Vlajky v UFC - jde o patriotismus nebo o marketing?

Afrika má nyní už tři šampiony v organizaci UFC! Jak moc ale jde o opravdu africký úspěch? Kolik z toho, co vidíme, je patriotismus a kolik je snaha získat větší fanouškovskou základnu?

Minulý víkend přinesl další skvělé (i horší) zápasy v rámci organizace UFC. Titul šampiona těžké váhy získal Francis Nganou, který v prvním kole uspal kolegu Stipe Miocice. Po jeho vítězství se internetem začaly šířit koláže tří afrických šampionů, kteří v současné době vládnou svým váhovým kategoriím v UFC - Francis Ngannou, Kamaru Usman, Israel Adesanya. Zdvihlo to obrovskou vlnu hrdosti, kdy spousta fanoušků zmiňuje jejich kořeny, že nezapomněli na svou zemi a reprezentují ji. Samozřejmě se objevily i peprné rasistické komentáře, a to v obou směrech. Někteří si například myslí, že zápasníci afrického původu mají lepší genový fond než například Evropané. Někteří zase tvrdí, že by měli reprezentovat tu zemi, kde roky žijí a trénují roky, kde dostali příležitost. Jaký názor na to máte vy?

Nejdříve zpět ke zmíněným zápasníkům:

Francis Ngannou se narodil v kamerunské vesničce v roce 1986. Ve své rodné zemi začal trénovat box (ve 22 letech) a o čtyři roky později se přestěhoval do Paříže, protože se toužil stát profesionálním boxerem. Jeho cesta rozhodně nebyla jednoduchá, protože než se do Francie dostal, strávil dva měsíce za mřížemi ve Španělsku, protože do Evropy přišel nelegálně. V Paříži dlouho živořil a žil na ulici, než se ho ujal trenér Didier Carmont, který byl také tím, kdo mu ukázal MMA. Zápasit začal v roce 2013 a o tři roky později už nastupoval pod organizací UFC, ve věku 30 let. Je vidět, že třebaže se dnes objevuje stále víc a víc mladičkých zápasníků, téměř nikdy není pozdě. Francis nyní žije a trénuje v Las Vegas v USA, a to zejména ve zdejším UFC Performance Institutu. Má stále kamerunské občanství a ve své rodné zemi založil i nadaci Francise Ngannou, která mimo jiné vede i zdejší vůbec první MMA klub.

Kamaru Usman má jak nigerijské, tak americké občanství. Narodil se v Africe a ve věku osmi let se s rodinou přestěhoval do USA, kde se na střední škole věnoval wrestlingu. V USA žije a trénuje už 26 let. Když se mu v roce 2012 nepodařilo kvalifikovat do olympijského týmu, rozhodl se přejít k MMA a v UFC nastoupil poprvé v roce 2015.

Israel Adesanya má jak nigerijské, tak novozélandské občanství. Narodil se ve městě Lagos, kde nějakou dobu trénoval taekwondo. V roce 1999 rodina přesídlila do Ghany a odtud později na Nový Zéland. To mu bylo deset let. K bojovým sportům se vrátil až v osmnácti letech, kdy začal s kickboxem. 

Tihle tři samozřejmě nejsou jediní, kteří zvedají dvojí vlajku. Francisův soupeř Miocic se narodil v USA manželům původem z Chorvatska, a tak nosí jak americkou, tak chorvatskou vlajku. Ve statistikách je ale vedený jako americký zápasník. Belal Muhammad se narodil v USA, kde žije a trénuje, má americké občanství, nosí však palestinskou vlajku. Max Holloway si s sebou nosí vlajku amerického státu Hawaii (po schválení od velkého šéfa Dana Whita). Edmen Shahbazyan se narodil v USA a má americké občanství, arménský původ. Na zápas UFC Vegas 5 si přinesl vlajku Nagorno-Karabažské republiky, což zvedlo ze židle stát Azerbajdžán, jehož zástupci poslali stížnost prezidentovi UFC. Proto, že zápasníci mohou nosit pouze vlajky uznaných států, Edmen byl potrestán - nedostal od Reeboku svých 5000 dolarů. A zaměstnanec, který to dopustil, byl propuštěn. Brian Ortega se narodil v Los Angeles rodičům z Mexika, má tak dvojí občanství. Na své zápasy nosí pouze mexickou vlajku. Hakeem Dawodu se narodil v Kanadě a má kanadské občanství. Matka je z Nigérie, otec z Jamajky. Na zápas nesl vlajku z Nigérie a v rozhovoru uvedl, že mu dovolili vynést pouze jednu. Je otázka, jestli by si přinesl všechny tři, kdyby to bylo možné.  Peter Sobotta se narodil v Polsku, vyrůstal v Německu, na trenkách má polské barvy a reprezentuje Jamajku. Prý chtěl zamezi rozbrojům mezi polskými a německými fanoušky a unavovaly ho dotazy na téma, jestli se cítí více Polákem nebo Němcem. A proč Jamajka? Protože jeho otec miluje reggae hudbu. V době svého rozhodnutí v Jamajce nikdy nebyl, ale cestu už měl naplánovanou. Na druhou stranu například Alexander Volkanovski se narodil v Austrálii, ke které se hrdě hlásí, třebaže jeho otec pochází z Makedonie a matka z Řecka. Alistair Overeem se narodil v Anglii otci z Jamajky a matce z Nizozemí. V šesti letech se s matkou přestěhoval do Nizozemí a tuto zemi reprezentuje.

Je docela zajímavé, že někomu UFC dovolí vynést více vlajek, někomu to nedovolí. Proč tomu tak je, netuším a budu ráda, když by někdo tuhle záležitost trochu osvětlil. Jako správná váha celou věc vidím z mnoha úhlů a nedokážu vynést jednoznačný soud. Ani si nemyslím, že by se to dalo, protože situace, příběh a vnímání každého člověka je jiné. U Briana Ortegy se spousta diskutérů na internetu shoduje, že více než o patriotismus jde o získání větší fanouškovské základny. Podle nich to podporuje i organizace UFC, protože si samozřejmě přeje vybudovat silnější základnu v Latinské Americe. Určitě je pro ně v mnoha aspektech výhodnější, když zápasníci reprezentují “menší” země, které to tak k zápasům více přitáhne a otevře to UFC dveře do daného regionu. UFC se snažila expandovat na Středním východě od roku 2010, ale až do zápasů na ostrově Yas celkem neúspěšně. Na kartě UFC 242 byl Belal Muhammad, Nordine Taleb (narozen ve Francii rodičům z Alžírska, žije a trénuje v Kanadě), Khalid Taha (narozen v Německu rodičům z Libanonu) a Ottman Azaitar, který kdysi zápasil za německý tým thajského boxu. Ottman se spolu s mladším bratrem Abu (také v UFC) narodil v Německu rodičům z Maroka. Nyní ale žijí a trénují v Maroku, kde jim sám král postavil tréninkové centrum, aby tím propagovali MMA v zemi.

Moje maminka je Češka a táta Slovák. Narodila jsem se u Plzně a mám český pas, jako Slovenka jsem se nikdy necítila a moje slovenština je hodně legrační. Mám tam ale rodinu, za kterou pravidelně jezdíme, oni zase jezdí k nám. Jsou mi tak blízké obě země. Sice je můj příklad poněkud jiný, protože jsme bývali Československem, ale rozhodně chápu, že se lidé mohou cítit doma na několika různých místech. V Číně žiji již přes deset let a v mnohém se také stala mým domovem a budu se sem vždycky vracet. Máme tady naši čínskou rodinu, mám zde přátele a strašně moc vzpomínek. Někdo možná v zemi svého původu nebyl, ale chce uctít své rodiče, kteří třeba ze země museli utéct, odešli ve snaze zajistit svým dětem lepší život apod., ale svou zemi mají stále v srdci. A v dnešní době internetu, kdy je velice důležitá fanouškovská základna na Instagramu a dalších aplikacích, se vždycky vyplatí oslovit více zemí. Navíc země jako Maroko,  Nigérie, Kazachstán, Uzbekistán atd. si velice cení úspěchů svých lidí, sport je na žebříčku hodnot velice vysoko a obliba bojových sportů značne roste - je to tedy ideální podhoubí pro získání věrných fanoušků - a tím i spousty sponzorů ze zemí, kde momentálně žijí nebo od mezinárodních společností. V mnoha ohledech jde patriotismus a výdělek ruku v ruce. Není na tom ale nic špatného, protože většinou získávají obě strany.

Napadá mě ještě jedna věc, a to v reakci na články, které se teď objevují v médiích. O problémech asimilace/integrace lidí, které si evropské země "pozvaly" domů ze svých většinou zámořských kolonií. Tohle samozřejmě není žádná novinka. Na střední nám učitelka francouzštiny už vyprávěla o tom, jaké mají Francouzi problémy, sama tam několik let žila. Mám i několik přátel, kteří jsou dětmi první generace, která se ze severní Afriky přestěhovala do Francie. Vyprávěli mi, jak je ve škole často šikanovali, nekamarádili se s nimi a učitelé raději zavírali oči, než aby se pustili do řešení složitých problémů. Rodiče pracovali nebo hledali práci od rána do večera a na děti moc času neměli. Otce kamaráda několikrát na předměstí Paříže zbily skupiny bílé mládeže tak, že musel do nemocnice. Lidé mají tendenci pamatovat si více to špatné, protože to v nich zanechá nějaké následky a vyvolává to silné emoce. O tom dobrém vědí, ale protože to je nijak neohrožuje, nepřijde to na mysl tak často a s takovou prominencí, jako to špatné. Zemi svých předků buď opustili jako hodně malí a nebo v ní ani nebyli, a tak s ní nemají spojené nic špatného. Je to taková země zaslíbená, kde by je určitě nešikanovali, žili by pokojně vedle svých. A tak je jim v hloubi duše možná bližší, protože si ji zidealizovali. Proč se tam nevrátí a nežijí tam? V dnešní společnosti si každý rychle spočítá, kde se mu bude žít pohodlněji a kde má lepší šance. To ale nic nemění na tom, že tady jsou za menšinu, na kterou se ostatní koukají skrz prsty, zatímco tam jsou lidé jiní, jsou jako oni. Alespoň si myslím, že tak to někteří vnímají.