Strasti zahraničního studenta v Číně

Těch ale je… Ani od jednoho studenta jsem neslyšela, že by jeho pobyt probíhal bez problémů. Že se sem tam něco přihodí, něco se nepovede, to je normální. Ale co se nám dělo v Číně, to kolikrát hlava nebere...

Každá země má určitě své, jak to dobré tak to horší. Na každé univerzitě je to jiné, každý student to také vnímá jinak. Když jsem pracovala na zahraničním oddělení v Olomouci, dostávali jsme nejrůznější zprávy od našich studentů ze světa - co se týče studia, komunikace s učiteli a každodenního života. Co pro jednoho byla noční můra a nepřekonatelné příkoří, pro jiného bylo zajímavým dobrodružstvím. Opravdu tedy asi nejvíce záleží na úhlu pohledu a nastavení daného člověka.

“Je to o zkušenosti!”

Tohle se stalo naším mottem hned v začátku studia. Pokud jsme se na nic neptali, nic jsme se nedozvěděli. Pokud nás náhodou napadlo se zeptat, dozvěděli jsme se jen minimum, a i to bylo často nepřesné. Pan Chu ze zahraničního oddělení od nás dostal přesdívku Pan Hrdina, protože nic nebyl problém a na vše odpovídal “Yes, yes, yes”… což se dalo přeložit různě, hlavně ne jako “ano”. Spíš to bylo “ne, ne, ne” nebo “vůbec netuším, nějak to dopadne”. V prvním roce, kdy jsme se věnovali jen čínštině a tomu pravému studentskému životu, nás tyhle nesmysly spíš rozesmály. Když jsem však později nastoupila na magisterský a doktorský obor, už to taková legrace nebyla a kolikrát jsem se potýkala s dost vážnými problémy, které mě stály nemalé peníze, dokonce jsem si kvůli chybě své katedry (která se však nikdy nemýlí) musela studium prodlužovat o půl roku (a doplácet ze svého).

Už v prvních týdnech studia jsme se však potýkali s řadou výzev, tak například:

Jak si otevřít bankovní účet

Proto, abychom dostali slíbené stipendium, jsme si museli otevřít účet u banky ABC (tak se opravdu jmenuje). Kdybychom nepoznali Švédku Annu, která čínsky trochu uměla a celý proces už měla za sebou, nevím, jak bychom to sami zvládli. Už jenom najít tu správnou pobočku banky, která přijímá cizince, nám chvíli trvalo. V té době ještě neexistovaly mobilní aplikace s mapami, museli jsme pěkně podle nakresleného plánku od recepční. Ač se Čína pyšní více jak 5000 lety historie, často vám přijde, že se tady se vším setkávají vůbec poprvé. Poprvé mají na univerzitě zahraniční studenty, poprvé mají oborové studety, studenti poprvé skládají zkoušky, cizinci si poprvé otevírají bankovní účet… V bance, do které univerzita již několik let posílá všechny své zahraniční studenty, jsme v pěti strávili něco přes dvě hodiny.

Nejdříve se na pobočce nemohli dohodnout, který dokument máme vyplnit. Potom, co vybrali ten správný papír, následovalo dlouhé vypisování v čínštině (kterou jsme zatím ani nezačali studovat). Naštěstí nám při psaní asistovali, tak jsme se tím prokousali. Přešli jsme do dalšího dějství u okénka. Předlouhé studování našeho studentského víza. Pokud by naše vízum nebylo platné, nedostali bychom se do Číny, neměli bychom při sobě přijímací dopis ke studiu a škola by nás do banky neposlala. Vysvětlovat to bylo samozřejmě málo platné, a tak jsme trpělivě čekali. Následovalo ověření identity a hledání razítka, které jsme dostali při vstupu do Číny. Dál se kontroloval dokument, který jsme pod bedlivým dozorem kolegyně vypisovali. U někoho se stalo, že paní u okénka zadala informace v angličtině chybně a všechny papíry se musely tisknout, podepisovat a razítkovat znovu. Po tomto martýriu jsme však všichni drželi v ruce zelené bankovní karty a přemýšleli, jak dlouho tady bude asi trvat nechat si směnit dolary na čínskou měnu. Peníze jsme však potřebovali, tak nebylo zbytí. Musela jsem vypsat další dva papíry, opět se kontrolovala má totožnost, vízum, razítka… po půl hodině a devíti razítkách jsem dostala i své peníze. Teď si představte, že další léto mi do Číny přiletěla rodina, se kterou jsme tři týdny cestovali po Číně. Celkem nás bylo deset a peníze si potřebovali směnit ne jednou… :-)