Pár dojmů ze Singapuru

Do Singapuru jsme odletěli na necelé dva týdny. Manžel se tady účastní turnaje Road to UFC, a tak jde spíš o pracovní návštěvu. Nebudu mít možnost město pořádně prozkoumat, tak alespoň pár dojmů.

První dvě noci jsme se ubytovali ve čtvrti Geylang, poblíž ulice Geylang, v síti hotelů 81, kterých je všude po městě spousta. Náš kamarád, rodilý Singapurec, nám potom řekl, že to místo kdysi bylo čtvrtí červených luceren. Doteď se tam dá najít spousta sex shopů a večer se na ulici prodávala viagra. Je to hodně jiný Singapur než ten, o kterém jsem si před cestou četla - pokuty za odhazování odpadků, přecházení mimo přechody a na červenou… Tam to bylo všechno jedno. S místními jsme přecházeli kdekoliv, na zemi se hlavně večer válely odpadky, kolem restaurací pobíhaly krysy. I tím, že tam byla spousta čínských nápisů a lidé uměli čínsky, připomínalo mi to Čínu. Ale asi tím horkem, vlhkem a různou směsicí lidí, mi to tam připadalo tak nějak špinavější. Na druhou stranu, všechno tam bylo daleko levnější, než další části města, které jsme doposud navštívili, například Chinatown a Malá Indie.

Druhý den po příjezdu jsme se byli podívat v areálu Sports Hub, kde se ve velkém sportovalo. Potkali jsme mnoho běžců, cyklistů, bruslařů, na vodě trénovali velké skupiny na loďkách. Pár týmů se tam připravovalo také na oslavy festivalu Dračích lodí. Co jsem tak pozorovala, sportuje se tam snad v každou denní hodinu, všechny věkové kategorie. V Číně se sportuje hlavně ráno, trochu méně večer, a spíše starší generace. Ty mladší se sportu buď vyhýbají a nebo chodí například do posilovny. Po tréninku jsme se byli nechat oba ostříhat, shodou okolností u paní z čínské provincie Dongbei, která přijela pracovat do Singapuru před třemi roky a kvůli pandemii nemohla domů za rodinou ani jednou na návštěvu. Manžel si tam odskočil na toaletu a říkal, že tam nahoře v patře bylo pár místností, v každé bylo několik lidí, takhle tam žili, aby ušetřili. Zastřižení vlasů pro nás oba vyšlo na 536 Kč. Potom jsem si zašla ještě na pedikúru s masáží nohou. Celé to trvalo hodinu a stálo 636 Kč.

Jídlo

Co se týče jídla, moc jsme si toho dát nemohli, protože manžel shazuje váhu na zápas, a já ho nechtěla moc trápit tím, že bude koukat, jak jím. Dali jsme si jednu z místních specialit, a to ??? - maso a kosti ve vývaru, do kterého přidávají ještě různé koření a bylinky, někde i speciální omáčky. Jedna menší mísa stála asi 200 Kč. Přidám sem vyfocené menu z restaurace, abyste si udělali obrázek o místních cenách. Pro srovnání se Šanghají, naše oblíbené pálivé nařezané brambory tady byly za 8 singapurských dolarů, to je teď asi 134 Kč. V Šanghaji jsme si dávali tohle jídlo za 8 RMB, to je 28 Kč. Miska rýže, za kterou se v Šanghaji buď neplatí a nebo stojí tak 1 RMB (asi 3.4 Kč), tady vyjde na 84 Kč. Tohle jsou ceny z té levnější části Singapuru.

Po dvou dnech jsme se přestěhovali do soutěžního hotelu. UFC si zvolilo Mandarin Oriental, odkud máme krásný výhled na Marina Bay a Singapurský průliv vzadu na obzoru. Máme štěstí na pokoj ve 13. patře a s výhledem na moře, někteří naši kamarádi bohužel z nižších pater na druhé straně koukají na betonové konstrukce nákupních center. Jedna noc na pokoji, ve kterém teď bydlíme, vyjde něco přes 10 000 Kč. Představovala jsem si něco opravdu úchvatného, ale v Číně jsme bydleli v podobných i lepších pokojích, které vyšli na noc třeba “jen” na 3000 Kč. My sami jsme to naštěstí neplatili, vždy jsme se účastnili nějaké akce. Dál mě překvapilo, že WC bylo pěkně špinavé, jak prkýnko, tak mísa. Špinavější, než to které jsme měli v tom prvním hotelu, který stál 1000 Kč na noc pro dva. Dopoledne jsem se nikomu z úklidu nedovolala, odpoledne mi to zvedla recepce a po hodině přišel pán s dvěma roztrhanými ručníky, abych mu ukázala místo činu, že si to vyfotí. Myslela jsem si, že si to přišel jenom obhlídnout a poté přijde uklízečka. Ne ne, pán to těmi ručníky všechno utřel a ukázal mi, že už je to čisté. Žádné čistící prostředky. Ze začátku jsem se tady cítila trochu zvláštně, protože spousta hostů tady chodí vyšňořených v modelech od Dior, Gucci, viděla jsem i pár kabelek Birkin od Hermes. Po zážitku s WC mě to ale přešlo.

Procházky po městě

Tím, že bydlíme přímo v centru, nejvíce je tady obchodních domů. Kousek od vchodu do našeho hotelu jsou schody vedoucí přímo do Marina Square. Odtud se dá pohodlně přejít do Millenia Walk, přejít ulici Temasek (starý název města), a jste v dalším nákupáku, v Suntec City. A takových komplexů je tady spousta. Když člověk ví kudy, tak na sluníčko ani nepřijde a téměř nevyjde z klimatizace. Procházky městem si necháváme na večer, kdy není takové horko, ale stejně se vždycky vrátíme propocení. Turistické atrakce jsou plné lidí během celého dne. Vzhledem k tomu, že už dva naši kamarádi tady chytili covid, místům plných lidí se zatím musíme vyhýbat a necháváme si je na den po zápase. To bych ráda navštívila Cloud Forest a observatoř Supertree - lístek na tahle dvě místa vyjde na 502 Kč pro jednoho. Jinak jsme zatím obešli muslimskou čtvrť, tam se mi líbilo moc, stejně tak Malá Indie. Chinatown bylo pro mě docela zklamání, protože tam moc tradičních čínských staveb nebylo a chrám Buddhova zubu vypadal, že ho postavili včera. Manžel byl samozřejmě nadšený z čínského jídla, protože to v čínských restauracích v Česku většinou nenajde a musí si vařit sám. Jestli se mi podaří navštívit ostrov Sentosa, zatím netuším. Záleží, jaký budeme mít program od UFC. Na výletě jsem tady jen z části, povinností není málo, takže bohužel město detailně neprozkoumám a obrázek si o něm udělám jen značně omezený.

Kdybych předtím nežila v Šanghaji a nenavštívila města jako je Shenzen a Hongkong, asi by na mě Singapur udělal daleko větší dojem. Záliv Marina je opravdu krásný, jak přes den, tak večer, když všechno svítí. Zmíněné čtvrti, které jsme navštívili, jsou také moc zajímavé. Cizinci se tady rozhodně zorientují daleko jednodušeji než v Šanghaji, protože je všechno v angličtině a anglicky umí i zametači ulic nebo uklízečky. Na spoustu míst se dá z našeho hotelu dostat pěšky do asi půl hodinky, kam nedosáhne metro, jezdí autobusy, takže se dá dostat pohodlně skoro všude. Lidé jsou naučení chodit vlevo, takže se tady občas motám, než si na to vzpomenu a zařadím se na správnou stranu. Přechází se všude a nečeká se na zelenou, a to i tady v centru. Semafory pro chodce si manžel chválí, protože je vidět, kolik času zbývá a ke konci se ozývá i zvukové znamení. Není to jako v Praze, kdy kolikrát ani nestihnete vstoupit do silnice a už je červená. Přecházení na semafory v Praze ho dost stresuje. Auta jezdí hodně opatrně, všude chodce pouští a i lidé v ulicích jsou hodně zdvořilí, to je oproti Šanghaji veliký rozdíl. Tam by vás na předměstích auta i přejela a lidé se tlačí hlava ne hlava. V centru už řidiči chodce pouštějí, ale lidé se tlačí a předbíhají ve frontách stejně. Ceny jsou v Singapuru šílené. Zatímco v Šanghaji je donáška jídla buď zadarmo nebo za malý poplatek (kdekoliv ve městě), tady si kamarád objednával na hotel večeři a jen za donesení ke dveřím zaplatil 335 Kč. Kdybych si měla vybrat, víc se mi líbil třeba Hongkong. Na druhou stranu, přátelé z Kuby, kteří také bydlí v Šanghaji dlouhou dobu, byli v Singapuru na líbánkách a byli naprosto nadšení, takže každý to vidí samozřejmě jinak. Město určitě stojí na návštěvu, ale člověk musí přijet s naditou peněženkou.