Seděla venku pod stromem a bylo jí smutno. Nevěděla proč a to bylo to nejhorší. Měla všechno, co by si každý mohl přát, ale to byl možná ten problém. Měla hodného manžela, dům, auto, práci, která ji moc nebavila. Ale co na tom?
Okolo sebe měla lidi, kteří toho zdaleka neměli tolik, co ona. Neměla si na co stěžovat. A přece. Tak nějak nenacházela v ničem uspokojení.
Na nos jí spadl list. Byl červenohnědý. Dlouho ho držela v ruce a pouze pozorovala žilky, jak tepou v listu. Kdyby byla list, všechno by bylo mnohem jednodušší. Měla by cíl života, vyrůst a upadnout, pak se proměnit v hlínu a zplodit další strom. Nebo nakrmit kozu, či ovci. Dívala se do dálky na vycházející slunce za obzorem a z očí jí tekly slzy. Nevěděla proč, snad kvůli silnému světlu, nebo protože jí barva slunce něco evokovala, ale bylo jí to jedno. Jakoby kastrol plný vody přetekl, slzy se vyvalily ven z ničeho nic. Slunce za obzorem se rozpilo s mraky a ona pouze zírala na rudou scenérii před sebou. Lekla se, že je to krev a oči se jí kompletně zamlžily. Srdce se jí rozbušilo, cítila tepání ve spánku a mělo pocit, že popadané červené listy okolo ní tepou také. Pak si ale uvědomila, že je na kopci za městem a že se dívá na nebe. Začala sama sebe uklidňovat. Věděla, že by se jí mohly dít mnohem horší věci, než že nenachází v ničem uspokojení. Například by ta krev na nebi mohla být reálná. Mohla by tady všude být válka. A to by bylo mnohem větší neštěstí, ale tak nějak ji to neutěšovalo. Najednou si chtěla něco udělat, aby pocítila lítost lidí okolo sebe. Aby měla důvod k tomu být nešťastná. V tu ránu ale tuhle myšlenku úplně vypustila. „K čemu by mi byla lítost?“ pomyslela si.
Ponořila ruce do vlhkého listí, které ji obklopovalo, a pravou rukou něco nahmatala. Byl to jakýsi obdélníček z papíru. Vytáhla ho a v posledních paprscích slunce pozorovala obličej na fotografii. Někdo tu musel fotografii ztratit. Byl to postarší muž se světlými vlasy, které mu odhalovaly lesklé čelo. Modré oči mu vesele zářily. Usmíval se. Dívala se na něj a usmívala se také, byl jí sympatický. Na sobě měl rozhalenou košili a okolo krku vsel buddhistický růženec. „Co tady asi musel dělat,“ přemýšlela. „Určitě sem vyrazil meditovat,“ pomyslela si při pohledu na buddhistický růženec. Určitě sem vyrazil meditovat a fotografii si zapomněl v kapse, protože se zrovna nechal fotit. Anebo ta fotografie patří jeho bratrovi, nebo jeho přítelkyni! Zalovila znovu v listí a s potěšením její prsty narazily na něco tvrdého. Zalovila v listí i druhou rukou a vytáhla malé album v hnědé kůži. „Ach tak,“ říkala si, „ten člověk tady zapomněl celé album.“
Natěšeně ho otevřela. Na první stránce stál onen muž s jakousi mladou ženou po boku. Zamračila se. „Tak určitě někoho má.“ Otočila na další stránku, kde muž stál po boku s jakýmsi mužem na lodi. Za nimi se blýskalo modré moře. „To bude určitě jeho bratr, „říkala si, „vyrazili spolu na jachtu do Chorvatska, potom co muž strávil měsíc v Indii v klášteře.“ Zalistovala albem na poslední stránku a našla tam to, co hledala. „Albert Skalický,“ řekla si pro sebe. „Al-bert Ska-li-cký,“ zopakovala jméno znovu, ale pomaleji. „Albert Skalický,“ řekla, jakoby se někomu představovala. „Určitě medituje, chodí běhat, určitě je to vegetarián a ta žena na fotografii, to bude jeho sestra,“ říkala si s potěšením. Zalistovala albem zpátky a na žádné jiné fotce už muž s žádnou ženou nebyl. „Já jsem to věděla,“ řekla si radostně. Vytáhla peněženku a z ní vyndala svou vlastní fotografii. Položila ji na knihu vedle fotografie muže a představovala si, jak se drží za ruku. „Nataša Skalická,“ řekla si potichu. „Nataša Skalická,“ řekla znovu a přitom vztáhla ruku dopředu. „Ale tady mi to nesluší,“ pomyslela si a z kapsy vytáhla červenou fixu, kterou si vybarvila rty doruda, tak aby to vypadalo, že na nich má rtěnku. „Hned je to lepší, teď se k sobě hodíme.“
Podívala se na své rudé rty a vzpomněla si na svůj ranní zážitek s krvavou oblohou. Vzala album do ruky a vztekle ho zahrabala zpátky do listí.
Už nikdy nebyla stejná jako dřív.
