Apokalypsa/Zjevení

Ozvala se rána. Jakoby někdo proříznul plátno ostrým nožem. Ozvala se řezná rána. Probudil se a z čela mu stékal pot. Řinul se mu do očí a musel si ho stírat hřbetem ruky. Bál se podívat z okna, protože tušil, co tam uvidí. 

. Nasál tedy vzduch do plic a ještě několik hodin byl jak fyzicky, tak psychicky v místnosti se zataženými závěsy. Když si dělal už několikáté kafe, hrníček v ruce se mu rozklepal a spadnul na zem, kde se roztříštil na tisíce kousků. Sebral konečně odvahu a podíval se ven.  

Dnes nastal ten den. Nebesa měla barvu oceli a hrozivě se tyčila nad světem. Co chvíli ocelová modř prořízla modrá nebesa a ozvala se nepříjemná rána. Z rukou mu vypadnul další hrníček. Měl strach. Nevěděl přesně z čeho, ale měl strach. Když se zadíval do dálky k lesu, spatřil hrozivé cáry mlhy, jak stoupají vzhůru k nebesům. Přes svůj strach se rozhodl vylézt ven. Další rána zatřásla s jeho nohama i jistotou. Venku se schylovalo k apokalypse. Věděl to a chtěl apokalypsu vidět. Při zapínání saka mu odletěl knoflík. Z věšáku spadnul klobouk. Poté spadla váza z poličky, podlaha se klepala a nádobí v policích hrozivě drnčelo. Dokonce i předměty cítily změnu.

A už byl venku. Chvílemi neviděl ani na krok a chvílemi mlha mizela do dáli nebo za něj a vytvářela neprostupnou zeď. Byl zmatený, ale věděl, že se před apokalypsou musí dostat nahoru na vrchol hory. Tak ho to alespoň po staletí učili. Pokud se tam nedostane, apokalypsa nastane a celý svět skončí v plamenech. Bál se a utíkal. Lapal po dechu a píchalo ho v boku. Tělo mu dávalo najevo, že by měl myslet na svoje zdraví. Zakousl se do rtů a ignoroval palčivou bolest v boku. Ignoroval pot, který mu stékal do očí. Stejně nic neviděl přes mlhu, která působila stále neprostupněji.

Dorazil k lesu. Nebesa se zlobila. Ozvala se další řezná rána. Bolela ho z toho hlava. Byl unavený a kolena se mu podlamovala. Na saku už neměl žádný knoflík. Kalhoty měl roztrhané od ostružiní a tváře plné strachu. Ale nevzdával se. Věděl, že když doběhne nahoru, zabrání apokalypse. Před sebou měl vysoký kopec, který se chvílemi ztrácel v bílu. Věděl, že se musí dostat nahoru, aby všechno viděl seshora. Nechtěl, ale věděl, že musí. Pod nohama mu křupalo podzimní listí různých barev. Už dávno hru barev ani nevnímal. Už dávno nevnímal, že nevidí ani na krok. Už pouze vnímal ten pocit, že se tam musí dostat. Už ani nevěděl proč. Dávno ztratil pojem o tom proč. Dávno ztratil pojem o tom, kdy začal do kopce stoupat. Ozvala se další rána, při které se začal kácet strom vedle cesty. Na nebi se udělala trhlina. Nahoře bude výhled, schovám se tam před apokalypsou. Schovám se tam před mlhou, říkal si z posledních sil. Nahoře bude záchrana.

Najednou byl těsně pod vrcholem a začínal mít pochybnosti ze svého poslání, byla tam mlha stejně jako všude jinde. Nevěřil tomu, co mu říkali jiní. Nevěřil tomu, že nahoře to bude jiné. Proč taky. Ozvala se další rána a rozbolela ho hlava. Jakoby to nebe zařezávalo svou ocelovou čepel do jeho hlavy. Běžel dál.

A najednou byl tam. Nic se nezměnilo. Všude okolo něj byla neprostupná mlha. Unaveně sklesl na zem, zavřel vyčerpáním oči a vnímal vůni suchého listí. Nechápal, k čemu to všechno bylo. Nechápal. Za krk mu padaly kousky modrého nebe, a když otevřel oči, zjistil, že se mlha rozplynula. Nastala apokalypsa, viděl všechno a mohl se s klidem vrátit domů. Kráčel pomalu a užíval si křupání listí pod nohama. Užíval si ho a nasával do plic vůni podzimu. Nechal se vést svým srdcem.