Euforie

Stojím. Čichám. Vidím. Slyším. Cítím. VNÍMÁM. Vítr mi čechrá vlasy. Ptáci si zpívají svou tesknou večerní ukolébavku. V dáli voní čerstvě rozkvetlý šeřík. Je mi zima? Možná. Ale na tom teď nesejde. Nemůžu se ani hnout. Ani o kousek. Něco mi v tom brání. Stačí tu jen tak stát a vnímat všechno, co se okolo mě děje. Do hlavy mi však nesmí proniknout žádná myšlenka. Ani špičkou nosu tam nesmí vlézt. Co je to za pocit? Je to něco neuvěřitelně křehkého. Stačí se toho dotknout špičkou jehly, a hned to zmizí. Prostě to praskne a rozplyne se to. Nevím, jak bych to mohla nazvat. Použitím slova by to mohlo ztratit význam. A to okamžitě. Je to něco jako čistá krása, čistá radost. Euforie. Cítím, jak mi to vstupuje do těla skrze vzduch. Dýchám, vdechuji a vydechuji. A znovu dýchám tuhle Čistotu. Cítím, jak mi proniká do plic a tam se mísí s kyslíkem. Cítím jak mi proniká skrze vzduch do žil a do srdce. A samo srdce mi to roztepává do všech stran. Do všech částí mého nekonečného a věčného těla. Mé nahé tělo vibruje. Vzpíná se. Ta krása, která se uvnitř skrývá by chtěla vyletět ven. Chtěla by si na své křehoučké tělo přilepit pár husích brk, sníst několik houslových klíčů, a jednoduše vyletět ven. Vyletět ven a několik nekonečných vteřin se svobodně potulovat po vesmíru. Jako takový nafukovací balónek, který se zatoulal jednomu z těch nešťastných dětí na pouti. Ale nemůže. A tak to má být. Může se dostat ven skrze dech, pocit, úsměv, slovo, nebo prostě jen skrze mou nahou, neuvěřitelně křehkou kůži a lásku. Trvá to okamžik, a přece jen věčnost.

Mezitím se za oblaky objevil měsíc. Asi. Byl to velký kotouč světla. Zaznamenaly ho mé oči. Vlastně i uši, tolik citlivé na jakýkoli zvuk. Věděla jsem, že nemůžu zvednout hlavu, To bylo totiž tak křehké, že by se rozlomilo. Jako porcelán. Musela jsem se stále více a více soustředit. TICHO. Milovala jsem jeho barvu, která mi prostupovala postupně do očí, skrze má tenká oční víčka, aby se mohla dostat do mé duše a vyvolat v ní živý obraz a živou vzpomínku, živou fotografii provoněnou kávou. Milovala jsem chuť ticha, chutnalo jako mandle rozemleté s lístky šafránu a pár kapkami pomerančové šťávy. Vnímala, jsem, jak mi tato jemná chuť vstupuje do žaludku, jak mi ho zahřívá a rozpíná ho. Ticho se mi konečně dostalo až úplně dovnitř. Ticho bylo taky součástí Toho. Ohmatávala jsem ho a hladila jsem jeho hebký sametový povrch, chtěla jsem ho jen držet, vnímat a vdechovat. Cítit jeho hlučnou vůni a vtahovat ho dovnitř do svého nitra. Vlhká tráva mě šimrala do chodidel, laskala mi je a probouzela je znova k životu. Cítila jsem vodu, jak mi postupně proniká přes konečky prstů, přes nehty a svaly až přímo do morku kostí. Bylo mi nádherně. Svěže. Chtěla jsem běžet, skákat, létat, zpívat, vznášet se, nadávat a být šťastná. A tohle všechno s touhle novou svěží energií. S Tím.

Najednou se mi do hlavy začala sápat myšlenka, svými nemilosrdnými drápy mě vytrhla z tak křehkého a laskavého uvolnění. Už se o to snažila dost dlouho. Najednou jsem si uvědomila svou Nahotu, Čas i Místo, kde jsem stála. Měla jsem chuť vyndat si myšlenku z těla. Zatáhnout ji za vlasy a vytrhnout ji ven. Roztrhat ji na cáry a rozházet ji dolů do řeky. A tak klidem, ostrým jako trn té nejrudší růže na světě, jsem ji jednoduše rozpárala a nahá jsem se rozeběhla ze skály dolů...