České století – jde o jednotlivosti nebo o celek?

Nedá mi to nezareagovat na blog Petra Závladského, v němž sepsul seriál ČT České století jako škodlivou dezinterpretaci českých dějin. S vaničkou tak vylil i dítě.

Petr Závladský píše, že nový seriál České televize překrucuje historii a scénárista Pavel Kosatík se podle něj dopouští pseudointerpretace historie a lží. Prohřešky považuje za natolik závažné, že varuje, aby se na seriál nedívaly děti.

Závladský argumentuje tím, že v seriálu jsou nevěrohodné dialogy, např. Masarykův s LLoydem Georgem. Britský premiér v něm odmítá samostatný stát Čechů a Slováků a Masarykovu tezi o kontinuitě Slovanů relativizuje fakty o Sámovi, která si dal zjistit. Podle Závladského film dále zkresluje absence některých reálií, jako je Pittsburská dohoda, Československá národní rada ve Francii apod.

Ano, ve filmu toho chybí víc, např. Washingtonská deklarace, zpravodajská činnost Emanuela Vosky atd. Otázka ovšem zní, co je důležité? Co nejúplnější vykreslení historických faktů nebo portrét muže, který obětoval mnoho osobního, aby rozbil Rakousko a získal podporu pro samostatný stát Čechů a Slováků? Myslím, že autorům se celkem dobře podařilo ukázat, co pro Masaryka znamenalo vydat se na stará kolena do exilu, urputně lobovat u západních vlád, aby uznaly, že Slované nejsou o nic méně než Západoevropané a zaslouží si samostatný stát, jakou roli při tom hráli krajané, legie apod. Není podstatné právě to?

Každý historický film je zjednodušující. Jinak to ani nejde. Do 80 minut není možné vtěsnat všechno. Autorský tým vybírá z faktů, které považuje za vypovídající, dialogy jsou vždy do určité míry autorskou licencí. Je omylem se domnívat, že čím víc faktů v díle bude, tím bude přesnější nebo autentičtější. Měli jsme snad Schindlerův seznam považovat za životopisnou studii Oskara Schindlera? Oprávněnou otázkou je, zda interpretace použitých faktů není překroucena. Domnívám se, že ne. Film je dobrou příležitostí, jak českému národu s krátkou pamětí připomenout, kdo byl TGM, jakými principy se řídil a čeho dosáhl.

Stejné je to s druhým dílem seriálu Den po Mnichovu, který se snaží přiblížit uvažování Edvarda Beneše v době mnichovské krize. Beneš byl neoblíbený u vojáků, ti chtěli bojovat. Autoři filmu si jako ilustraci tohoto dilematu vybrali střet Beneše s tehdy ještě vlasteneckým plukovníkem Emanuelem Moravcem. Závladský pochybuje, zda se Beneš s Moravcem vůbec setkal, což podle něj vrhá otazník na celý film. Klíčové není to, s kým z vojáků se Beneš hádal, zásadní je, že proč se rozhodl do války nejít. Že k tomu přispěl jeho pacifismus, zkušenost z 1. světové války i dlouhodobé taktické uvažování.

Nechtěl zavléci do války národ, který pomáhal konstituovat, věřil v porážku Německa. To je ukázáno dost výstižně. Beneš mi osobně nikdy nebyl příliš sympatický, nicméně si myslím, že jeho rozhodnutí nehnat národ do války bylo moudré. Že by měla případná válka krátkého trvání, dokazují studie četných vojenských historiků. Zejména pokud jde o mizerný stav čsl. letectva. Závladského domněnka, že „kdybychom se tehdy Hitlerovi vzepřeli, Francie, Anglie i Rusko by možná přehodnotily své postoje,“ je tak trochu přání otce myšlenky.

Podle Petra Závladského rezignace na střet s Německem v roce 1938 národ poznamenala a je základem jeho pozdější letargie. Nevím, možná. Jisté ale je, že nás poznamenaly špatné odhady churavějícího Beneše po válce a následná 40 letá nadvláda komunistů. Ale to je jiná kapitola.

Třetí díl seriálu pojednává o Benešově působení v anglickém exilu. I z něj vychází Beneš jako ne příliš sympatický člověk, ale věcný politik a taktik, který postupně dosáhl všeho, co si předsevzal: uznání exilové vlády, anulaci Mnichova, zapojení Čechoslováků do války po boku spojenců a poválečný odsun Němců. Myslím, že tím pozitivní role Beneše v našich dějinách končí.

Po třech dílech je jasné, že autoři Českého století vsadili především na vykreslení psychologických portrétů hlavních hrdinů, determinovaných osobními postoji a historickými ději. To se docela daří. Člověk si uvědomí, že každý má nějaké pohnutky, principy, silné i slabší stránky, které někdy mohou sehrát významnou roli. A že nic není tak jednoduché a černobílé, jak nám to servírují novináři a učebnice. Na rozdíl od jiných seriálů nás České století přiměje k zamyšlení. Není to dost?