O starých čínských „tulácích“

Nedávno se mě někdo v diskuzi ptal na život důchodců v Číně. Shodou okolností jsem narazila na zajímavý článek vztahující se právě k tomu, jak vypadá život velké části místní starší generace.

Už jsem zmiňovala, že tradičně se novomanželé stěhují k rodičům muže a žijí všichni spolu. Tak to funguje hlavně na vesnici. Moje tchýně mi někdy vypráví o tom, jak se přestěhovala k rodičům svého manžela a jak to tam měla těžké, protože ji její tchýně neměla ráda. Někdy je to tak i ve městech, pokud všichni bydlí v tom samém městě a nepatří k té movitější vrstvě. Hodně časté ale bývá, že mladí bydlí a pracují od svých rodičů hodně daleko. Rodiče tedy ve velkém přesidlují za svými dětmi a bydlí s nimi v jednom bytě. Článek na serveru The World of Chinese cituje závěry Národní komise pro zdraví a plánování rodiny, která v roce 2016 uvedla, že se ten rok ze svého domovu přesunulo za dětmi asi 18 milionů seniorů nad 60 let (https://www.theworldofchinese.com/2021/07/no-respite-in-retirement-for-chinas-migrating-elderly/). Teď už je celkem jedno, jestli jde o rodiče muže či ženy. Prostě kdo má čas nebo kdo je blíž. Také ale záleží, jak moc tradiční rodina je.

Seniorů znám jen pár. Ty, se kterými jsem cvičila v parcích a potom známé naší rodiny. Na ulici je ale často vidět, jak se starají o svá vnoučata, pyšně je ukazují sousedům, vyzvedávají je ze školy a podobně. Sestry mojí čínské maminky bydlí ve stejném městě jako jejich děti (v Šanghaji), bydlí spolu s mladými v jednom bytě a o vnoučata se vzorně starají. Moje čínská maminka s tatínkem se nemůžou dočkat vnoučat. Maminka mi řekla, že se nemusím o nic starat, že jí mám děti dát a ona se o všechno postará. Brala jsem to tedy tak, že prarodiče se obecně na vnoučata těší a starají se o ně rádi. Proto mě daný článek o ??? (staří tuláci) hodně překvapil.

Uváděli tam zpovědi hned několik seniorů, kteří se přestěhovali z domova do velkého města, aby mohli mladým vypomoct. Většina řekla, že se ve městě cítí hodně osamělí. Kromě vnoučat postrádají interakci se svými sousedy a přáteli z vesnice. Ve městech nikoho moc neznají a místní se na lidi z venkova koukají často skrz prsty, a tak mají problém zapadnout. Děti jsou celý den v práci, večer často nemají náladu si se stařečky povídat, po večeři se odklidí do svých ložnic, sledují televizi nebo telefon. Hodně to na mě působilo tak, že dělají chůvy na plný úvazek - kromě péče o děti ještě chodí nakupovat, vaří, uklízí… nikdo se ale příliš nestará o jejich potřeby nebo zdraví. Nějak se považuje za samozřejmé, že to všechno budou dělat a budou to dělat rádi. Pokud by péči o vnoučata odmítli, okolí by je považovalo za bezcitné. Jeden pár stařečků má dvě děti, každé žije v jiném městě. Když se oběma narodili děti, museli se rozdělit. Pán je u syna a paní u dcery a nemají moc šanci se vidět a navzájem se o sebe starat.

Tihle prarodiče jsou pod velikým tlakem, aby plnili svou roli. Starali se o vnoučata a pomáhali mladým. Mladí mají také stres, protože ze svých platů musí uživit svou rodinu, ale i rodiče na obou stranách, kteří s nimi na stáří počítají. I když mnoho seniorů tady říká, že se snaží udržovat ve formě, aby nebyli pro svoje děti přítěží. Nějakým těm onemocněním se postupem věku stejně asi nevyhnou a lékařská péče tady není levná.

Samozřejmě to není každý, jsou rodiny, kde se navzájem o sebe starají nikoliv z povinnosti, ale proto, že se mají rádi. Ale přijde mi, že spousta aspektů týkajících se vztahů mezi lidmi, jsou tady tak nějak vynucené. Lidé některé věci dělají proto, že se očekávají, ne proto, že by je tak cítili. O tom vypovídá i to, že spousta věcí se tady učí na veřejnosti. Metro je plné letáků a videí o tom, že se tam neplive, že se nemají strkat, že se nejdříve vystupuje, že se mají nechávat starší sednout. Jde ale také o to, že například Šanghaj je velice různorodá. Potkáte tady místní, kteří tady vyrostli. Jsou tady vysokoškoláci, střední vrstvy i boháči. Žijí tady ale i chudí lidé, přistěhovalci z jiných provincií, často z venkova. Pod Šanghaj spadá i spousta přilehlých vesnic, a i tam jsou lidé, kteří nevychodili ani základní školu. Je tedy jasné, že každý má vzdělání a zvyky na jiné úrovni.

Už jen to, že v roce 2013 vydali zákon nařizující dětem navštěvovat své rodiče. Jinak dostanou pokuty. Samozřejmě to přineslo různý ohlas. Někteří starší lidé za to byli rádi, protože své děti často vidí jen jednou do roka během oslav příchodu nového roku. Jenže problém je také v tom, že mladí často pracují nonstop, nemohou si vzít několik dní dovolené, nemají na cestování finance. Pokud pracují opravdu daleko a nemají peníze na letenku, někteří ve vlaku na cestě stráví i dva dny. Čína je obrovská.