Skončila nám domácí karanténa v Šanghaji

Ve čtvrtek nám skončila povinná domácí karanténa a můžeme vycházet ven bez většího omezení. Než se ale život vrátí do normálu bude ještě nějakou dobu trvat.

Od února vyučuji tělocvik online pro všechny třídy naší školy, většina z nás počítala s tím, že současný stav potrvá maximálně do dubna, a potom už nastoupíme do školy. Koncem března se proslýchalo, že zatímco ve spoustě provincicích už začínají, v Šanghaji zůstanou školy zavřené až do dalšího pololetí. Včera Šanghajská vláda vydala nové nařízení, podle kterého se otevření škol blíží mílovými kroky. Pokud se tedy opět výrazně nezvýší počet nakažených. Vzhledem k tomu, že Čína sbírá čínské studenty, kteří studují v zahraničí, a odváží je domů, není to tak jisté. Na druhou stranu, systém kontroly mají promakaný do detailu a docela jim to funguje. Zatím to vypadá, že středoškoláci a vysokoškoláci se do lavic vrátí 27. dubna. Ostatní studenti si počkají na nové informace do 6. května, kdy se rozhodne, kdy a jakým způsobem započne prezenční výuka. Samozřejmě se i tady ozývají hlasy, že to na posledních několik týdnů nemá smysl a pokud otevřít, tak hlavně pro maturanty. Několik mých kolegů uvízlo v zahraničí a v nejbližší době nemají sebemenší naději na návrat do Číny. Ti se modlí za to, aby se školy neotevřely. Podle škol měli dost času na návrat, pokud tak neučinili, je to jejich problém a mohla by jim být ukončena pracovní smlouva. Jak moc je to pravda, se asi teprve ukáže.

Bylo štěstí, že jsme se do Šanghaje vrátili v mezidobě, kdy se opatření trochu rozvolnila. Mohli jsme tak vycházet ven na nákup. Další den po našem návratu se vrátilo nařízení, podle kterého nikdo z domácí izolace nemohl opustit byt. Za těch 14 dní jsem byla venku jen dvakrát, jinak chodil nakupovat manžel, a nebo jsme si objednali potraviny přes internet. Některá sousedství v okolí byla neprodyšně uzavřená a na vratech visely velké nápisy oznamující, že nikdo nesmí dovnitř ani ven na dobu neurčitou. Kamarádka, která se z Thajska vrátila do Hongkongu, musela zůstat po celé dva týdny doma a na ruku dostala náramek, který hlídal její polohu. Pokud by opustila byt, přijela by na místo policie. Ve čtvrtek nám domácí karanténa oficiálně skončila a náš zdravotní QR kód zezelenal. Co to je? Na letišti jsme si oskenovali QR kód, vyplnili formulář s informacemi o číslu letu, odchozí a příchozí destinaci a dalším. Po odeslání jsme dostali každý svůj zdravotní kód. Ten má sloužit jako kontrola toho, jestli nám už skončila karanténa. Podle toho, co jsem četla, se pravidla výrazně liší nejen provincie od provincie, ale i město od města. Někde není kód vyžadován vůbec, jinde ho musíte ukazovat při vstupu do obchodu, hromadné městské dopravy apod. V Šanghaji se při vstupu do metra snímá teplota kamerou. Do restaurací, obchodních center, kaváren, sousedství a dalších veřejných míst se měří teplota na zápěstí. Dnes jsme se poprvé vydali s manželem trénovat do boxerské tělocvičny, a tam po nás chtěli ukázat právě tento zdravotní kód. Manžel s tím problém neměl. Na rozdíl ode mě. Po tom, co jsem vše vyplnila na letišti, myslela jsem si, že je hotovo a kód se někde najde. No, nenašel. Dá se stáhnout hned několik aplikací, kde po vyplnění osobních údajů svůj kód dostanete. Žádná z nich však nenabízí možnost zadání zahraničního cestovního pasu, takže cizinci jsou nahraní. Mělo by to fungovat na platformě WeChat, pokud nemáte v čísle pasu žádná písmena, tam se mi to ale nepodařilo najít. Zbývá AliPay, který funguje bez problémů, pokud ovšem máte svůj účet, a to není jen tak.

Když jsem před deseti lety přijela do Číny, nebyl problém zařídit si čínskou sim kartu. Poté se pravidla změnila a telefonní číslo se vydávalo pouze na čínský občanský průkaz. Vždy, když do města dorazili mí známí, manžel jim zařídil sim karty. Na svou občanku tak má telefonních čísel hned několik. I to mé, které je svázáno s mojí první bankovní kartou. Jakmile v aplikaci AliPay zadám své telefonní číslo, přihlásím se na jeho účet. Peníze máme společné, tak to nikdy nebyl problém a svůj vlastní účet jsem nepotřebovala. Cizinci samozřejmě mají možnost si telefonní kartu zřídit, jenom je to složitější a trvá to déle. Když jsem potřebovala nové telefonní číslo, odvezla mě prodavačka na skútru na nějaký úřad, kde jsme čekaly asi půl hodiny. Ofotili si můj pas, vypsali jsme několik formulářů a poté mi mohla předat novou sim kartu. Když se nám podařilo dostat za ověření telefonní čísla, následovalo provázání účtu s mou bankou. Má univerzita nám tenkrát nakázala otevřít si účet u zemědělské banky ABC, můj zaměstnavatel pro změnu vyžaduje Bank of Beijing. Podle všeho tahle banka nepodporuje vytvoření účtu na AliPay zadáním zahraničního cestovního pasu, musí se vypsat 18 čísel čínské občanky. Účet mi ale otevřeli na pas. Zasekli jsme tedy u druhého kroku. Příští týden tak budu muset zajít do své banky a pokud to nebude možné, budu si muset otevřít účet u jiné banky. Jenom proto, aby mi začal fungovat zdravotní kód a mohla jsem chodit cvičit do tělocvičen. Kolegům se ale vše podařilo zprovoznit bez větších problémů, takže bude stačit jen změnit banku.

Číňané mají po mnoha stránkách život těmito aplikacemi velice usnadněný, téměř vše si dokáží zařídit online. Druhou věcí je ovšem kontrola osobních informací, v tom ale nejsem expert. Před pár dny se mi konečně podařilo opět zprovoznit VPN a náhodou jsem narazila na bezmála tříhodinový rozhovor s Edwardem Snowdenem ve studiu Joe Rogana. Bylo trochu zvláštní poslouchat jejich povídání, zatímco jsem seděla na bytě v Šanghaji. Na druhou stranu, když se vše podaří vyřídit, usnadněný život máme i my cizinci. Už jsem si odvykla nosit při sobě peníze, kupovat si lístky na metro, mávat na taxíky… všechno zvládneme přes telefon.