Smrdí Češi? No,.... ano

Letní dny nám dávají zabrat. Hodně pijeme a hodně vylučujeme. V ulicích se to ztratí, ale v MHD a veřejných prostorách se znovu line ten nepříjemný odér potu. Ano, navzdory stoupající spotřebě deodorantů platí, že Češi smrdí.

Měl jsem teď debatu u piva s několika známými cizinci (dva Angličané, jeden Ir a Francouz) o tom, jestli Češi smrdí. Už tu žijí pár let, ale všichni se svorně shodli, že ano. Zejména muži středního a vyššího věku, ale najdou se i smradlaví dvacátníci. Ženy si na to přece jen dávají větší pozor a víc používají deodoranty. Nebo že by se méně potily? O bezdomovkyních a bezdomovcích tu asi nemá smysl mluvit.

Pocení nejvíc vadí v dopravních prostředcích. Tuto zkušenost mohu potvrdit, protože často jezdím po Praze. Stojíte v autobuse, ani nemusí být příliš narvaný, vedle vás visí muž, v podpaží zpocené koláče a smrad. Každodenní realita. Už na to jsem alergický. Potím se taky, ale když je nejhůř, dám si v práci přes den sprchu a používám decentní deodoranty. Nastříkat se hodně je kontraproduktivní. Taky jsem potkal pár takových, kteří se ve snaze přebít svůj puch použili silné parfémy a odrazovali pak okolí stejně jako smradlavci. Prostě od zdi ke zdi.

Když to srovnám se zahraničím – nedávnými návštěvami Itálie a Británie, tak jako národ neobstojíme.  Ve jmenovaných zemích prakticky nepotkáte chlapa, který by smrděl potem. Nedostatek je zřetelně na naší straně. Kdyby někdo pochyboval, tak pár čísel. Podle pár let starého průzkumu jsme ve spotřebě deodorantů na chvostu Evropy. Nejvíc si jich kupují Britové – asi pět na osobu, u nás to jsou necelé dva. Před námi jsou i Maďaři a Poláci, za námi Rumuni a Rusové. Deodoranty používají asi tři čtvrtiny českých žen, ale necelá polovina mužů. Jinde je to o čtvrtinu víc. To je přece výmluvné. Nechci říct, že to děláme schválně. Jde o zvyk, rodiče nás dostatečně neupozornili, kašleme na to.

Jak proti tomu bojovat? Reklamou na deodoranty? Agitací v pracovním prostředí? Možná. Nebo upozorněním? Když jsem před lety přiletěl na stáž do USA a šel na první setkání v propocené košili, lektor mě zcela bez uzardění upozornil, že jsem dost zpocený a měl bych se jít převléknout. V některých firmách je osobní hygiena součástí dresscodu. Ale co se zpocenými chlapi v českých autobusech? Byl jsem svědkem toho, jak se v tramvaji jedna starší žena sedícího a velice páchnoucího muže zeptala, zda se myje a dodržuje hygienu. Nezmohl se na odpověď. Bylo to decentní a v okolí to zašumělo souhlasem. Ale kdo na to má žaludek? Já ne. Nedávno jsem jel v práci výtahem s jedním smradlavým údržbářem a tak jsem od něj aspoň se zhnuseným výrazem v tváři poodstoupil. Jestli pochopil, nevím, koukal dost zabedněně. Nevadí, příště to udělám znovu, možná víc ostentativně. Jo, převýchova bude asi ještě trvat…