Hledání bydlení/ smyslu života?

Letos jsme se s M dohodly, že budeme bydlet spolu, protože budeme studovat ve stejném městě. Přišlo nám to jako nejlepší nápad.     

Přišlo nám to jako nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že M celý loňský rok bydlela na koleji a já posledních pár let bydlím sama se svým bratrem, z čehož mi dost šplouchá na maják. Moc jsme se na (spolu) bydlení tudíž těšily.

Všechno to začalo tím, že jsem téměř tři dny proseděla u počítače a psala jsem různýmlidem, starým i mladým, jestli by dvě nešťastné slečny bez domova vzali k sobě domů. Po třech dnech psaní jsem si uvědomila, že psát je zcela zbytečné, protože ze třiceti lidí, kterým jsem psala, se mi ozvali pouze asi tři. Začala jsem tedy volat jako o závod. To mi hledání bydlení stále připadalo jako legrace, i když jsem po třech bezesných nocích ve snech viděla pouze budoucí spolubydlící a pokoje, na které jsme se měly jet podívat.
Dva dny před tím než jsme s M podnikly expedici na vzdálený konec České republiky, abychom ulovily nějaké místo, kde bychom mohly spát a občas si tam nenápadně zapálit z okna cigaretu, jsme se v rámci utužování vztahů rozhodly, že si vyrazíme na party. Party se poněkud zvrhla a byla jsem v noci vystrnaděna z manželské postele nemravně se chovajícím párem. Tudíž jsem se ve 4 ráno přesouvala na gauč do vedlejší místnosti, která smrděla jako strašnický nonstop Šatlava v 7 hodin ráno, protože celou noc sloužila jako kuřárna. Pokoušet se otevřít okno by bylo marné, z místnosti by se totiž ihned stal mrazák. No jo, srpen 2016. Chvilku jsem tedy seděla ve tmě a přemýšlela jsem, jestli budu raději poslouchat soulož, mrznout, anebo smrdět jako bezdomovec ze strašnického nonstopu. Tak jsem se rozhodla pro druhou variantu a do sedmi do rána jsem přemýšlela, jestli s M zvládnu sdílet příštích pár let pokoj, pokud vedle mě na posteli bude souložit každý den. Přes zvuky z vedlejšího pokoje se mi zadařilo v sedm ráno usnout, bohužel mě ale v 8 ráno vzbudila vrtačka z vedlejšího domu, takže jsem se odebrala domů spát. Doma mě bohužel ale čekal také vrtačkový orchestr ve vedlejším domě, takže jsem si moc nepomohla. Veškeré spory s M spravila velká čokoláda Milka, kterou jsem dostala na začátku naší expedice na druhý konec republiky. Výprava za utužováním vztahů se tudíž vyplatila, protože pokud mi někdo dá čokoládu, nevydržím být naštvaná dlouho.
1.prohlídkový den
•    Cesta do Olomouce proběhla v naprostém pořádku, na první prohlídku jsme dorazily o tři minuty později, což nám bylo vyčteno od realitního makléře jak po telefonu, tak naživo se slovy, že „čas jsou peníze“. Nabyté optimismem jsme se vydaly za padesátiletým přestárlým hipsterem do bytu s nápisy „Nezapomínejte mýt nádobí.“, „Splachujte záchod“ a podobně. Raději jsme se odtamtud hbitě odebraly pryč.
•    Další prohlídka se konala v bytě u chlapce, který se jmenuje Radek. Když mi Radek zvedl telefon, , myslela jsem si, že ho zvedla nějaká slečna a málem jsem hovor položila. Potom ale, jakmile promluvil Radek, který přikráčel v červených teplácích a ponožkách v žabkách, jsme se zadržovaným smíchem pochopily, že telefon doopravdy zvedl on. Také jsme ale pochopily, že hodný Radek je náš vysněný spolubydlící, a že byt, který nám ukázal, doopravdy chceme. 
•    V ten samý den jsme byly ještě na jedné prohlídce u přestárlého hipstera. Tu zmíním jen okrajově, abyste pochopili, že nám byl ukázán jeden pokoj se dvěma postelemi a stolem, s koupelnou a kuchyní na patře. Na internetu se tento byt nazýval byt atypický a byl v o dost horším stavu než koleje. Atypický zážitek.
Na Radkovu zprávu, jestli by nás chtěl, jsme čekaly týden. Pak nám v smsce stroze napsal, že se rozhodl pro někoho jiného. Pochopily jsme tedy, že Radek není ten pravý.
Nastalo tedy další obvolávání, tentokrát jsme poklesly dokonce i tak, že jsme obvolávaly realitky, což jsme předtím nedělaly. 

2.     prohlídkový den 
•    Den začal tak, že jsme obě s M vstávaly v 6 hodin ráno, abychom byly v Olomouci na první prohlídce už v 11 hodin. Údajně jsme měly být na prohlídce první. Takže jsme se s kruhy pod očima, které nám sahaly až po kotníky, dopravily na první ranní prohlídku, kde nám bylo sděleno, že slečny, které přišly o tři minuty dříve, zrovna podepisují smlouvu. Při odchodu na nás ještě stihla paní zavolat otázku, jak se jmenuji. Když se dozvěděla mé příjmení, zmohla se jen na krátké Jé, s vámi jsem mluvila jako s první a poté se se svým mohutným zadkem odporoučela svou mohutnou hnátou podepisovat smlouvu. S M jsme si v depresi sedly do kavárny, kde zrovna nefungovala wifi, takže jsme se vzájemně podporovaly v radosti a veselí z toho, jak je to nádherné hledat si bydlení.
•    Další prohlídka se konala v bytě přímo naproti škole. Před domem stál muž ve středních letech, který také čekal na prohlídku. M mu velkomyslně nabídla, ať jde s námi, když zmateně postával ve dveřích. Po deseti vteřinách, jakmile vstoupil do bytu, prohlásil, že o byt má velký zájem. O byt sice měli zájem všichni, kdo se na prohlídku dostavili, ale majitelka řekla, že ten kdo jí dá peníze jako první, byt dostane. Pročež jsem se zeptala, jestli když budu nejrychlejší ze všech zájemců v dobíhání do bankomatu, byt dostanu. Všichni se křečovitě začali smát. Poté ani nevím, jak se to stalo, ale muž ve středních letech podepsal smlouvu a pomalu vyndal 15 000 z kapsy. Před odchodem se nás zeptala majitelka, co vlastně studujeme, tak jsme řekly, že chodíme do školy naproti. S křečovitým úsměvem se zmohla na krátké: „Jé, to byste asi měly blízko, co?“ To už jsem ale zabuchovala dveře za další fúrií.
•    Poslední prohlídka dne se konala v místě celkem vzdáleném od centra. Majitel byl ale princ na bílém koni v našem věku a byt zámek. Bohužel jsme ale musely čekat až do konce týdne, jestli nás bude chtít. Před odchodem jsem na něj ještě vrhla očko a s M jsme se šly po náročném dni opít. Z předešlé zkušenosti s Radkem jsme věděly, že s tímto bytem nemůžeme počítat.
3.    Prohlídkový den
•    První prohlídka dne byla blízko školy v krásném střešním bytě s kuchyní velkou jako ve školní jídelně a s potetovanou paní realiťačkou. Až na to, že po nás chtěla obrovské peníze a rozhodně nebyla princem na bílém koni se nám byt líbil.
Celý zbytek dne jsme strávily řešením a obvoláváním lidí, jestli by s námi někdo nechtěl v tomto bytě bydlet. Málem nám z toho praskala hlava. Vzájemně jsme se s M podporovaly v bytí v depresi. Večer jsme si daly chleba a bylo nám hej.
•    M se šla den potom podívat na jeden byt, jelikož náhodou narazila na inzerát na internetu. Já jsem zrovna neměla čas, ale naprosto nečekaně byt mohla vzít rovnou, takže jsme vesele mohly jet domů s tím, že nejsme bezdomovci. Den na to se nám ozval princ na bílém koni ze zámku, že by náš chtěl. 
O týden později ke mně přijela M s tím, že si naplánujeme, jak budeme stěhovat všechny křesla, stoly, postele do O tak, aby tam čas od času mohl přespat nějaký šamstr. Už jsme obě poslaly peníze na první nájem a těšily jsme se, jak to bude super bydlení. Po několika hodinách báječného řešení se nám ozval náš „budoucí spolubydlící“, že s ním bohužel nemůžeme bydlet, protože blablablablabla. 
    Po několika hodinách veselého pití panáků a radosti z toho, že zase nemáme, kde bydlet, jsme si domluvily prohlídku i s podpisem smlouvy na další den.
    A kdo se mi neozval pár minut na to, co M odešla? „Budoucí spolubydlící“, že s ním vlastně asi můžeme bydlet.
    Právě jsme na cestě do O a plánujeme si, pod kterým mostem budeme bydlet. Pokud si někdy budete hledat bydlení, rozhodně se na to netěšte, anebo se mi ozvěte a já vás podpořím v depresi!