Menší rozloha a menší vzdálenosti ne vždycky znamenají úsporu času a financí. Cestování u nás nejen z města do města, ale i ve městě samotném je často docela bojovka.
Šanghaj je velkoměsto s udávanou rozlohou 6 341 km2. Část Nový Pudong, kde jsme bydleli, se rozkládá na asi 1 200 km2 a přibližně tak velká je i část Chongming, což je vlastně ostrov - druhý největší v Číně. Čísla jsou to obří hlavně kvůli rozlehlým předměstím. Samotné centrum města mi ale potom, co jsem se tam už vyznala, přišlo docela maličké. Když žijete v takovém městě, musíte se smířit s tím, že dostat se z bodu A do bodu B prostě potrvá. Samozřejmostí jsou přecpaná metra a dopravní zácpy. A tak když jsme se přestěhovali do ČR, dívali jsme se na místní vzdálenosti o dost jinak. Manžel se smál jednomu z textů v jeho učebnici češtiny: “Divadlo? To je daleko. Musíte jet čtyři zastávky tramvají.” Čtyři stanice? To je sranda. On jeden rok strávil každý den v metru přes čtyři hodiny, když jezdil ze čtvrtě Huinan, kde jsme rok bydleli, do tělocvičny. Já to měla do školy 10 minut na skútru, ale v sousedství chcíp pes. Všude stály jeřáby, horlivě se budovaly nové domy, nákupní centra atd., ale v době, kdy jsme tam byli my, stál v blízkém okolí jen jeden středně velký obchodní dům, jedno kino a asi dva parky. Jinak tam nebylo vůbec nic a po pár týdnech nás tam procházky omrzely, protože nebylo kam jít, místní restaurace moc dobře nevařily a všude jinam bylo moc daleko. To nebyla Šanghaj, na kterou jsme byli zvyklí, na druhou stranu jsme tam hodně ušetřili - levný nájem a nebylo za co utrácet. Po roce jsme se ale kvůli vzdálenosti přestěhovali blíž k centru. Já to měla do práce asi půlhodinu celkem a manžel hodinu metrem. Do samého srdce města nám to trvalo 50 minut metrem a to je v Šanghaji slušný čas. Lidem tady kolikrát stačí říct, za jak dlouho jste v centru a udělají si přibližný obrázek o vaší finanční situaci. Čím blíž, tím bohatší asi budete. Když jsme chtěli vyjet někam do přírody, znamenalo to řídit alespoň dvě hodiny.
Když jsme se tedy přestěhovali do ČR, brali jsme malé vzdálenosti jako velký klad. Po letech v Šanghaji je Plzeň opravdu maličká a Praha, i když má své roztahané městské části, parky a lesy, je přeci jen také prťavá. V metru jsem si spočítala, že nejdelší linkou je ta žlutá, která má 24 stanic a celkem je to prý 24,7 km. Pro porovnání, šanghajský podzemní systém je největší na světě. Podle serveru Shine v roce 2020 po městě operovalo celkem 7000 vlaků. O rok později se slavnostně otevřela linka č.15 a koleje měly měřit celkem 771 kilometrů, s 459 zastávkami. Ještě se čeká na otevření všech zastávek linky č. 18 (konec letošního roku) a konečná čísla opět povyskočí. Nejdelší linka, č. 11, měří 72.4 km, dohromady má 34 zastávek. Jen pro porovnání, při součtu všech tří pražských linek udává Wikipedie délku 65,2 km. Manželův tatínek se kdysi podílel na výstavbě teď třetí nejdelší linky, a to dvojky (zelené). V Šanghaji ale nemají tramvaje, jezdí jen autobusy a trolejbusy. Každých pár minut vám něco jede, a je jedno, jestli je zrovna neděle nebo svátek. Tam to sviští prostě pořád. Trochu problém bývá v noci návrat do odlehlejších částí města, protože moc nočních linek není. To je zlatý důl pro podvodné taxíkáře. Proto mi ze začátku nedošlo, že u nás je to jinak a nepříjemně nás to v sobotu překvapilo. Manžel jel na trénink do klubu v jednom obchodním centru, a když se vracel zpátky, podle jízdního řádu mu jel autobus domů až za hodinu. Vytřeštil oči. Naštěstí jsme našli jiný, který jezdil po půl hodinách, ale stejně je to pro nás nezvyk a něco, na co musíme myslet. Je ale pravda, že u nás to v ulicích kolikrát vypadá jako po moru, prostě ani noha. To se v Šanghaji moc nestává. I ve tři ráno s největší pravděpodobností v sousedství před barákem někoho potkáte.
Z Plzně jsme se kvůli manželovým tréninkům přestěhovali do Prahy. Když jsme tchýni říkali, že nám to bude na cestě trvat z města do města něco přes hodinu, smála se. Tak dlouho jí to trvá z domova do centra Šanghaje. Autem to máme od našich k domu něco kolem 90 kilometrů autem. Začátkem září jsme i tak na dálnici strávili něco přes hodinu a půl kvůli všem těm uzavírkám. Manželovi přišlo divné, že pruh byl sice uzavřený, ale nikdo tam nepracoval. Nebo zahlédl skupinky třeba tří, z nichž pracoval pouze jeden. Jindy zase kroutil hlavou, když viděl, jak během dne uzavřou silniční pruh v Praze kvůli tomu, aby nastříkali značení na silnici. Dali si tam šablonu šipek, srovnávali to tam, aby to ladilo s ostatními pruhy, obtáhli křídou, o něčem diskutovali a snad 10 minut jim trvalo, než se vydali pro vybavení, aby to tedy nastříkali. V Šanghaji se tyhle věci řeší zásadně v noci a křídu na to rozhodně nepotřebují.
Přišlo mi, že cesta z Prahy domů a zpět vlakem bude pohodlná a budu tam “za chvíli”, protože bydlíme jednu zastávku metrem od nádraží Smíchov. Nemohla jsem se mýlit víc. V Plzni na hlavním nádraží se objevil vlak včas. Po nástupu jsme tam čekali deset minut, než jsme se rozjeli směr Praha. Vybrala jsem si expres, aby to moc nezastavovalo a ušetřila jsem čas. Navíc u osobáku se zmiňovali o výluce a složitostech, u tohohle vlaku nepsali nic. Jak to dopadlo? Ve Zdicích jsme najednou zastavili na dalších 10 - 15 minut. Poté začal jednotlivé vozy obcházet průvodčí a vyhlašovat, že budeme muset vystoupit a počkat si na jiný vlak. Zaslechla jsem ho, jak říkal, že jsou se strojvedoucím dalšího vlaku domluvení, že by měl ve Zdicích zastavit, jinak tam normálně nestojí. Prý je to domluvené. Takže jsme se všichni pomalu vysoukali z vlaku a následovali instrukce mladíka, který trpělivě rozkřikoval, na kterou kolej vlak přijede a na které nástupiště si tedy máme stoupnout. A že pokud ten vlak nebude mít zpoždění, dorazí za asi 30 minut. Z jiného nástupiště na nás začala křičet jiná průvodčí a ptala se, jestli je tam někdo, kdo jede do Plzně a potřebuje koupit lístek. Mladík odpověděl, že tady všichni jedeme do Prahy. “Tak to ale čekáte na špatném nástupišti, do Prahy to pojede ze dvojky,” zněla odpověď. Mladík překvapený, vyměnili si pár vět, po kterých to vzdal a poslal nás všechny na dvojku. Druhý vlak zpoždění naštěstí neměl a já dorazila na Smíchov o asi 40 minut později, než jsem doma před odjezdem hlásila. Několik spolucestujících jelo do Prahy na důležité schůzky, někteří se dost nahlas rozčilovali. Vím, mohli jsme ještě jet autobusem místo vlaku. To už se mi při výluce také párkrát stalo, ale na jiné lince. Jindy jsem jela Pendolinem a to bylo tedy na čas, ale na trase Plzeň-Praha byl vlak opravdu přecpaný. Lidé posedávali v rozšířeních a postávali v uličkách. Proto jsem to pak zkusila autobusem z pražského Zličína do Plzně. Autobus za Zličín dorazil s více než půlhodinovým zpožděním...
Vzdálenosti u nás opravdu nejsou tak obří, ale doprava u nás ne vždycky funguje dobře. V tomhle jsme docela ve středověku. Ceny za lístky, hlavně v pražském metru, máme ale rozhodně moderní. 30 Kč za 30 minut? V Šanghaji je vzdálenost do 6 km za 10 Kč. Do 16 km za 13 Kč, do 26 km za 16.5 Kč (připomínám, že celé pražské béčko měří jen asi 25 km). Vzdálenost od 106 do 116 km je za 46 Kč. V Šanghaji neexistují žádné měsíční či roční kupóny, jenom karta, kterou si můžete nabít, ale většina lidí jezdí na aplikaci. Takže pokud si pořídíte delší předplatné a jezdíte opravdu stále, tak se to u nás samozřejmě vyplatí. Revizoři v šanghajském metru neexistují. Mají tady před vstupem turnikety, které se neotočí, dokud si neoznačíte lístek (nebo kód). Občas vidíte, že to někdo podleze, ale nebývá to moc často - všude jsou kamery. Do autobusů se vstupuje pouze předními dveřmi, takže má řidič kontrolu, zda všichni zaplatil. Vzdálenosti jsou tady po zkušenostech z Číny opravdu malé, ale co se týče dopravy, cen a silnic obecně, to v našem srovnání dostává hodně velké mínus.
