Na střední škole jsem občas nahlédla do módních magazínů, samozřejmě jsem sledovala televizi a potom všechno ovládly fotky modelek a známých tváří a těl z internetu.
Módou tak nejsem úplně nepolíbena, avšak rozhodně se v ní nevyznám a není to něco, co by se stalo středobodem mého vesmíru. I když samozřejmě ráda vypadám dobře (v rámci možností) a také jsem si jako mnozí prošla různými fázemi.
Jako malé děti většinou moc neřešíme, co máme na sobě, stačí, že se nám to osobně líbí. Měla jsem to štěstí, že maminka krásně pletla a šila, takže jsem vždycky vypadala jako ze škatulky, aniž by na to muselo padnout rodinné jmění. Další kousky jsem pak dědila od starších sestřenic a bratranců, kterých jsem měla hned pět, takže oblečení bylo dost. Strejda od mamky dokonce vozil oblečení a další vychytávky z Německa, takže jsem měla i triko s myšákem Mickeym.
Na druhém stupni ZŠ už to začalo být trochu jiné. A nebylo to o nedostatku financí na módní kousky nebo o špatném vkusu. Z roztomilého miminka s ďolíčky a faldíky jsem totiž vyrostla ve velkou tlustou kuličku. Lékařka mi během každé preventivní kontroly napsala do papírů označení “obézní”. Došlo to tak daleko, že když mamka vyřadila moje staré kalhoty, dostal je třeba dospělý brácha do dílny. Nebyla jsem ale klasická jitrnice. Strašně ráda jsem s našima jezdila na kole, chodili jsme na dlouhé pochody a byli hodně aktivní. Jenže v té době bylo prostě všechno o jídle - oslavy, odměny, utěšení se, zahnání nudy nebo stresu atd. Nejvíc patrné to bylo ze školních fotografiích, ze kterých jsem vždycky vyčnívala. Jako kdybych snědla všechny spolužáky, kteří na fotce zrovna nebyli. Jak se to tenkrát řešilo po stránce oblékání? Když jsi tlustá, tak musíš nosit volnější věci, aby nebyl vidět ten tuk, co ti přetéká přes kalhoty? A barvy? Jednoznačně černá, ta přeci zeštíhluje. Černá na všem. Takže když mě rodiče přihlásili do sportovního kroužku a mně se po roce podařilo zhubnout 10 kg, první, o co jsem si řekla, byly obtažené červené kalhoty.
Díky tomu, že jsem naprosto propadla čínským bojovým uměním a kromě společných tréninků jsem cvičila i sama doma, celkem se mi dařilo držet figuru. I když jsem byla prostě vždycky krev a mléko. Takže střední a bakaláře jsem přežila celkem bez větších psychických útrap. Těch jsem měla dost jako malá, když se mi ostatní děti smály, že jsem tlustá. Tenkrát, alespoň v té mé bublině, se móda moc neřešila a každý si nosil více méně, co chtěl. Pravidlem bylo nevypadat jako z E55, nekombinovat různé tvary a potisky, nekombinovat barvy, které k sobě nejdou (tenkrát nás ani nenapadlo, že by k sobě šla třeba černá a hnědá nebo modrá a oranžová), nevystavovat faldy… Měla jsem spolužačky, co nosily šaty nebo mini sukně, další chodily tak trochu alternativně, jako by přišly zrovna z meditace v přírodě, já většinou v džínech a v tričku. Nijak jsme neřešili nějaký styl. Spíš, jestli to člověku sluší, jak v tom vypadá. A děti samozřejmě, jestli je to drahé nebo od “větví” (= Vietnamců). Když jsem na základce přišla na tělocvik v botech značky Ladidas, tak jsem to slyšela ještě několik měsíců. Naštěstí jsem vybíjenou hrála dobře, tak na tu chvíli zapomněly, že mám boty se čtyřmi proužky místo tří. Až do dalšího tělocviku, kdy se mi zase vysmály. Děti jsou kruté asi v jakékoliv době. Vidím to tady u nás na škole - soukromá pro děti z bohatých rodin. Někteří chodí v botech z Decathlonu, protože to rodiče neřeší. A další mají na tělocvik tenisky od Gucci nebo teď očividně hodně jede Alexander McQueen. No a samozřejmě uvidíte jen hodně málo, že by se tyhle dvě značky kamarádily. Decathlon většinou běhá se svými teniskami, možná rozšíří okruh přátel na Nike, Adidas a podobně. Gucci, Armani atd. maximálně do party přiberou sportovní tenisky v limitované zvláštní edici, to je pak jiná.
Po bakaláři jsem odjela studovat do Číny na sportovní univerzitu, která je sama o sobě hodně svérázným prostředím. Tím, že většina oborů má spoustu praktických předmětů, nikdo neřešil, v čem chodíme. Ani my sami - prostě celý den ve sportovním. Moje katedra čínských bojových umění byla ještě uvolněnější, u nás se moc neřešily žádné sportovní značky. Většinu času jsme chodili v oblečení určeném pro bojové sporty. Když jsme měli ten den sandu (čínský zápas), tak celý den v typickém tílku a kraťasech na sandu s logem čínské asociace wushu (modrá, červená, černá - nic jiného). Jinak široké bavlněné kalhoty různých barev a triko s čínským znakem nějakého velice hlubokého významu (např. zdvořilost) nebo prostě nápisu “wushu”, “taijiquan” a podobně. Kdo byl součástí profesionálního týmu, chodil hrdě v týmové sportovní soupravě. Tak bylo hned kolemjdoucím jasné, s kým mají tu čest. Někdy jste potkali mistra Asie nebo dokonce světa v nějaké disciplíně a ani jste o tom nevěděli (aspoň já, protože jsem to moc nesledovala). Já soupravu dostala jako dárek, ale ve škole ji nenosila, dívali by se na mě divně. Co se v našem oboru řeší nejvíce, jsou cvičební boty. Tenkrát jsem pomáhala v obchodě s věcmi na bojová umění a sporty a bot jsem měla hodně (v nejrůznějších barvách), protože jsem je zkoušela a vybírala, které za ty peníze stojí a které je lepší nekupovat. Všechno se změnilo po tom, co otevřeli sportovně-umělecké obory jako výrazový tanec, bojová umění pro film a dramatizaci atd. To k nám nastoupily slečny, které chodily vždy krásně upravené, namalované, v obtaženém oblečení nebo sukních. Spousta ostatních holek začala být pod tlakem, protože klučičí oči zíraly jen jedním směrem. A tak se začaly malovat i ony, do oblečení vkládaly více snahy. U nás v tělocvičně to bylo vidět také. Protože jsme se hodně potily, zejména v létě, odpovědí byly alespoň voděodolné řasenky. A samozřejmě obtažené kalhoty (např. na jógu), obtažená trička. Nosit tílka si žádná ale netroufla, to už bylo v Číně přeci jen moc. Když si jedna zahraniční studentka dovolila na venkovním okruhu běhat pouze ve sportovní podprsence, bylo z toho halo na celé univerzitě.
Po letech jsem konečně vyšla z univerzity a získala místo na zahraničním oddělení jedné univerzity v ČR. Znamenalo to práci v kanceláři a já se strašně těšila, že budu moct konečně nosit “normální oblečení” i kromě neděli. Jenže součástí práce byla i výuka bojových umění, vyučovala jsem ve volném času i soukromě a večer chodila cvičit brazilské jiu-jitsu. Velmi rychle mi došlo, že bude nejpraktičtější chodit opět ve sportovním, abych se nemusela několikrát za den převlékat. Na nějaké delší nehty s barevným lakem jsem mohla taky zapomenout. Po roce jsem se z ČR přestěhovala zpátky do Šanghaje, kde jsem nastoupila jako učitelka tělesné výchovy. Během dne mám kolem šesti vyučovacích hodin a kolikrát se sama dost zapotím. Byla jsem zvyklá sama trénovat dvakrát denně, takže jsem ve volnu ve škole ještě chodila běhat a cvičit, ale v posledním roce už většinou cvičím jen jednou denně, večer. Snažím se čas věnovat i věcem mimo sport. I tak ale v pracovním týdnu chodím ve sportovním, musím nosit batoh, abych všechno pobrala… Nevím, kdy se mi ten sen, vypadat i v týdnu jako dáma, splní. Když každý den v metru kolem sebe vidím houfy upravených Číňanek, ta touha je o dost silnější. Samozřejmě vím, že i sportovní styl se dá zvolit tak, aby v něm holka vypadala hezky a upraveně. Jenže potom vám nějaké dítě ve škole na mikinu vyleje limonádu, trefí vás venku špinavým míčem… Nechtěla bych se v něčem hezkém válet s dětmi na žíněnkách při gymnastice. V sobotu dopoledne chodím cvičit a nosím s sebou spoustu věcí, takže jediná možnost je jako vždy neděle. Jednu výhodu to má v tom, že mě manžel kolikrát nemůže poznat a celý den mi říká, jak mi to strašně sluší.
Příště vám povím víc o tom, jak to vypadá v čínských ulicích - co se tady nosí a co najdete v obchodech.
