Soutěže se blíží - jak shazujeme váhu?

Moje první soutěž v brazilském jiu-jitsu se blíží. Žiji v Číně, kde jsou ženy obecně drobnější, abych měla šanci si zasoutěžit, musím shazovat váhu. Jak to probíhá a jak jsem teď na tom?

Odjakživa patřím k těm, kteří se k jídlu (hlavně tomu hutnému) uchylují v době, kdy mají špatnou náladu, celý svět je štve, jsou ospalí nebo naštvaní. Snažím se na věci hledět realisticky, ale v dnešním světě vycházím spíš jako pesimista. Stále vidím kolem sebe lidi schopnější, rozhodnější, vzdělanější, chytřejší, hezčí, prostě lepší. Jednak je to motivace, ale občas mě to taky stáhne dolů, asi jako spoustu lidí. Tím chci říct, že často mívám tendence konzumovat nejrůznější sladkosti, kalorická jídla, přejídat se… proto stále válčím s váhou. Dlouhou dobu jsme s manželem žili v nejistotě, co bude dál, že teď, když se blýská na lepší časy, nějak to nedokážu zpracovat a neřízenému žraní podléhám často. Nebo, podléhala jsem, protože už dva týdny žiju ze salátů, trochy masa, vajec, ořechů, řeckých jogurtů a ovoce.

Nejsem profesionálním sportovcem, ale řadu let jsem s nimi trénovala a tak nějak žila podobný život, když jsem studovala na Šanghajské sportovní univerzitě. Na soutěže a zápasy chodím, protože mě baví ta výzva, motivuje mě to k lepším výkonům na tréninku, protože to vidím jako prostředek k tomu, abych se posouvala dál, hlavně mentálně. Když jsem soutěžila ve wushu sestavách, ať už to byla tradiční šaolinská pěst, moderní dlouhá pěst, moderní meč nebo taijiquan (tajči), váhu jsem nikdy řešit nemusela. I když jsem se lehčí o pár kilogramů samozřejmě cítila lépe. Váha se řešila spíš před vystoupeními, kdy režiséři potřebovali, abych do z většiny čínského kolektivu více zapadla a nevypadala tak obrovsky. Při přípravě na moje největší vystoupení k výročí založení Konfuciova institutu, kdy jsem byla ve dvojici s čínským spolužákem (yin-yang), mi učitelka přetlumočila režisérův vzkaz: “Jestli ještě ztloustne, tak už jí žádného partnera nenajdeme! Potřebuje něco zhubnout, aby se k sobě s tím současným víc hodili.” Ano, byla jsem oplácaná, ale tělo mi sloužilo dobře, měla jsem viditelné břišní svaly, trénovala jsem doufázově každý den a byla ve skvělé formě. 

Čím víc jsem se o bojových uměních učila, tím víc jsem měla potřebu vědomosti a dovednosti aplikovat. A to je vlastně to, co mě od těch tradičních bojových umění odvedlo směrem k těm modernějším disciplínám. Čína má svou sandu (plnokontaktní zápas podobný kickboxu), ale to jsem kromě pár kurzů nikdy seriózně netrénovala. V taijiquan potom máme “lepivé ruce”, neboli tuishou. Jenže tahle disciplína má spoustu ale. Navíc se slečny příliš nevěnují. Dvakrát se mi stalo, že jsem shazovala váhu, dorazila jsem vyhladovělá na místo, kde mi oznámili, že je moje kategorie pro neúčast zrušená. Když jsme jeli na Mistrovství Evropy v Moskvě, doufala jsem, že nás tam bude hodně a svědomitě shazovala váhu. Na místě mi řekli, že mám jen jednu soupeřku. Ta k tomu neudělala váhu, přes limit měla 4 kilogramy (to je strašně moc), a jestli mi to nevadí. Pokud máte na výběr: 1) Vadí mi to, a tudíž jsem se trápila zbytečně a zápas nebude, a nebo 2) Nevadí, spíš si vyberete možnost první. Zápas jsem prohrála, ale váha v tom roli nehrála. Hlavně moje nezkušenost, slečna pocházela z klubu, kde se na tuhle disciplínu specializují. Lepivé ruce jsem vzdala, potkala manžela a přesedlala na judo, čínský wrestling a brazilské jiu-jitsu. Našla jsem si, co mě naplňuje. Hodně pozdě, ale prý ještě není nic ztraceno. :-) Tyhle disciplíny jsou v porovnání s tuishou populárnější, ale i tak mívám na soutěžích problémy.

Bojové disciplíny v Číně zažívají neuvěřitelný rozmach. Každé druhé fitko má svou vlastní MMA klec, učí se tam hodiny boxu, thajského boxu, boxu pro ženy, fit boxu a já nevím, co všechno. V našem klubu jiu-jitsu máme teď 8-10 stálých slečen, dvě mají čerstvě modrý pásek, jedna má fialový, my ostatní jsme bílé pásky. Kromě mě a dvou dalších cizinek, většina trénuje teprve několik měsíců. Na soutěže se žen stále hlásí také strašně málo. Rozhodně jsme na dobré cestě, ale bude to trvat ještě několik let, než se ukáže více žen na soutěžních žíněnkách. V celé Šanghaji jsou ještě dva známé kluby, kde mají trochu víc holek, a to je všechno. K tomu si připočtěte velikost Číňanek - většina se hlásí do kategorií jako jsou 48 kg, 52 kg, maximálně kolem 60 kg. V mojí kategorii jsme teď na příští týden zapsané tři: já, moje kamarádka z klubu a třetí neznámá. A to sloučili dvě věkové kategorie dohromady. Na prosincovou soutěž ve městě Wuhan (ano, město normálně funguje) se zatím nezapsala slečna žádná. Takže tohle je současná situace. Někteří cizinci se stále nemůžou do Číny vrátit kvůli viru, ale pro ženské kategorie to není až tak zásadní. Shazování váhy je ke konci často stresující, připočtěte si k tomu ještě vědomí, že se možná trápíte zbytečně a nic z toho nebude.

A jak jsem na tom?

Co se začal manžel věnovat MMA profesionálně a pracuji, začali jsme žít o hodně zdravěji než kdysi. Vyloženě nezdravé nebo kalorické bomby si dopřejeme občas o víkendu, ale už si třeba nedáme na ulici nudle na přepáleném oleji. Já si neodpustím nějaký ten zákusek a pečivo. Největší problém jsou naše obří porce. Když jsme ve formě, sníme toho za čtyři. Takže měsíc před soutěží jsme začali snižovat porce a omezila jsem sladké, hlavně sladké nápoje, kterými je Čína proslulá (Coco, Diandian, 7 Sweet a podobně). Tři týdny před soutěží jsem začala jíst každý den přibližně to samé: 

• snídaně: 1-2 malé řecké jogurty s celozrnými ovesnými vločkami, hrst oříšků, trocha medu
• oběd a večeře: zeleninové saláty s octovou zálivkou, s krajíčkem chleba nebo celozrnými těstovinami

O víkendu jsme si vždy jednou zašli někam na jídlo, jinak manžel nosil zeleninu a maso z UFC PI a nebo jsme si vařili ryby, krevety, zeleninu nebo horký kotlík. Poslední dva týdny před soutěží to mám podobně, ale k snídani už si dávám jen jeden řecký jogurt, ve kterém si rozmíchám proteinový prášek a trochu oříšků. K obědu ani k večeři už žádný chléb, těstoviny ani rýži. Když je večer nejhůř, tak si opět dám řecký jogurt s proteinem. Ovoce už také málo. Asi 10 dní před soutěží se mi váha zastavila na 72 kg, a i když jsem měla často hlad a z tréninků jsem se domů plazila, nehnula se. Podle všeho jsme odřízli sacharidy moc brzy - příště budeme chytřejší. Manžel shazuje daleko více, takže tomu odebrali sacharidy přibližně 10 dní před vážením. Já s tím měla začít až posledních 5-7 dní. Navíc kvůli práci nemůžu trénovat dvakrát denně jako předtím. A nemám celý tým lidí jen pro sebe, jako teď Lukáš. :-) Nejnověji jsem v práci nastydla, takže už jsem čtyři dny doma s pěknou rýmou. Neumírám, takže mám chuť na jídlo a je dost těžké tomu odolat, když nemám celý den moc co dělat. Sleduji seriály, šiju si utěrky, uklízím, píšu články… jen abych oddálila myšlenky na jídlo. Zatím se daří. Tři dny před vážením mi váha ukazuje 71.1 kg.

Původně jsme se měli vážit těsně před zápasem v sobotu dopoledne, ale naštěstí se rozhodli nám dát možnost odvážit se v pátek večer. Takže se mé trápení pomalu chýlí ke konci. V pátek večer musím mít oblečená pod 70 kg a je to. Manžel to má horší, protože v pátek dopoledne musí navážit 66 kg. Před odjezdem musí shodit ještě jedno kilo a na místě potom vypotí 3 zbývající kila. Už týden musí každý den vypít 5-6 litrů vody, žádné sacharidy, 6 dní před vážením žádná sůl… Zatím je v dobré formě, ale samozřejmě má chvíle, kdy by se na všechno nejraději vykašlal a zašel si na pořádné jídlo. Každá práce má své pro a proti…