Nikde se nežije jako v pohádce a ani v Číně to není jinak. Nad čím mi kolikrát zůstává rozum stát a co mě tady štve?
1. Nastupování a vystupování z metra
Teoreticky je všechno hezky vyřešeno, protože všichni podle dveří víme, jak vlak zastaví a kam se postavit. Na zemi je i nakresleno, jak se máme řadit - jedna řada vlevo a druhá řada vpravo od dveří. Potom ale máte (většinou starší ročníky), kteří si prostě stoupnou doprostřed a hned dopředu. Pokud stojí za vámi, nemají problém se přes vás přestrkat dopředu, třebaže lidé ještě nevystoupili. Tady mám výhodu, že jsem docela velká a stabilní, takže když nemám zrovna náladu, tak je prostě před sebe nepustím. Proč že se rvou dopředu? Co kdyby bylo volné sedadlo?! Vystupování také není jen tak. Víte, že budete brzy vystupovat, tak si stoupnete blíž ke dveřím. Jenže jak se všichni hrnou dovnitř, ne vždy tlaku odoláte a postupně se posouváte víc a víc dovnitř. Když se tedy blíží vaše zastávka, začnete se nervovat, přes kolik lidí se budete muset prorvat. Tady totiž nikdo nevystoupí, aby vás nechal vystoupit. To jsem zkusila jednou a zpátky do vlaku jsem se už nedostala. Lidé se tak mačkají jeden na druhého, aby vám udělali trochu prostoru, kterým se protáhnete k východu. Někteří ale zarytě stojí, a to mi vyloženě zvedá mandle. Tak je prostě převálcuju, protože přeci kvůli nim neprošvihnu svou zastávku.
2. Rozmach kočárků
V Číně dětské kočárky nikdy nebyly moc vidět a prarodiče děti většinou nosili na rukou, na zádech a podobně. Prarodiče, protože přes den je tady mají na starosti hlavně oni. Chodníky bývají docela široké (kromě centra města), často i se snížením. Ale je pravda, že se po nich motá spousta lidí, do toho jsou v nich zasázené stromy, jezdí po nich kola i skútry, v metru jsou davy lidí… kočárek prostě není úplně ideální… V poslední době se jich ale na ulicích objevuje víc a víc. Většinou se ale jedná o taková sedátka, která nezaberou tolika místa. U nás v paneláku ale začaly babičky vyjíždět s hlubokými kočárky, a ve skupinkách. Číňané obecně neumí moc chodit tak, aby druhým nepřekáželi. Teď si k tomu ještě představte ty kočárky. Babičky rozjařené, k tomu často nedoslýchavé. V Číně jsou malé děti posvátné, takže když je předbíháte, musíte zdvořile a opatrně. Stačí, abyste se o kočárek jenom otřeli a už je křiku.
3. Školní vztyčování vlajky
Nejen, že se toho obřadu musím účastnit každé pondělní ráno u nás. Na škole vedle našeho paneláku se rozhodli, že se vlajka bude vztyčovat každý den a celá akce začíná v 7:50 a trvá 20 - 30 minut v závislosti na tom, jak moc toho má vedení ten den na srdci. Ten kravál je slyšet velice jasně až k nám do 12. patra, takže když máte někdy šanci jít do práce déle a pospat si, stejně nemůžete. Pokud se v Číně budu ještě někdy stěhovat, tak rozhodně ne do blízkosti škol.
4. Dvojí ceny
Zatímco spousta lidí si smlouvání vysloveně užívá a je to pro ně sport, já mezi ně nepatřím. Prostě to neumím a nedělá mi to dobře. Proto prostě chodím do obchodů s pevnými cenovkami. Když už se mi něco líbí jinde, tak vezmu s sebou nějakou zdatnou Číňanku. Manžel je v tomhle také marný. Nejvíce se osvědčila moje čínská maminka, která dokáže usmlouvat cenu i o 70 % a ještě k tomu dostanu dárek zdarma. Je to ale divadlo, na které si musím vyčlenit několik hodin času. Zelenina, ovoce a podobně se nejlépe nakupuje na trzích nebo tady u nás na ulici, protože kolem je spousta farem a soukromých pěstitelů. Jenže jakmile vidí cizinku, tak nasadí úplně jiné ceny. Když se zeptám, jak to že to najednou stojí tolik, když to předtím paní prodali levněji, otočí hlavu a dělají, že nerozumí. Často to jsou dědečkové a babičky, u kterých bych si opravdu ráda nakupovala a tím jim i pomohla, ale tenhle jejich přístup opravdu nechápu. Podobné je to samozřejmě i na trzích s oblečením a dalším zbožím. Prostě si myslí, že cizinec na to má a cizinec tomu nerozumí. Zjistila jsem, že to nezkouší jenom na cizince. Minule se vrátil manžel z trhu strašně naštvaný, že se ho děda snažil natáhnout s vejci a ještě mu to špatně spočítal. “Děda měl štěstí, že je starší, jinak by už jednu dostal. Na trhu mě už nikdo neuvidí!” Takže oni to prostě zkouší - jakmile zahlédnou nějaký slabší kousek.
5. Sebevražední chodci
Co jsem viděla, není to jen v tady, ale Číňané jsou v tom rozhodně specialisti. Není dne, kdy bych málem někoho nepřejela. Jeden týden jsem si to počítala a v neděli jsem byla na čísle 20. Dvacet sražených chodců. Kdybych neměla vždy oči na šťopkách, kdybych se držela ve svém pruhu, kdybych jela vždy, když mám zelenou, kdybych nebrzdila jako blázen… Nejotrlejší jsou starší ročníky, ti nemají sebemenší problém přecházet širokou a frekventovanou silnici na červenou, kdekoliv. Co mi lava never je to, že často se jedná o ty méně pohyblivější. Ale jinak je to bez ohledu na věk a pohlaví. Lidé se prostě nerozhlíží a vrhají se do silnice. Na mnoha místech v Šanghaji je vedle silnice ještě více či méně oddělený pruh pro skútry a kola. Lidé se tam často prochází, běhají, tlačí kočárky. Chápu, že na chodníku je často situace taková, že tam u nás je to lepší. Jenže když už tam jsem, tak se držím u pravé strany, dávám pozor a jdu rovně. Neee, oni tam chodí dva tři vedle sebe. Během chůze se dívají do mobilů, takže se tam různě motají. Mladší mají kolikrát sluchátka, tak ani naše upozornění neslyší, takže fakt nezbývá, než na ně hlasitě zatroubit. To zase leknutím skáčou na všechny strany… Občas vidíte babičku uprostřed našeho pruhu, jak si tlačí kočárek. Nebo když čekají na zelenou, tak mají kočárek vystrčený do silnice. Kolikrát už jsem viděla zdejší pouliční pejsky, tak spořádaně čekají na chodníku za zelenou, několikrát se podívají do stran, jaká je situace, a potom silnici rychle přeběhnou. Opravdu!
6. Skútry
Sama skútr mám a přiznám se, že jezdím na červenou, přejíždím na různé strany silnice, jak je potřeba, jezdím v protisměru… Ale rozhodně nenajíždím do lidí, kteří přecházejí silnici na svou zelenou. Když už jedu v protisměru, tak na straně silnice, pomaleji a obezřetně. Pokud se tam nevejdeme, tak vždy pustím ty, kteří jedou správně. Když už porušuju pravidla, tak při tom aspoň dávám pozor. Čínští řidiči? Upřeně hledí vpřed a nic jiného je nezajímá. Zpětná zrcátka se tady nenosí. Maximálně troubí jako blázni, aby o nich všichni věděli a vyhnuli se jim. To neustálé troubení je o nervy.
7. Auta
V Číně máme semafory. Celé kulaté, s šipkami, prostě klasika. I když máte ale červenou, můžete vždy odbočovat doprava. Teď se to v Šanghaji trestá pokutou, ale ještě tak před dvěma lety řidiči zvesela najížděli do chodců, kteří přecházeli na svou zelenou. Přeci si mohou odbočit, jsou větší, tak si, chodci, počkejte! Teď už chodce pouští, ale samozřejmě se najde spousta těch, kteří do chodců najíždějí a zastaví pouze v případě, že jim dojde, že je prostě nepustím. Někdy je to opravdu o život, protože zatímco jeden vás pustí, auto za ním ani nesníží rychlost a křižovatkou prostě prosviští. Do toho si připočtěte cyklisty a lidi na skútrech, kteří se vynořují ze všech možných stran a ti prostě nezastaví. Asi se rozdávají pokuty za špatné parkování, ale zdá se, že to moc nebude. Kolikrát potkáte auta na takových místech, že nad tím zůstává rozum stát. V zatáčce, půl metru od chodníku. Na chodníku, ve vjezdu… často parkují tak, že ostatní prostě nemají šanci vyjet, a je jim to jedno. Opravdu neskutečné. A jak se chovají na dálnici, to je také zážitek. Kličkují jako o život, všude se cpou, troubí jako blázni. Já bych se tady nikdy řídit neodvážila, ještě že manžel je opravdu dobrý a odolný řidič.
