O páskování v brazilském jiu-jitsu

Koncem ledna jsem dostala svůj modrý pásek v brazilském jiu-jitsu, to znamená, že už můžu být i na tohle téma chytrá jako rádio. Ještě dva pásky totiž a bude mi kalhoty držet pásek černý.

V brazilském jiu-jitsu je udělení vyššího pásku na uvážení daného trenéra. Samozřejmě jsou určité standardní “osnovy”, kterých se může držet, ale celkově je to na něm/ní. K povýšení se můžete dostat různými způsoby.

Některé školy mají své vlastní zkoušky. Adept na povýšení musí například úspěšně “proplavat žraločí nádrží” - tzn. zápasit se všemi v tělocvičně nebo aspoň s nižšími pásky. Buď musí všechna kola vyhrát a nebo se aspoň udržet se ctí. Pojetí i časová náročnost opravdu záleží. Jinde se dávají pásky a “mezidobé” proužky po dosažení určitých milníků. Zúčastníte se nějakého semináře, trenér má pocit, že jste to pobrali a snažili jste se - dostanete proužek. Proužky značí, jak daleko/blízko jste následujícímu stupni. Každá škola/učitel má jiný počet proužků, i když prostor na proužkování je omezený. Není to tak, že vás povýší až potom, co vám oproužkují celý pásek kolem dokola. Lidé s větším břichem by se načekali. V klubu v Šanghaji, kam chodím od minulého roku, trenér na proužky nevěří. Sám začínal v tělocvičně, kde se proužky dávaly za odchozený čas a vůbec nevyjadřovaly skutečnou úroveň a snahu jedince. Stačilo pouze přijít určitý počet dnů a dostali jste proužek. Z rozhovorů s přáteli jsem ale zjistila, že většina studentů u nás je pro proužky, protože je to dobrá motivace a záznam postupu dál. No, nedá se svítit. U nás se žádné oficiální zkoušky nekonají. Trenér nás pozoruje a zkouší si nás průběžně. Loni se rozdávaly pásky pouze jednou, letos máme už první ceremoniál za sebou. Jak to probíhalo?

O plánované akci nás klub informoval měsíc dopředu, takže měli měsíc narvanou tělocvičnu. Všichni najednou měli čas a chuť trénovat. Spousta lidí byla při sparingu dost nervózních, protože nikdy nevěděli, kdy se na ně trenér zrovna kouká. Co když zrovna uvidí, jak je někdo škrtí, že se mu nepodařilo dostat z držení, že udělal tuhle a tuhle blbost. Když neumíte tolika technik, musíte k situacím přistupovat kreativně a ne vždycky se zadaří. Kolikrát udělám hloupost, protože se zaměřím pouze na jednu část pohybu a zapomenu všechno ostatní. Myslím ale, že to k životu bílého pásku patří. Z chyb se právě učíme. Když jsme se propotili až k onomu velkému dni, trenér spolu s dalšími černými pásky si nás nechal všechny nastoupit na žíněnce a začal s proslovem. 

Nevím, jak je to v jiných klubech, ale u nás se při každé příležitosti zdůrazňuje, že na barvě pásku nezáleží. Samozřejmě je to pravda pravdoucí, ale kdyby na tom nezáleželo ani trochu, tak se pásky nedávají. Začíná vždy od pásků nejvyšších. Co se mi líbí moc je, že ke každému má příběh o tom, jak se poznali, co spolu prožili, co pro něj daný člověk znamená, jak se tréninkově vyvíjel a proč daný pásek v ten den dostává. Rozváže mu starý pásek a uváže ten nový. Nově povýšený člen potom má prostor pro svůj proslov a vyšší pásky udílejí rady těm nižším. Vyšší pásky chodí po jednom, modrých pásků bylo tentokrát hodně, a tak jsme chodili po skupinách. Ten den byl speciální i proto, že dostal svůj pásek i můj manžel. Učí u nich judo, moc s nimi BJJ netrénuje, a tak mu dali pro začátek pásek modrý. Trenér to s úsměvem doprovodil slovy, že by mělo být nelegální, aby měl Lukáš bílý pásek, a tak mu dává modrý. To je totiž jeden z nešvarů na soutěžích v BJJ. Chodí si tam zasoutěžit černé pásky z juda, ale nastupují s bílými nebo modrými pásky. Výsledek? V prvních vteřinách soupeře hodí na zem, okamžitě nasadí páku a je konec. Takhle skončilo hned několik mých přátel, protože na to prostě nebyli připraveni. Kamarád mi vyprávěl: “Rozhodčí zahájil zápas, já se pomalu chystal… a pak jsem byl na zemi a lámal mi ruku. Co se stalo, jsem viděl až z videa.” Teď máme s manželem oba modrý pásek, měli bychom tedy být na podobné úrovni. :-)

Ono je to vůbec složité. Každá škola má svá kritéria a výkonnost nastavenou jinak. V některých školách jsou zaměření hlavně na zápasy. Kromě asi 15 minut, kdy se vysvětlují techniky, tráví všechen čas tím, že se snaží navzájem umordovat. V jiných školách na to jdou více vědecky a filosoficky a buď moc nezápasí a nebo jen jemně. Každý máme svůj náhled na věc, který se může značně lišit, a tak je asi jediným bodem, kterého se člověk může držet, to co od cvičení očekává. Tak je to vlastně ve všem. Pokud chcete více porozumět svému tělu, jste jemná a přemýšlivá duše, asi nebudete toužit po tom, aby vás nějaký upocený chlap dusil na žíněnce každý trénink. Pokud už si vyberete BJJ, tak asi proto, že vás oslovila propracovanost technik a filosofie tohoto sportu. Rozhodně se tím ale neubráníte na ulici, ale to možná ani soutěžním pojetím BJJ. Jako u všeho, záleží, jak to děláte. I proto tak nikdy podle pásku nepoznáte, jak na tom člověk doopravdy je. Do Thajska se na tréninkový kemp Tiger sjíždí lidé z celého světa. Byla tam spousta modrých i fialových pásků, které měly problémy udělat správně obyčejný kotoul vpřed a vzad a po prvním odzápaseném kole odpadaly. Byly tam i bílé pásky, které buď neměly příležitost na povýšení a nebo pro ně má trenér přísnější kritéria, a tak daly kolikrát zabrat i některým fialovým páskům. Takový wrestler nebo judista taky není jen tak nějaký bílý začátečník. 

V čínských bojových uměních pásky nemáme. Snaží se u nás prosadit devítistupňový systém duanwei (něco jako páskování), ale moc se to nerozšířilo. Můj učitel Taijiquan z univerzity patří k velmi uznávaným odborníkům a sám má pouze čtvrtou úroveň a je mu to jedno. Evropská wushu asociace si udělala svůj vlastní systém. Pokud je systém jasně daný a dává smysl, jsem určitě pro.  V našem klubu BJJ to funguje celkem dobře. Je to i taková berlička pro ostatní, která jim pomáhá udržovat směr a vytyčuje jednotlivé cíle na jejich cestě. Člověk by to ale neměl brát příliš vážně, více záleží na vlastním porozumění danému sportu či umění a tomu, co člověk dokáže. Abych řekla pravdu, nejšťastnější jsem byla jako bílý pásek. Nebyl na mě žádný tlak, barevné pásky se mi zdály daleko a vesele jsem trénovala a snažila se zlepšovat. Když se mi povedlo překonat nějaký vyšší pásek, měla jsem velkou radost. Teď, jako modrý pásek já i většina mých kolegů, cítíme docela velký tlak. “Jak to, že tohle neumíš, nevíš, jak se ta technika jmenuje? Vždyť jsi modrý pásek!” Tak nějak… Všechny bílé pásky se nás teď snaží udolat, modří kolegové a vyšší pásky si na nás nacvičují všechny ty páky na paty, kotníky, kolena… prostě všechno to, od čeho jsou bílé pásky uchráněné. Říká se, že po povýšení na modrý pásek, většina lidí se cvičením přestane. Teď tomu teprve rozumím. Je to další z příkladů, jak sport buduje charakter. Většinou.