Droga

Trhnutím se vzbudil a začal se rozhlížet všude okolo sebe. Byla tma. Úplné ticho. Nikde nikdo. Nikde nic. A přece věděl, že ho něco vzbudilo. Chvíli setrval ve tmě. Nehýbal se a čekal, jestli něco neuslyší nebo neucítí. 

Po zádech se mu přehnal mráz. Bál se. Ale chtěl na to přijít. Tohle se mu stalo už několikátou noc po sobě. Stávalo se mu to skoro každou noc. V tu ránu se ohnal rukou po zádech. Lezl po něm pavouk, žádný mráz. Setřásl ho a se studeným potem na čele setrvával dál ve tmě. Natáhl ruku za hlavu a potmě rozsvítil lampičku. Po celém těle měl studený pot. Klepal se. Ne zimou. Děsem. Ne strachem, nebo stresem. Děs. Bál se udělat jakýkoliv pohyb. Naštěstí měl vedle postele připravenou i rychlovarnou konvici i kafe. Na budíku vedle postele blikal čas. Byly 2 hodiny ráno a už si dělal kafe. Co se dalo dělat. Takhle to chodilo každou noc. Zalil si kafe a dal si hrníček do klína. Z krabičky vedle postele si vyndal cigaretu a s očima upřenýma do stropu kouřil a pil kafe.

Byl naštvaný. Cokoliv se mu v posledních dnech zdálo, se potom stalo. Nevěděl, co by s tím mohl dělat. Jediný způsob, jak se tomu mohl bránit, bylo, vypočítat si kdy se mu začnou zdát sny a těmhle okamžikům se vyhýbat. Uvařit si uprostřed noci kafe, být chvíli vzhůru, a potom zase chvíli spát. Stejně se mu to ale nedařilo. Vždycky se mu zdál alespoň jeden sen. Dlouhou dobu tomu nepřikládal velkou váhu a prostě normálně spal. Když se mu ale potom v noci zdálo, že se stala velká autonehoda přímo před jeho domem, a on se potom ráno probudil a zjistil, že se ta autonehoda doopravdy stala, uvědomil si, že je s jeho životem něco špatně. Zavřel se doma a nikam nevylézal. Pouze spal, pil kafe a zkoumal své podvědomí. Také měl výčitky. Teď už se poučil a věděl, že musí na své sny dávat pozor. Ale mrzelo ho, že nebyl opatrnější. Že nezačal nesnít už před týdnem. Při té autonehodě zemřelo 5 lidí.

• „Ne, nemysli na to,“ řekl si a vyfoukl poslední obláček kouře.

Motala se mu hlava ze špatných cigaret a z mála vody. Nechtěl se ale zvedat z postele. Zdálo se mu, že vedle postele jsou střepy. Přestože si nepamatoval, že by tam rozbil nějakou skleničku, věděl, že střepy tam budou, protože byly ve snu. Hodil na zem hadr a položil na něj nohu. V tu ránu ucítil, jak obrovský střep prořízl hadr a zapíchl se mu do chodidla. Už se ani nezmohl na výkřik. Ani ho to nepřekvapilo. Ale naštvaný byl, to ano.

• „Nikdy se nepoučím,“ pomyslel si, „s poučeními se to má tak, že když se člověku něco stane, dá si pozor na to, aby se příště nechoval stejně a nestalo se mu to znova. Anebo si na to prostě zkusí zvyknout.“

A tak se rozhodl, že si na to zkusí zvyknout. Prozatím jen doma, někdy možná zkusí vylézt ven a třeba to mezitím zmizí. Vytáhl si krvavý střep z nohy a zahodil ho do koše. Při cestě dolů ze schodů zakopl a řízl se o další střep, který tam předtím nebyl. Nešťastně si sedl na schody a rozhodl se, že se raději poučí, než aby se nechal zabít svými vlastními sny. Zapálil si další cigaretu a začal přemýšlet o své situaci.

Mám strach ze své vlastní fantazie, ze svých vlastních snů, ze svého vlastního podvědomí. Ze svých vlastních myšlenek, z toho, že se dokonce i moje myšlenky a moje představy zhmotní. Nevím, proč by to dělaly, ale svět je prostě takový. Dělá si, co chce. Jen tak pro zábavu.

Vstal a zařval, měl toho plné zuby. Chtěl to světu oplatit a taky mu ukázat, že si s ním může hrát, i když v hloubi duše moc dobře věděl, že nemůže. Že svět mu to jenom tak nedovolí. Že vycítil, že Jáchym je labilní, a tak si s ním začal hrát. Nestresuj se, Jáchyme, svět je jenom hra. Stejně jako tvoje sny a všechno okolo. Představuj si, že realita je sen taky. Představuj si to. Vstal a šel, šlápnul na několik střepů, ale nijak ho to nevzrušovalo. Uvědomil si, že to může být tím, že ten špatný tabák, co měl v kapse se proměnil v marihuanu. Občas si to přál a teď se mu to splnilo. Začínal chápat způsob fungování svých snů a myšlenek. Musí svůj mozek přebít optimismem.

V tu ránu seděl uprostřed obrovské místnosti plné žen, které se mu klaněly a nosily mu ananasy, šunky, sýry, masové kýty a dorty. Byl v ráji, ale věděl, že ho jeho vlastní mozek limituje. Že ho limituje realita. Bál se toho množství věcí, na které může pomyslet. Dokonce i dobrých. Bál se sám sebe. Přál bych si, aby tenhle mozek měl někdo jiný. Bát se někoho jiného je pořád lepší, než bát se sám sebe. Napomenul se a začal si užívat svého reálného snu. Nebo snové reality. Za chvíli se na něj začaly valit hromady žen s očima zbarvenýma dokrvava a Jáchym se zavřenýma očima jen čekal, až tohle zlo skončí. Představoval si, že je na obrovské louce uprostřed lesa a všude okolo létají ptáci. Zpívají, všude okolo voní květiny a je mu dobře. Když ale otevřel oči, stále tam bylo neuvěřitelné množství žen s noži v ruce a očima zbarvenýma doruda. Je to síla vůle, opakoval si, je to síla vůle, Jáchyme!

No a pak už jen ležel na té louce a užíval si klidu a prostoru. Vtahoval do sebe okolní klid a ticho a užíval si té pohody, která tam převládala. Nevracel se do minulosti, ani neutíkal do budoucnosti. Jen prostě a jednoduše žil.

Když Jáchym vystřízlivěl z účinků drogy, chvíli seděl na posteli a užíval si ostrého obrazu. Posléze, protože byly dvě hodiny ráno, a to se vždycky budil na kafe, postavil vodu na kafe a zapálil si cigaretu. Zíral do stropu a jen se usmíval, a takhle strávil příštích několik let. V přítomnosti, v realitě. A protože v přítomnosti nemůže člověk zemřít - to může jen v budoucnosti, nebo v minulosti- leží tam nejspíš dodnes.