rozhodl, že si dneska trochu pohraje s jeho trpělivostí. Usmál se, nacpal si trávu do dýmky, kterou kdysi dávno dostak od táty na jejich hrátky na kovboje a představoval si, jak mu do plic rpoudí nikotin a vylézá mu ústy ven. Opřel se zády o zeď posedu a ucítil, že si na něco sednul. Natáhl tedy ruku za sebe a nahmatal tam něco, čemu nemohl uvěřit. Pistoli. Dýmka mu vypadla z úst. Ani si toho nevšiml. Položil si tedy pistoli na klín a začal si ji prohlížet. Kamilovi mezitím byla v křoví zima, a tak přešlapoval a přišlápl při tom několik větviček. Andrej prsty jezdil po pistoli a nehty zarýval do každé rýhy. Byl fascinován. V uších mu zněla vřava a zpěv indiánských vojsek a klapot koňských kopyt. Před ním v dáli stál starý šaman z nepřátelského kmene a chystal se na něj zaútočit. Andrej políbil pušku a připravoval se na boj. Věděl, že pokud zneškodní šamana, celý indiánský kmen se obrátí na zpáteční cestu. Slunce mu svítilo do očí, kouř z dýmky, kterou si mezitím stihl vložit do úst ho pálil v plicích a šaman se blížil. Andrej si přiložil pušku k oku, zamířil a vystřelil. Šaman se okamžitě skácel k zemi. Andrej vyskočil radostí, ale hlavou se praštil o strop posedu. Po nárazu si uvědomil, co provedl. Vřava v jeho uších ustala, šaman zmizel a Kamil nebyl nikde ani vidět. Andrej seběhl z posedu po žebříku brav schůdky po pěti. Při dopadu na zem si zlomil nárazem kotník, ale bolest, která mu z kotníku vystřelila až ke stehni, v šoku skoro ani nezaregistroval. Skoro se doplazil ke svému kamarádovi. Spatřil, jak leží na zemi se zděšenýma očima. Z hlavy mu vytékala rudě červená krev. Na žlutých listech zářila jako červené máky v poli. Andrej ulehl vedle svého kamaráda, položil mu hlavu do klína a hladil mu zakrvácené vlasy. Jeho slzy mu dopadaly na obličej a s krví vytvářely obrazce. Po několika hodinách pláče se Andrej snažil donutit sám sebe, aby se vrátil do hry a dohrál ji podle toho, jak začala. Bohužel s momentální náladou se mu to ale nedařilo. Vstal a zlomeným kotníkem nakopával pařezy okolo sebe. Už mu to bylo všechno jedno. Křičel na všechny strany a dovolával se pomoci. Stromy však zůtyl němé, jen vítr mu dále skučel do uší. Slunce už pomalu zapadalo a v lese se udělala ukrutná zima. Andrej si lehl vedle svého kamaráda a začal na něj mluvit. Vedl s ním dlouhý rozhovor, při kterém si uvědomil, že věci, které na něm nenáviděl, vlastně také miloval. Měsíc vyplul na oblohu a rozlil své světlo mezi stromy. Větve se jim zlověstně kývaly ve větru a Andrej se bál usnout. Bál se svých snů o kovbojích, bál se, že se vrátí zpátky do té děsivé hry s Kamilem. Zíral tedy na větve nad svou hlavou a uklidňoval se pravidelným dechem.

Několik dní tam takhle ležel, ale tak strašně se bál, že usne. Tak strašně se bál své hravosti, sám sebe a svých snů, že si došel do posedu pro pistoli a svůj život ukončil ještě dříve, než je kdokoli našel.