O setkáních: Liz

Nedávno jsem se probírala starými fotkami z Šanghajské sportovní univerzity, kde jsem strávila dlouhých sedm let. Za tu dobu jsem potkala spoustu zajímavých, bláznivých i hodně svérázných lidí. Trochu na ně zavzpomínám...

Liz jsem poprvé zahlédla v gymnastické tělocvičně, kde nás seznámil Manu, výměnný student z Peru. Španělsky mluvících cizinců tam v té době moc nebylo, a tak se všichni kamarádili. Jedním z jejich znaků bylo, že nedokázali hovor udržet v angličtině, aby měli šanci se zapojit i nešpanělsky mluvící. Nechali se prostě unést, plynule přešli do svého jazyka a mluvili tak rychle, že se nikdo z ostatních nechytal.

Liz je Kubánka bílé pleti. Její maminka i tatínek jsou učitelé a pracují i v důchodu. Má dvě strarší sestry, sama je nejen nejmladší, ale i nejdrobnější, ale rozhodně nejakčnější. V hlavním městě studovala přírodní vědy a sport. Stejně já jako malá propadla čínským bojovým uměním. V její zemi jsou zvyklí na tvrdé tréninky přes bolest, Liz je k tomu nezmar, a tak se hodně rychle vypracovala. Když Havanu navštívil čínský mistr Xu Changwen, povedlo se jí zapůsobit a dostala pozvání do Číny. Mistr vybraným cizincům nabízel plné stipendium na svou internátní školu čínských bojových umění - zaplatil letenky, vyřídil víza, našel jim brigádu, zajistil ubytování, stravu i tréninky. Na rok. 

Do Číny jsme dorazily ve stejný rok, a to v roce 2010. Já nastoupila na Šanghajskou sportovní univerzitu na přípravné studium čínského jazyka. Liz začala studovat, trénovat a pracovat v městečku Taizhou v provincii Zhejiang. Od Šanghaje vzdálené tři a půl hodiny rychlovlakem. Byla jednou z prvních cizinců (a první žena cizinka), a tak žila tak, jak žijí místní studenti a učitelé. Ubytovna pro cizince a vzácné návštěvy se zprovoznila až o několik let později. Nejdříve spala na učitelské koleji s dalšími třemi Číňankami, potom ji přeložili na pokoj, kde už měla jen jednu spolubydlící. S tou vycházela moc dobře. Na pokoji neměly klimatizaci, a tak v létě měly nonstop puštěný větrák, na zimu si koupila elektrická kamínka. Pokoj byl zatuchlý, na stropě trochu plíseň, proháněli se tam šváby, foukalo tam… ne každý by tam ten rok vydržel. Pro Liz to ale byla životní šance dělat to, co miluje. 

Brzy ráno cvičila s Mistrem jeho styl Taijiquan. Poté na jeho škole vyučovala angličtinu. Odpoledne a večer měla tréninky se středoškoláky nebo místními trenéry. Ve volnu potom ještě učila angličtinu soukromě zájemce z městečka. Mistr ji často brával na různé cesty a návštěvy, kde se s ní chlubil - dělala různá vystoupení a ukázky. Byli spolu skoro každý den, stal se tak opravdu jejím čínským otcem. Po roce se ale musela na nějakou dobu vrátit domů. Pokračovala tam ve studiu a živila se jako trenérka bojových umění ve své mateřské škole. Tam se do ní zamiloval její student, Josuhan. Chvíli byli spolu, ale Liz to stále táhlo do Číny, a tak se tam rozhodla vrátit.

Několik Mistrových bývalých studentů nyní působí na Šanghajské sportovní univerzitě, a tak tam Mistr může posílat své studenty - jak Číňany, tak cizince. Liz se po několika měsících u Mistra rozhodla, že by v Šanghaji pokračovala v magisterském studiu. Stejně jako mě jí čekal první přípravný rok zaměřený na studium jazyka. Já v té době ale už končila magistra. 

Liz na mě ze začátku působila hodně autoritativně a panovačně, nad univerzitou trochu ohrnovala nos, protože spoustu věcí dělali jinak, než byla od Mistra zvyklá. Našly jsme si k sobě cestu ale rychle. Za tím, co ukazovala navenek, byla obyčejná holka jako já, která chtěla mít kolem sebe i nějaké cizince, se kterými by se mohla zasmát těm čínským nesmyslům kolem. Taky stála v obchodě u regálů dlouhé minuty, protože měla problém rozeznat, co je šampon a co je kondicionér, maska na vlasy… co je normální produkt, a co je bělící… Po tréninku jsme spolu chodily na smažené nudle, napařené knedlíčky a mléčný čaj a povídaly o životě.

O svém Mistrovi mi toho řekla spoustu, a tak když mě pozvala na večeři s ním, šla jsem ráda. No, nenapadlo mě, že přijmout pozvání na večeři znamená, že se automaticky stanu členkou jejich rodiny. Po různých zkušenostech jsem byla hodně podezřívavá, chtěla jsem nejdříve prozkoumat situaci a potom se rozhodnout. Večeře se konala v restauraci pětihvězdičkového hotelu a v salonku se nás sešlo asi přes dvacet - Mistr, jeho pomocný trenér, jejich řidič, současní i bývalí studenti, z nichž bylo hned několik profesorů a trenérů z mojí univerzity. Mistrovi bylo něco přes šedesát let a byl neskutečný živel. Všechno muselo být podle něho, nic nebyl problém, myslel ve velkolepých měřítkách a všechno řešil hned. Na místě mě vyzpovídal, chtěl, abych mu ukázala, jak cvičím. Aby mě povzbudili, tak zacvičili téměř všichni ze zúčastněných. Akce s Mistrem se často zvrtly do malých vystoupení a přednášek. Takže člověk se musel snažit zůstat střízlivý. Na konci mě přizvali, abych se s nimi vyfotila, že už patřím k nim. A bylo to. 

Liz mě představila úplně nové komunitě a musím říct, že jsem za to neskutečně ráda. Získala jsem spoustu nových přátel a pronikla do bojových umění a čínské kultury obecně zase o něco hlouběji. Z Liz se stala moje “starší kungfu sestra”, třebaže jsme přibližně stejně staré. Tohle je hodně speciální pouto, které jen tak něco nezlomí. Prošly jsme si spolu tvrdými tréninky, náročnými situacemi, řešily problémy ve škole, jak přežít dospělý život v Šanghaji. I když teď od sebe bydlíme asi dvě hodiny metrem a nevídáme se tolik, máme k sobě stále velice blízko. Než jsem přijela do Číny, nikdy by mě nenapadlo, že jedna z mých nejlepších kamarádek bude Kubánka