Život v mojí čínské rodině - část 5.

Drby se roznáší všude, ať už v ČR nebo v Číně, v tomhle se od sebe lidé příliš neliší. Odlišná kultura má určitě vliv, ale základ bývá stejný - závist, nepřejícnost, poměřování se...

Už jsem zmiňovala, že když si Číňan přivede domů cizinku, je to velká událost. Někteří to možná ve skrytu duše vnímají jako malé vítězství nad západem, který na Čínu a na Číňany často pohlíží skrz prsty. Vzhledem k historii a čínské nenávisti k Japonsku (nikoliv k japonské technologii, jídlu, kosmetice apod.), pokud si Číňan domů přivede Japonku, je to velké vítězství. Daný muž či jeho rodina to třeba tak nevnímají, spousta lidí si podobné komentáře ale neodpustí. Rodinu taková událost automaticky posune na vyšší příčku v důležitosti. 

Moje čínská rodina má v naší rozvětvené rodině vůbec elitní postavení. Tatínek je jediný z jeho generace, kdo dokončil střední školu, jako první si pořídili vlastní byt, Lukáš je první a zatím jediný, kdo se dostal a dokončil bakalářský obor. A také jsme první s cizinkou v rodině. No a to spoustě lidí, i těm z vesnice a okolí, nedá spát. O naší svatbě se totiž psalo i v místních a regionálních novinách. Jedna vzdálená sestřenice se s tím nedokázala srovnat, a tak nám na svatbě v červené obálce darovala 400 RMB. Nejde o výši částky, i 200 RMB je přijatelný obnos. Jde o tu čtyřku na začátku, která zní Číňanům podobně jako smrt. Poselství tedy jasné: “Přeji ti smrt”. A čím více nul, tím silnější přání. Kdyby měli víc peněz, tak by asi i ty nuly přidali.

No a pak začaly ty klepy. Vlastně se už šířily různé ještě když jsme spolu chodili. Mířili na to, že jsem jenom z nějaké malé země, žádná Američanka nebo Angličanka. Potom na to, že jsem určitě o dost starší než Lukáš. Číňanky totiž nemají vrásky. Jakmile máte vrásky, tak jste jasně stará. Před svatbou tase kolovaly drby, že se určitě musíme brát, že jsem těhotná. Jinak by žádná svatba nebyla. Po svatbě jsem odjela do ČR a manžel měl přijet za mnou. Vesnicí se hned šířilo, že jim utekla nevěsta. Když manžel zůstával v Číně a já na vesnici nepřijela na oslavy nového čínského roku, tak jsme prý byli oddělení a schylovalo se k rozvodu. Po roce jsem se vrátila do Číny a chvíli bylo ticho. Potom to zase začalo. Kdy bude miminko? Takhle dlouho po svatbě a nic? Vy nemůžete mít miminko? Vaše nevěsta vám nechce dát vnoučka.

Moji čínští rodiče tráví většinu roku v Šanghaji, stejně tak větší část jejich rodiny. Nicméně, se svou domovinou jsou stále pevně spjati. Ačkoliv maminka často prohlašuje, že jí je jedno, co kdo říká, opak je pravdou. Připomíná nám, abychom na sociální sítě buď nic nedávali nebo se jenom chlubili, jak se všechno daří a jak se máme dobře. Hlavně žádné stěžování si. Jakmile se nám něco povede, maminka to hrdě na sítě vyvěšuje a chválí nás. Když zrovna nemáme žádnou pozitivní novinku a blíží se čas, kdy bychom se měli vrátit na vesnici, najednou si záhadně nemůže vzít dovolenou a vlastně se jí domů ani nechce.

Na jednu stranu se snažím nedělat si nic z toho, co si o mně druzí myslí, i když s tím mám také své bohaté zkušenosti. Snažím se to vštěpovat svým studentům ve škole i mimo ji. Jenže ono to není tak jednoduché. Takže dokážu dost dobře pochopit pozici mých čínských rodičů, a že jim to často nedává spát. Ráda bych jim vyšla vstříc, co můžu - jedeme tak s nimi na vesnici, chodíme na rodinné sešlosti, kde se vytahujeme, jak se nám daří, sedím vedle maminky, nakládám jí jídlo na talíř, nalévám jí nápoj, povídám si s ní, fotím se s nimi, nemluvím s těmi, se kterými nemluví maminka… aby všichni viděli, že máme blízký vztah, že jsem dokonalá nevěsta, která rozumí, jak se věci mají a patří, a máme se dobře po všech stránkách. 

Minulý týden jsme všem posměváčkům a nepřejícným z řad rodiny i vesnic v okolí zasadili rozhodující úder. Najednou je ticho. A maminka se tetelí blahem, že konečně nemusí poslouchat nic negativního a získala zpět své postavení.