Telefon - pro Číňana naprostá nezbytnost!

A nejen pro Číňana. Většina z nás si tady na nepřetržité užívání mobilu navyklo - povídání s přáteli, objednání jídla, online nákupy, sledování filmů, převody peněz, placení v krámu... Zdá se, že není nic, s čím si mobil neporadí.

Používáme budík v telefonu, a tak je to vůbec první, čemu po probuzení věnujeme pozornost. Manžel často používá čínskou aplikaci Šnek, ve které sleduje kvalitu a délku spánku, poslouchá, jestli jsme nemluvili ze spaní, a kdo tentokrát chrápal usilovněji. Jak moc je to akurátní těžko říct. Předpověď počasí, kterou můj telefon nabízí, už nesleduji, protože pro Šanghaj téměř nikdy nevyjde. Je spousta dalších aktivit, kterým se s telefonem spolu (nejen) ráno věnujeme: čtení novin, zkontrolování sociálních sítí, emailů a podobně. V čem je ale můj život v Šanghaji opravdu odlišný od toho v Plzni?

Když se mi ráno nechce jít pěšky na metro, najdu si sdílené kolo, kterých je ráno před každým sousedství mraky. Žluté, zelené, modré… Každé jezdí podle jiné aplikace a jiných pravidel. Na modré není potřeba žádného depozitu, stačí mít jen dost peněz na účtě u Alipay. Jiné značky potřebují vložit peníze, ze kterých budete čerpat, předem. Potom už je to jednoduché. Oskenujete si QR kód a po potvrzení se vám odemkne zámek na zadním kole. Půl hodina za 1.5 yuanu. Manžel jezdí denně delší vzdálenosti, a tak si zaplatil měsíční předplatné za 10 yuanů. U metra stačí pouze kolo někde zaparkovat, zamknout a je to. Peníze se vám automaticky odečtou.

Teď metro a lístky. Neexistuje tady nic jako měsíční či roční předplatné. Buď si koupíte lístek v automatu (za hotové, kartou a nebo oskenováním kódu) nebo na informacích, a nebo si pořídíte kartu, kterou si dopředu nabijete. Já používám aplikaci Metro ???, která sama vygeneruje QR kód, který přiložím ke čtečte při vstupu do metra. Při opuštění stanice QR opět přiložím a aplikace si sama odečte peníze v závislosti na ujeté vzdálenosti (opět nutné mít peníze na Alipay). Tahle aplikace je parádní v tom, že si tam můžete najít, jak se dostat z bodu A do bodu B. Najde vám nejkratší, nejlevnější a nejsnadnější trasu. Ukazuje vám, za kolik minut dorazí vůz do stanice, jestli je to dlouhý nebo krátký vlak (podle toho víte, kam si ve stanici stoupnout, a jestli staví ve všech stanicích). Je to lepší než koupení lístku, pokud si cíl cesty najednou rozmyslíte - nezaplatíte zbytečně víc a nebo nemusíte komplikovaně na informace a doplatit za delší trasu. Aplikace toho umí teď už daleko víc (sdílená kola, zpravodajství apod.), ale nic z toho jsem se zatím nenaučila používat.

Když dorazím do čtvrti, kde pracuji, první kroky vedou do kavárny pro ranní kávu. Už přes rok u sebe nenosím žádnou hotovost. Prostě prodejci ukážu svůj čárový/QR kód, on/a sejme čtečkou a je zaplaceno. Někdy je to naopak a já si oskenuji kód prodavače. Používají se Alipay, Wechat pay, zřídka Apple pay. Problém nastal, když moje banka dělala údržbu bez předchozího ohlášení a zablokovala mi přístup k penězům na 4 hodiny. Nemohla jsem NIC. Káva už byla hotová. Naštěstí mě paní kavárenská už zná, tak to za mě zatáhla. Přidala jsem si ji na Wechat (jako když si přidáte přítele například na Facebooku), a když mi účet opět zprovoznili, peníze jsem jí poslala přímo v aplikaci, jako když přátelům posílám zprávu. Normálně do práce od stanice metra jezdím na skútru, který tady mám zaparkovaný. Když je ale průtrž mračen, zavolám si taxíka. Opět, přes aplikaci Wechat, která zahrnuje Didi dadi, o které jsem už jednou psala. Zadám, odkud se chci kam dostat, vyberu si druh služby (expres, taxi, soukromé auto, luxusní auto atd.) a pak už jen čekám, kdo si mě vybere. Normálně si vás někdo chytí v rámci několika sekund. Dostanete informaci o SPZ, barvě a typu vozidla, jméno řidiče, jak dlouho už řídí, jeho telefonní číslo, kdy přesně vás vyzvedne, a na mapě vidíte, jak se k vám jeho autíčko postupně blíží. Víkendové večery v centru města, to je jiná. Někdy jsme čekali i třičtvrtě hodiny, protože před námi byla stovka jiných zákazníků. Pokud už nejezdí metro a máte tu smůlu, že bydlíte za řekou, není jiná možnost, jak se dostat domů. Skútry a kola na velké mosty a do velkých tunelů nesmí. Po výstupu z auta se peníze neodečtou automaticky, musíte platbu potvrdit. Někdy si na to vzpomenu až ve chvíli, kdy si potřebuji zavolat další auto. Aplikace vám to nedovolí, dokud nezaplatíte předešlý účet. V některých případech se platí při nástupu do auta.

Stojím u hlavní brány školy a musím si píchnout. Fyzické píchačky prý máme, ale nikdo je nepoužívá. Máme na to přeci aplikaci. Ta se sama 10 minut před začátkem pracovní doby připomene. Ukáže, kde přesně v té době jste, a pokud se nacházíte mimo areál školy, nepodaří se vám odpíchnout si. Stejně je to i na konci pracovní doby. Aplikace Wechat work je samostatná a cizincům prý nějak nefunguje, takže se hlásit nemusím a do práce si chodím jako do holubníku. :-) Když se blíží čas oběda a nepřinesla jsem si nic z domova, je na řadě zařídit donášku jídla. Školní jídelna je místo, kterému je se radno vyhnout. Opět mě zachrání Wechat, kde si v sekci Donáška jídla vyberu typ jídla, danou restauraci a jídlo, na které zrovna mám chuť. Adresa už je předepsaná, vyberu si v kolik hodin si jídlo vyzvednu a zaplatím otiskem palce. Můžu si zvolit zasílání zpráv, které mě informují, co se s mým jídlem zrovna děje, a nebo si prostě počkám na telefon a jídlo si u brány vyzvednu. Restaurace a donáškové služby mezi sebou soutěží a snaží se čekací dobu co nejvíce zkrátit. Přináší to bohužel i spoustu dopravních nehod, protože kurýři jsou pod velkým tlakem, aby to všechno stihli, za jízdy kontrolují adresu, odpovídají zákazníkům a ani červená je kolikrát nezastaví.

Co se týče peněz, nejenže u sebe už vůbec nenosím hotovost, ale ani bankovní kartu. Obojí pouze když cestujeme mimi Šanghaj - pro jistotu. Mezi přáteli si peníze posíláme přes Wechat, jak už jsem zmiňovala. Když učím ve sportovním klubu, výplatu mi tam také každý měsíc pošlou. Je to opravdu univerzální aplikace. Platba se potvrzuje stiskem tlačítka, otiskem prstu a v poslední době i sejmutím obličeje přes zabudovanou kamerku. Takhle platíme například v potravinách Hroch, kterou provozuje skupina Alibaba. Když jdeme k manželovým rodičům na návštěvu, tak u vchodových dveří buď vyťukáme heslo a nebo opět oskenováním manželova obličeje. To je trochu zvláštní, protože jeho tvář do domovní databanky nedávali, ale kamera ho stejně rozpozná a otevře mu dveře. Až tak podobný rodičům opravdu není.

Ani po návratu domů si telefon moc neodpočine, ale už to není nic moc odlišného od toho, co bych dělala v Plzni. Zkontroluji si za den spálené kalorie, kolik kilometrů a kroků jsem ten den ušla. Naplánuji další den a v jedné z mnoha aplikací si pustím film nebo seriál, něco jako například Netflix. Každá aplikace je jiná, zaměřená trochu jiným směrem, i ceny jsou jiné. Teď používáme nejvíce Tencent HD, kde je měsíční předplatné za 20 yuanů. Starší filmy se dají sledovat i bez předplatného. Výběr je opravdu obrovský - asijské, evropské, americké a ostatní. Většina je v rámci předplatného zdarma, na některé trháky je ještě potřeba přikoupit lístek kolem 3 yuanů. Kromě toho se tady lidé ještě baví aplikací Douyin (Tiktok) a jemu podobnými. Člověk má často pocit, že mají už telefon přirostlý k tělu. No, není se co divit. Číňané jsou velice společenští lidé, wifi je teď téměř všude, dokonce i metru (celkem stabilní a pokrývá většinu linek kolem centra), a data do peněženky díru také neudělají. Já si platím 50 yuanů měsíčně a mám v tom neomezená data. Můžu tak každý den sledovat videa, stahovat si hudbu a podobně. Manžel zařídil wifi domů za 130 yuanů měsíčně, a k tomu ji má zdarma neomezeně i v telefonu a nic víc platit už nemusí.

Zatím jsem těmto mobilním trendům tak úplně nepodlehla a bez telefonu vydržím. Asi je to i proto, že mě spousta čínských aplikací nic neříká a sledování rádoby vtipných videí, kterých je teď všude mraky, mě moc nenaplňuje. Navíc, ráda pozoruji svět kolem sebe.