Bílo

   Probudil se ve velmi světlé místnosti. Měla čtyři zdi jako každá jiná místnost. Byly bílé. Všechno bylo bílé. Nevěděl, kde se tam vzal, nezajímalo ho to. Miloval to místo, miloval tu bílou barvu. Když zvedl oči ke stropu, uviděl znovu bílou. Bílá barva reprezentuje všechno, to věděl odjakživa. A tak jen tak ležel a užíval si tuhle pastvu pro oči. Ležel spoustu minut, hodin, let. Sám nevěděl, jak dlouho tam ležel. Nevěděl, co je to čas. Nikdy se s ním nesetkal, tak na něj nevěřil. Když měl potřebu otočit pohled, otočil ho. Zjistil, že je pořád na stejném místě, jen světlo bylo trochu jiné. Vstupovalo sem z jiného konce místnosti. To nechápal. V jeho místnosti přece bylo všechno vždycky stejné! Zdi byly vždycky stejně bílé, strop byl vždycky stejně bílý a bílá lampa vždycky vrhala ten stejně bledý stín. Tentokrát to však bylo jiné. Bílá lampa sice byla, to ano. Ale tentokrát vrhala stín na druhou stranu. Nelíbilo se mu to. Bylo to poprvé, co se mu na světě něco nelíbilo, i když sám vlastně nevěděl, jak má tenhle pocit nazvat. Nerozuměl mu. Jen mu nebyl příjemný. Nikdy se ze své postele nezvedl. Nikdy? Co to je? Sám nevěděl, občas ho napadaly velmi zvláštní slova. Sám nevěděl, co znamenaly, jen věděl, že dokud je bude používat, budou dávat smysl. Zvedl jednu ruku. Dost dlouho se na ni díval. Fascinovala ho. Ještě nikdy nic takového neviděl. Vrásčitá kůže mu připomněla prasklinu na stropě v levém rohu. Tohle dávalo smysl. Pochopil to. Najednou ucítil pocit. Nevěděl, co to bylo. Cítil ho docela často, a měl ho rád. Začaly mu cukat koutky úst. A udělal zvuk. Zvonivý zvuk. Sám se ho lekl, a raději se stulil do běloby. Vtáhla ho. Cítil se zase správně. Správně? Prostě normálně, tak jako předtím.

Pochopil spoustu věcí. Chtěl se v tom vyznat. V hlavě měl jen bílo. Chtěl mu dát pořádek. A tak se rozhodl, že mu dá název. „Bílo,“ řekl. Vyděsilo ho to. Nevěděl, odkud zvuk přicházel. Nikdy se se zvukem nesetkal. Měl radši ten zvuk běloby. Ten zvuk, co měl v hlavě. Ten zvuk ticha. Náhle si něco uvědomil. Došlo mu to. Došlo mu všechno. Uvědomil si, že je. Pochopil, že existuje. Já. „Já,“ řekl. Ucítil zvláštní tlak. Nebylo to ono. Místností se znova roznesl zvuk. Tentokrát ho však nemohl zastavit. Tlak stoupal a stoupal, až se stal součástí běloby. Už mu bylo zase jako předtím. V hlavě měl kromě bíla i já. Já. Já se vzpouzelo, nadávalo, naříkalo. Kopalo do bíla. A najednou ho vykoplo. Dostal strach. Strach? Stáhl se mu žaludek. Další tlak. Nevěděl, co přijde. Proč? Teď už si bíla mohl užívat jen zvenčí. Už to nebylo ono, neměl ho v hlavě, neměl ho ani v srdci. Bylo venku. Miloval ho. Miloval ho pořád stejně. To byl hodně zvláštní pocit. Cítil ho pokaždé když se do bíla zakoukal. Bílo mu vždycky pohled opětovalo, a on věděl, že je všechno, tak jak má být. Teď už se však mohl koukat jen na Já. Nechtěl. Nedovolovalo mu to samotné Já. Bylo znechucené. Já ho však pohltilo. Nebylo bílé. Proto z něj měl další divný pocit. Rozhodl se, že mu dá jméno. „Černo,“ řekl. A v tu ránu byl v něm. Kopal, skučel, křičel, vzpínal se, útočil, házel emocemi okolo sebe jako divý, ale černo ho pouze pohlcovalo dál. Smířil se s tím. Čekal. Najednou rozhrnul temnotu. Vylezla z ní ještě větší temnota. Zaslechl zvonivý zvuk. Smála se mu. Smála? Ano, prostě tak. Byla tam vysoká věc. Hodně vysoká. Nebo nízká? Široká? Úzká? Sám nevěděl, nikdy předtím neviděl nic tak děsivě černého. Bylo to Já. Připomnělo mu to něco z jeho místnosti. Nevěděl co. Něco. A tak to otevřel. „Skříň,“ poradilo mu já. Nevěděl, co to bylo. A tak použil zvonivý zvuk. Pomáhal mu. Osvobozoval ho od temnoty a od tlaku. Ze skříně vylezla běloba a vtáhla ho do sebe.

A pak už slyšel jen zvonivý zvuk.