Život v mojí čínské rodině - část 4.

Čínští rodiče pocházejí z malých vesnic kousek od sebe v provincii Anhui, teď čtyři hodiny rychlovlakem od Šanghaje. Kdysi to prý trvalo celý den, dostat se sem autobusem. Z vesnice se dostali až do velkého města.

Byt si před třemi lety pořídili v mrňavém městečku Miaoshou v nové zástavbě a maminka sama vybrala všechno zařízení a dohlížela na dělníky. Koupě bytu i se zařízením a vším potřebným je vyšla na 600 000 RMB (přibližně 1 920 000 Kč) za 136 metrů čtverečních. Maminka jako malá bydlela hodně chudě a potom v nejrůznějších podnájmech, několik měsíců dokonce i na schodech jednoho domu, tak se při zařizování bytu opravdu rozšoupla. Bílá pohovka v imitaci kůže za 30 000 Kč, naše manželská postel za 32 000 Kč, krásně zdobené moderní skříně, nerez nablýskaná kuchyň, obrovský jídelní stůl, televize přes půlku zdi… Vždycky mi to přišlo zvláštní,  že si tam byt kupovali, když tam vlastně nebydlí. Vracejí se tam tak 2x až 3x do roka na několik dní až týdnů. Asi je to pro ně taková záchranná síť, příslib na stáří a důkaz toho, že se zvládli postavit nejen na vlastní nohy, ale dobře se zabezpečit. 

Při každé návštěvě na vesnici objíždíme povinné kolečko po jejich domovinách. Maminky rodiče už zemřeli, a tak jezdíme k domu, kde bydlel dědeček, který odešel před třemi lety, ještě před naší svatbou. Jeho dům, postavený z hlíny, se pomalu rozpadá, uvnitř už je všechno rozpadlé. Poblíž býval menší rybník, kde dědeček choval velké ryby, a také záhony, kde pěstoval zeleninu, ale třeba i melouny. Manžel si vždycky vzpomene, jak ho táta jako malého nesl na zádech k dědovi a od něj pak odcházeli s velkým pytlem zeleniny, ryb, kachen, slepic… Maminky rodina jim vždycky pomohla. Zato tatínkovo rodina, ta jim buď nedávala nic a nebo jen to nejhorší, protože měli ještě další, mladší syny, které měla maminka raději. Myslím, že už jsem to trochu zmiňovala tady: https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=766061

Maminka nechodila do školy, odmala pracovala. Tatínek dochodil střední školu a byl tak pýchou vesnice. Když byla maminka těhotná, tak stále pracovala a říkala mi, že většinu těch měsíců prozvracela a nevěděla, jestli je v pořádku nebo ne. Tam se na žádné prohlídky nechodilo. Rodila doma, ale miminko bylo ve špatné pozici, narodilo se přidušené, a obě dvě při porodu málem zemřely. Dcera kvůli komplikacím při porodu má následky dodnes. Až po letech se maminka dozvěděla, že kdyby ji hned vzali do Šanghaje, mohli jí pomoci a dala by se zachránit. Jenže to tenkrát nevěděli, a ani by na to neměli peníze. Dcera se jmenuje Lv Xiaoxiao. Znamená to něco jako Smíšek. Už jí bude přes třicet let, ale vypadá stále jako malé dítě, nevyrostla, nemluví, špatně se pohybuje a nedokáže se o sebe postarat. V době, kdy byli maminka s tatínkem mladí, lidé chtěli pouze chlapce a někteří byli ochotní dcery prodat a nebo se jich i jinak zbavit. Jim se narodila jednak dcera, ale ještě k tomu postižená. Nechali si ji a starali se o ni, jak nejlépe mohli. Nejraději ji měli rodiče maminky, se kterými Smíšek trávila každou chvíli, když rodiče pracovali. Teď rodiče na dceru dostávají příspěvek od státu 600 RMB (asi 1920 Kč) měsíčně. To je ale v posledních pár letech, jinak nedostávali skoro nic.

Po nějaké době maminka otěhotněla znovu, ale nebyla na tom zdravotně příliš dobře a brzy potratila. Když otěhotněla potřetí, zjistilo se, že má žloutenku a musela na potrat. To všechno si na jejím zdraví vybralo docela velkou daň, a tak když v 26 letech otěhotněla počtvrté, hodně se bála a modlila, aby to dobře dopadlo. No a to se jim narodil můj manžel, Lukáš. Lukáš se narodil doma, ale ten dům už nestojí. Když mě tam minule vzal, tak tam mezi rozpadlými zdmi rostl bambus a nějaké houby. Samozřejmě že byl hned oblíbencem rodiny, byla z něho trochu rozmazlená kulička. Ze schodů chodil sám, ale do schodů chodit odmítal a nosili ho. Byl pro ně vymodleným dítětem. Nějakou dobu bydleli u tatínkovo maminky v místnosti se slepicemi a prasaty, než se zmohli na malý hliněný domek, kde bydleli ještě s dalším příbuzenstvem. Museli se hodně ohánět, aby měli co do pusy, kolikrát si museli půjčit rýži a splatit až potom, protože prostě neměli na jídlo. Tatínek ale chodil lovit do lesů a domů nosil zajíce, různé ptáky, hady a jednou prý měli i skunka.

Maminka si potom ale zabalila tašku a odjela za známými do Šanghaje. Věřila, že tam vydělá víc peněz. Pracovala různě po restauracích, až si našla práci v bohatých rodinách, kterým chodila uklízet a vařit. Tím se živí doteď. Teď ale vaří a uklízí bohaté americké rodině, a oni. se k ní chovají opravdu hezky, často dostává bonusy nebo nějaké dárky. Maminka je totiž výborná kuchařka, má ráda pořádek, žádné práce se nebojí a se všemi se spřátelí. Lukáš zůstal s tatínkem a prarodiči na vesnici. Maminka domů posílala peníze a vracela se jen na nový čínský rok. Po nějaké době do Šanghaje odjel i tatínek a Lukáš zůstal s prarodiči. V pěti letech si ho vzali do Šanghaje. Ze začátku prý bydleli v jednom mrňavém pokoji a spali všichni čtyři na jedné malé posteli. Tatínek je v jedné firmě, pro které rozváží expresní dodávky. Je to hodně fyzicky a časově náročná práce, ale  po tolika letech oddané práce má nějaký malinký podíl ve firmě, dostává různé příplatky za oddělané roky a pomáhají mu spořit trochu na důchod. Doma na vesnici celé rodině zařídili zdravotní pojištění. Sice nehradí 100 % a nepokrývá všechno, ale i tak je to velká pomoc.

Za život se stěhovali mnohokrát. Jen za tu dobu, co je znám, se stěhovali už čtyřikrát a ani tentokrát to nebude konečná adresa. Majitelé byty často prodávají nebo se snaží zdražit nájem, o byty se nestarají, je tam plíseň a podobně, a tak se rodiče musí stěhovat. Když ale člověk vidí, odkud přišli, a jak se mají teď, je to obrovský krok dopředu. Člověk se až diví, že zvládnou tolika ušetřit. Jenže když se podíváte, jak žijí, tak to zase není tak neuvěřitelné. Snažili jsme se jim najít byt, kde by měli opravdový sprchovací kout, aby to měli jednodušší se Smíškem, aby měli konečně vybavenou kuchyň… ale takový byt by stál o 3000 Kč více, a tak si raději našli byt, kde nebylo skoro nic, aby ušetřili. Tatínek pracuje sedm dní v týdnu a občas si vezme volno jenom, když se vrátíme domů. Jenže v práci mají různé akce - když v kuse pracuje třeba měsíc, dostane přípatek. Tatínek to nebere jako zátěž. Pracuje rád, má radost, že může zabezpečit rodinu. Říkal, že kdyby nepracoval, nevěděl by, co dělat. Maminka mívá dopoledne teď většinou volno, do rodiny chodí uvařit oběd a odpoledne uklidit. Ale vždycky si stranou najde ještě nějakou další “brigádu”. Dohazuje známým protějšky, seznamuje různé lidi, co potřebují kontakty, dohazuje známým z firem klienty… :-) Nikam nejezdí na výlety, do kina nebo na masáž šli jen s námi… Stravují se také hodně skromě. S manželem se snažíme pomáhat, ale ne vždycky se nám to daří. Když jsme jim koupili malou myčku, aby měli více času odpočívat, tak nám řekli, že to trvá moc dlouho = moc elektriky, a že to raději umyjí sami. Všechny peníze, které mají naspořené, jsou prý pro vnoučata.