Mistr málokdy vydržel na jednom místě. Měl mnoho velikých plánů, létal po světě a za jeden den stihl neskutečné množství věcí. Jeho náhlý odchod všechny hodně překvapil a bohužel pro nás znamenal konec jedné velké éry.
V prosinci roku 2019 mi z ničeho nic volala Liz, kamarádka a starší kungfu sestra, a pověděla mi, že náš shifu zemřel. Ta informace se mi zdála tak neuvěřitelná, že jsem měla problém ji hned zpracovat a nenapadlo mě než se zeptat: “To jako vážně?”. Náš shifu byl vždy plný energie, stále velmi silný a měli byste ho vidět cvičit svůj jižní styl taijiquan - všechny skoky v poslední šesté části dokázal předvést velmi dobře, mnohem lépe než my všichni! Neměl problém s námi cvičit a nikdy se neuléval. Stíhal toho neskutečně moc.
Shifu zemřel na náhlý infarkt a mrtvici v sobotu 7. prosince v 16:16. Čas je to docela symbolický, protože jeho oblíbené číslo je 6. Jeho telefonní číslo obsahuje šest šestek, stejně jako poznávací značka jeho nejoblíbenějšího auta a říká se, že se narodil 6. června. V Číně musí být vše zařízeno ve velmi krátkém čase a pohřební obřad musí proběhnout do týdne. Všimli jsme si, že se obřad měl konat v neděli ráno, což se později změnilo na pátek 13., protože vše nechali zkontrolovat numerologem, a ten jim doporučil právě toto datum. Mnoho lidí dorazilo několik dní předtím, ale my jsme měli školu a práci, a tak jsme dorazili až ve čtvrtek večer po 22:00. Na nádraží nás vyzvedlo auto a odvezlo do obrovského červeného stanu stojícího hned vedle školy Wenwu. Bylo tam mnoho lidí, všichni měli černé nebo tmavé oblečení. Se všemi jsme se pozdravili a Wang Li Zhu, mistrova pravá ruka, nás vzal, abychom se poklonili našemu shifu, jehož oltář stál uprostřed místnosti. Zapálili jsme vonné tyčinky a třikrát jsme se mu poklonili. Na pravé straně rakve stál jeho syn a nalevo Wang Li Zhu a říkali shifu, že jsme se mu přišli poklonit. Pak nám řekli, že si můžeme jít do pokojů odpočinout. Všichni Číňané tam však zůstali celou noc, aby dělali shifu společnost poslední noc, kterou strávil ve škole.
Když jsme předtím přijeli do školy na návštěvu, z celého místa byla cítit velmi silná energie. Kolem pochodovala družstva děti, která hromadně zdravila, na každém menším plácku se pilně cvičilo, kolem běhali zápasníci, kteří shazovali váhu před zápasy, procházeli se učitelé. Mistr bydlel uprostřed areálu školy od jejího založení až do posledních let. Poslední dva tři roky se odstěhoval na kraj města, kde si pořídil s rodinou obří vilu. Jednu ze zdí školy tak vykachlíkovali obří podobiznou mistra v akci, asi aby se zachovala jeho všudypřítomnost. Předtím si studenti museli dávat velký pozor. Mistr byl drobný a mohl na ně vyskočit odkudkoliv: “Studente, cvičil jsi dnes pilně?” “Studente, kampak to jdeš, nemáš být na hodině?” S oblibou natajno sledoval, jestli na škole funguje vše tak, jak má. U mnohých si pamatoval i jejich jména a další osobní informace. Tentokrát byla atmosféra v celé škole velmi ponurá. Každý to cítil a nešlo to setřást. Shifu, doslova “učitel otec” není jako otec, v mnoha ohledech je otcem svých žáků a na jeho rady a doporučení rodiče většinou bez většího přemýšlení vždy dají. My jsme žili v Šanghaji a poslední rosy jsme nebyli v denodenním kontaktu jako zdejší studenti a trenéři. Na nich bylo vidět, že několik nocí nespali a byli velice zdrcení. Škola byla mistrovým dítětem a hodně lidí se obávalo, co se s ní nyní stane. Jeho nejstarší syn býval policistou a bohužel zemřel při policejní akci ve městě před mnoha lety. Jeho mladší syn cvičit moc neuměl a hlavně ho nic z toho nezajímalo. Když se ho jednou mistr ptal, co se školou udělá, až mu ji předá, odpověděl, že ji prodá. To mistra velice zasáhlo.
V pátek 13. jsme se vzbudili v 5 hodin ráno a šli do stanu čekat na východ slunce. K snídani jsme dostali knedlík, koláč a sójové mléko. Dali nám malou bílou chryzantému, kterou jsme si připnuli na levý rukáv, symbolizovala náš smutek. Někdo si na levý rukáv přivázal kus bílé látky, někdo měl na krku bílou nit. Někteří lidé zůstali ve stanu, ale mnoho z nich stálo venku. Od brzkého rána jim hráli muzikanti, všude byly bílé květiny. Když vyšlo slunce, skupina mužů z nejbližšího kruhu shifu se seřadila a společně vstoupila do stanu, aby se mu poklonila. Ženy klečely vlevo se sklopenými hlavami. My ostatní jsme zůstali venku a šli jsme se mu po nich poklonit. Znovu třikrát. Potom vynesli rakev před stan a bylo to, jako by se každému sevřelo srdce. Jeho syn a manželka se uklonili rakvi a pak jsme se uklonili my všichni. Nastal čas doprovodit našeho shifu na jeho poslední cestě. Jako první šel mistrův syn, držící fotografii svého otce. My ostatní jsme se seřadili, vzali květiny a následovali. Cesta vedoucí od naší školy k hlavní silnici do města není tak dlouhá, ale všichni jsme šli velmi pomalu a mnohokrát jsme se zastavili. Cestu lemovali mladí studenti ze školy, z nichž každý držel jednu bílou chryzantému. Na této silnici zastavili provoz, aby nás nechali projít. Když jsme dorazili na hlavní silnici, nasedli jsme do aut a autobusů, protože krematorium je docela daleko.
Ceremoniál se konal v hlavním sále, vše vyzdobené bílými květinami a černými stuhami s bílými znaky. Mistrova rakev byla postavena na podstavec plný květin uprostřed místnosti. Na pravé straně byla elektronická tabule se jmény všech, kteří se přišli poklonit. Byli zde nejen studenti a přátelé, ale také zástupci vlád různých provincií a měst, ředitelé univerzit z celé Číny a mnoho dalších. První projevy pronesl zástupce městské vlády Taizhou, Čínské asociace Wushu a Asociace Nan Taijiquan. Následoval projev jménem všech mistrových žáků, další krásný projev pronesl první zahraniční student Dennis z Ruska. Liz si také připravila dojemnou řeč, ve které vzpomínala na mistrovu návštěvu na Kubě a na to, co jí řekl, když odjížděla z Číny po svém prvním pobytu ve škole. Řekl jí, že to bude vždy její domov a je jejím čínským otcem. Poslední řeč patřila jeho synovi. Takového jsme ho nikde neviděli. Dokonce přísahal, že se bude dál starat o odkaz svého otce a šířit slávu jeho školy. Pak jsme se všichni naposledy poklonili našemu shifu.
