Chile II (Coyhaique)

A už nastal ten den, kdy letíme na jih. Pod námi se míhají zasněžené hory a lidé do letadla nastupují v bundách. V Čechách je sice touhle dobou léto, v Santiagu je jako u nás na podzim, ale v Patagonii je zima. Pořádná.

Letadlo už klesá a dole pod námi je vidět jen malá vesnička s polorozpadlými domky. Začínáme se trochu bát.

Když vystoupíme, tak se na nás už pomalu do letadla vyvalí zima. Kufry na pásu se zaseknou a musíme je s jedním pánem vyndavat ven. To to tedy pěkně začíná. Za letištním sklem je vidět jakási paní, jak nám mává. Mám radost, doufám, že je to moje hostitelská maminka. Vylézáme s kufry ven a vítá nás jedna moc milá hostitelská maminka a naše delegátka Carmen, která říká, že jedna z nás bude bydlet na venkově, daleko od města. Vím, že mě se to netýká, protože jsem si už předtím našla svou ulici na mapě a vím, že se nachází v centru města.

Ale asi jsem si ji našla špatně, protože za chvíli přichází moje hostitelská maminka se sestrou a říkají mi, že bydlíme docela daleko od města. Trochu to ve mně hrkne, ale nedá se nic dělat. Snad tam bude hezky. Když vylezeme ven před letištní budovu, zjistím, že městečko ve kterém se právě nacházíme, není Coyhaique, ale Balmaceda kde se nachází letiště. Jedeme domů autem a já se snažím se svou rodinou bavit. Moc mi to nejde. Například na otázku, kolik měří místní hory, se mi dostane odpovědi, že jsou vysoké. Později, když jsem se o tomhle setkání se svou rodinou bavila, moje hostitelská sestra mi řekla, že se se mnou moc nebavili z toho důvodu, že jim na školení pro hostitelské rodiny řekli, že by neměli čerstvě přijetého studenta vítat záplavem otázek. Nepřipravili se ale na to, že je zaplaví otázky z mé strany, a tak z toho byli trochu zmatení.

Když dorazím domů, už mě vítá hostitelský tatínek a hostitelský třináctiletý brácha. Servíruje se výborné chilské jídlo a panuje příjemná rodinná atmosféra. Dům, ve kterém budu celý rok bydlet, je krásný dřevěný a tatínek hostitelské rodiny ho sám díky své firmě na zpracování dřeva postavil. Sdílím pokoj se svou hostitelskou sestrou, což je pro začátek docela šok, ale docela rapidně si na to zvyknu, protože přestože je jí 28 a mně 16, dost si rozumíme.

Při večeři žádám mého hostitelského tatínka, aby mě trochu uvedl do chilského humoru. A tak mi vypráví vtip o upírovi, který chodí každý den do baru a dává si tam skleničku krve. Jednou ale přijde a žádá skleničku s horkou vodou. Když se lidé v baru diví, že si dává skleničku s horkou vodou, řekne na to, že si dneska chce dát pouze čajíček a vytáhne s kapsy tampon, který ve skleničce začne máchat. Sám se tomu ještě dlouhou dobu směje. Představte si to, je vám šestnáct a s touhle rodinou máte strávit ještě celý rok. Jdu brzo spát, jsem unavená po sedmnáctihodinovém letu a je toho na mě trochu moc.

Ráno mě vzbudí zurčení potůčku přímo pod oknem a když se podívám z okna, zatají se mi dech. Hory náš dům obklopují ze všech stran a nemůžu se na ně vynadívat. Moje hostitelská maminka uklízí a k tomu hraje veselá latinskoamerická hudba. Ke snídani dostanu skvělý domácí chléb a všímám si toho, jak funguje topení v našem domě. Do kamínek pod troubou se přikládá dřevo, a tím pádem se na sporáku i v troubě dá dělat jídlo neustále. Nad sporákem je velký kovový válec, ve kterém je voda a ta se díky ohni v kamínkách zahřívá. Celý dům se dá vytopit dvěma kamínkami.

Bohužel je podle statistik Coyhaique jedním z nejznečištěnějších měst na světě. Přestože je městečko malé, znečištění tam bývá velké, protože elektrická energie je drahá a v zimě se topí převážně dřevem a uhlím. Protože zimy tam nejsou úplně mírné, občas je znečištění opravdu obrovské.

Vyrážíme autem do města, abychom zařídili školu, občanský průkaz, a abych viděla, jak to ve městě vypadá. Po cestě autem si uvědomuji, že bydlím asi 15 minut jízdy autem od centra města. Doufám, že ke mně domů jezdí alespoň nějaké autobusy, abych nebyla tolik závislá na rodině. Vidím na křižovatce po cestě něco, co vypadá jako autobusová zastávka, a tak se ptám, jestli k nám domů jezdí autobus. Moje hostitelská maminka se jen zasměje a řekne, že neví, co je tahle budka zač. Autobusy samozřejmě do sektoru Río Claro, jak se jmenuje to místo, kde bydlím, nejezdí.

Ve městě jdeme zařídit občanský průkaz. Vzhledem k tomu, že budu v Chile rok bydlet, dostanu občanský průkaz pouze na rok. Každý občanský průkaz má své číslo, nebo -li RUN, které je potřeba psát na účtenky občas i v normálním obchodě. Je to něco jako rodné číslo. Občanský průkaz si zařizuji na PDI (policía de investigación) v centru města. Trochu mě zarazí, že na fotografii na občanský průkaz si mě zaměstnanec PDI fotí mobilem, ale holt si asi na Chile musím zvykat. Nebo spíš na Coyhaique.

Další věcí, kterou musíme zařídit, je školní uniforma a zapsání se do školy. Řiditelka mé budoucí školy se jmenuje Juana, ale všichni jí říkají Juanita. Je jí okolo osmdesáti let a dost lidí ze školy z ní má spíše strach, než respekt. Při zápisu do školy dostanu seznam všech potřeb, které do školy musím mít, a také seznam oblečení, které musím nosit.

Vzhledem k tomu, že jsem se do té doby vždycky oblékala dost alternativně a exravagantně, už teď tuším, že tohle pro mě bude velký problém. Kromě kravaty a košile, všechno oblečení, které budu nosit, musí být tmavě modré.

Nákup oblečení je velká legrace. V obchodě pracuje člověk, který vám oblečení pomůže vybrat, potom člověk který vám dá lísteček na oblečení, které si s sebou vezmete do kabinky, potom člověk, který vám napíše nebo vytiskne účtenku, a konečně člověk, kterému dáte peníze. Možná jsem na někoho zapomněla. Je možné, že tam je ještě někdo, kdo vám váš nákup dá do tašky, předtím než odejdete. Na první pohled v Coyhaique spousta lidí nemá, co dělat.

Coyhaique je roztomilé městečko. Je sice malé, ale mají tu všechno, co potřebují. Od kina, které funguje občasně i jako divadlo nebo kongresové centrum, přes několik obchodních domů, malou vysokou školu, až po dům kultury. Nachází se zde jedno malé náměstíčko, uprostřed kterého je jeden nenápadný památník a schází se zde celé město kdykoliv se něco děje. Jinak jsou tu malé nízké domečky, jeden vedle druhého a pár malých paneláčků. Chloubou městečka je „la piedra del indio“, což je kámen ve tvaru indiánské hlavy, který se tyčí nad řekou Simpson a taky El ovejero, což je socha pasáčka s několika ovcemi v centru města. Cesta ke mně domů vede okolo kamene ve tvaru indiánské hlavy a starého stadionu na rodeo, kde se teď už sice rodeo nekoná, ale často se tam pořádají slavnosti.

Fotografie: http://kbarcak.rajce.idnes.cz/Chi-chi-chi-chile/