Nekončící souboj tradičních a moderních stylů bojových umění v Číně

Čínská bojová umění jsou v poslední době celkem kontroverzím tématem. Většina z nás si na ně na základě svých zkušeností vytvořila svůj vlastní názor. Můj náhled na věc přiblížím v sérii článků, které budu postupně přidávat.

I tyhle dvě nálepky přinášejí spoustu problémů. Už jen výklad toho, co znamená tradiční a moderní. Tradicionalisti se často s úšklebkem vyjadřují k moderním stylům s tím, že jde o nudnou gymnastiku, která nemá s tradičním bojovým uměním nic společného. V mnoha ohledech mají rozhodně pravdu. Zajímavé však je, že cvičenci moderních stylů většinou nemají potřebu hanit ostatní styly. Mnoho z nich přiznává, že se neumí prát a ani jim o to nejde. Honí se za dokonalostí vlastního pohybu, v olympijském duchu “rychleji, výše, silněji”. Hezky vypadající sestavy pro vystoupení nebo soutěž ale nejsou výtvorem moderního člověka. Už ve staré Číně existovali lidé, kteří cestovali od města k městu a živili se podobným vystupováním.

Moderní wushu

V současné době, když v Číně řeknete, že cvičíte wushu, většinou to pochopí tak, že se věnujete soutěžní verzi, a nebo se raději přímo zeptají, jaký styl cvičíte. O začátcích organizovanějšího cvičení jsem se trochu zmínila v předešlém článku. Vše se dalo do pohybu v druhé polovině 20. století. Začaly se vytvářet povinné sestavy, sepsaly se pravidla, formovaly se profesionální týmy, vznikaly nejrůznější organizace v jejichž čele stanula IWUF (International Wushu Federation) založena v roce 1990. Zbytek je historie, která se dá bez problémů dohledat na internetu. Soutěže obecně jsou velice zajímavým tématem, o kterém povyprávím zase příště.

Samozřejmě že cvičíme pro radost, ale pokud se rozhodneme zúčastnit soutěže, určitě v nás je alespoň kapka soutěživosti. Pokud chcete vyhrát, musíte být nejen nejlepší, ale také se dokonale orientovat v pravidlech. Současná pravidla dávají důraz na náročné prvky (??), a tak se jim atleti věnují nejvíce a spousta sestav tak vypadá téměř totožně, až nudně. A ano, v porovnání s gymnastikou nejsou naše náročné prvky tak náročné. Moje učitelka Chen Pei mi vyprávěla o životě v profesionálním týmu wushu. V porovnání s ostatními byla velice malá, hubená a nevýrazná. Nikdo se jí nevěnoval, a tak denně nacvičovala pohyby u zrcadla a snažila se imitovat své idoly. Po nějaké době se jí trenér začal všímat, protože její pohyby byly výrazně jiné, a jak Číňané rádi říkají, měly “příchuť, tzn. nebyly mdlé. Začali jí pořádně trénovat, ale aby uspěla v soutěžích, musela se přizpůsobit standardům daného období a po nějaké době to, co ji činilo “jinou”, téměř ztratila. Nicméně, i tak je žijící legendou předešlé generace atletů. Pokud cvičeno správně, i v moderním wushu se stále zrcadlí mnoho důležitých principů, na kterých stojí čínská bojová umění, jako je například teorie yin-yang. Jenže aby to ve cvičení bylo opravdu vidět, troufám si říct, že to stojí i víc úsilí než skočit například Tengkong Bailian 540° + mabu (jeden z náročných prvků bodovaných v soutěži). Otočit se ve vzduchu 1.5x, to je náročnost, u které jsem skončila. Máme ještě 720° (2x) a atleti se snaží ještě o více obrátek, ale to pro mě byla tenkrát nepřekonatelná hranice. Moderní wushu je tak stále právoplatným členem rodiny čínských bojových umění. Co mu teď škodí nejvíce je politikaření zastupujících organizací a jejich složitá hra o moc.

A co tradiční bojová umění?

S čínským tradičním bojovým uměním je to o dost složitější. Už jen těch přídavných jmen za sebou. Dosud ne úplně zodpovězenou otázkou je, co to znamená tradice v kontextu bojových umění. V minulosti se daný systém předával pouze z otce na syna, později i osobním žákům, a začaly se počítat jednotlivé generace. Osobní žáci se stávali členy rodiny a závazky byly oboustranné. Mistři své cvičence trénovali, svěřovali jim svá poznání nejen ohledně daného stylu ale i života obecně, někdy jim pomohli najít pracovní uplatnění a podobně. Žáci se na oplátku o svého mistra starali jako o otce. Mistr se kolikrát v jejich životě stal ještě důležitější osobností než otec vlastní. Ve skupině panovala jasná hierarchie podle toho, kdo dřív přišel, o co se zasloužil, v jakém byl věku a postavení. Známe to z filmů. Tréninkové metody se předávaly z generace na generaci a z úcty k minulosti se příliš neměnily. Alespoň tak se to tvrdí, ale při porovnání různých knih je samozřejmě vidět vývoj. Každý představitel dané linie byl jiný, měl jiné preference a stavbu těla, takže si techniky přizpůsoboval podle toho, co mu nejvíce fungovalo, a to předával dál. Dnes třeba není vidět moc lidí cvičících s kamennými bloky. Raději vezmou do ruky třeba kettlebell. I tradice se tedy vyvíjí a mění. Otázkou je, co je ještě tradiční a co už není. Jak moc se může tradice vyvíjet, aby byla stále tradicí. Opravdu jsme si jistí, že způsob, jakým cvičíme nebo vnímáme svou skupinu je tradiční? Co když se jen přepsaly knihy a nebo došlo k nedorozumění během předávání učení nebo se to jednoduše špatně přeložilo? Je tu spousta otázek. Studenti tradičních stylů mají tyto otázky jasně zodpovězené svými mistry, staršími studenty a celkově svou komunitou. Je to taková záchranná síť, která je chrání před životem v pochybnostech. Všichni máme nějakou svou záchrannou síť, které se po většinu času držíme. Musím říct, že pro mě byly v tomhle ohledu naprosto zásadní hodiny čtení klasických textů na univerzitě. Ukázalo se, že spousta faktů, které jsme považovali za pravdivé a až samozřejmé, se během staletí i posledních dekád ohýbaly dle potřeby mocných. Připočtěte k tomu problémy s interpertací textů v jiném jazykovém systému, což je téma, kterému jsem se během psaní diplomové práce intenzivně věnovala, máte z toho naprostý guláš. Přivedlo mě to až do stavu, kdy jsem se odmítala dál probírat historickými texty a anglickými překlady, protože jsem nechtěla vkládat tolik úsilí do něčeho, o čemž jsem ani nevěděla, jestli je to pravda. Nebo jak dlouho to je “pravda”. Pustila jsem se té své záchranné sítě. Nějakou dobu jsem prožívala nepopsatelnou volnost, prozření, snad až osvícení, svět najednou vypadal tak nějak jinak. :-) Potom jsem ale přišla na to, že asi všichni potřebujeme nějakou tu berličku, abychom neproplouvali životem příliš zmatení, s pocitem, že všechno je jen o nahodilosti, bez struktury a bez naděje. Vyústilo to až v krizi a mírnou depresi, kdy jsem v noci nemohla spát, přes den jsem s vnitřním odporem pokračovala v zajeté rutině, ale cítila jsem se naprosto ztraceně. Problém je, že když dozrajete k tomu, že to jsou všechno jenom berličky, je celkem těžké se o nějakou opřít, protože jí podvědomě už nevěříte. Možná se k tomu vrátím ještě někdy příště, teď ale zpět k hlavnímu tématu.

Dalším kritériem, kterým se tradiční bojová umění snaží odlišit od těch moderních, je praktičnost a bojová aplikovatelnost. Moderní styly se zaměřují spíše na estetickou stránku a pokud se zápasí, tak pouze v rámci daných pravidel. Deset let jsem trénovala tradiční styl Šaolinské pěsti v tradiční škole. Odjela jsem tenkrát trénovat na dva měsíce i do Číny. Ale i přes veškeré úsilí jsem nebyla schopná ani pořádného volného sparingu. Když se teď podívám zpět, nemyslím si, že bych měla šanci ubránit se dospělému útočníkovi (muži). Člověk by řekl, že jsem si prostě vybrala špatnou školu. V dané škole necvičím už řadu let, mé znalosti v bojových uměních a sportech se značně posunuly, ale i tak tvrdím, že učitelé té školy opravdu “mají kungfu”. Jen se to prostě neučí tak, aby i studenti měli “hlubší kungfu”. To není problém jen dané školy, ale celkově pojetí tradičních bojových umění v dnešní době. Starší generace učitelů a mistrů mají kungfu, protože žili v době a v prostředí, kdy se někdy prostě museli bránit a svoje umění opravdu užít v praxi. Někteří více než jiní. Mezi studenty kolují historky o přátelských setkání jejich mistrů, kteří se po vypití pár sklenek začali poměřovat, čí styl je lepší. Končilo to často nejen modřinami, ale rozbitými nosy a nábytkem. Dnešní generace se srovnává spíš v tom, kdo si pamatuje více důležitých letopočtů, kdo umí více sestav, čí mistr je slavnější, a kdo umí slovně přesvědčit ostatní, že jeho styl je zabijáčtější. Jsme pokroková a vzdělaná generace, není na tom nic špatného, ale snad teď vidíte jeden z faktorů, který ovlivnil podobu tradičních bojových umění v dnešní době.

Novou zkouškou pro tradiční bojová umění je vzrůstající popularita MMA (smíšených bojových umění). Začalo to zápasy “mistrů” Taijiquan s těmito zápasníky. Většinou to byla velmi krátká podívaná a spíš parodie na zápas než cokoliv jiného. Na internetu koluje hned několik takových videí. Tady musím podotknout ještě jednu věc. Mělo jít o mistry, tzn. nejvyšší představitele daného stylu, zápasili ale většinou s amatérskými borci. Aby to opravdu bylo fér, měli by zápasit s lidmi z předních příček UFC, ONE či Bellatoru. Poté se ozvalo několik opravdu uznávaných mistrů, kteří se od těch falešných mistrů distancovali. Většina z nich je ovšem už ve vyšším věku, takže zápasit po nich už nikdo ani nemůže chtít. Nicméně i mezi takovými slavnými jmény se najdou podfukáři, kteří rozdávají certifikáty jako na běžícím pásu. Na internetu je video představitele jednoho z nejznámějších stylů, kterak se přetlačuje se svalnatým wrestlerem. Mistr se ani nezapotí, zato wrestler je ke konci naprosto vyčerpaný. Tím, jak má na sobě jen vestu, je hezky vidět, jak téměř vůbec nezatíná svaly a všechno jenom hraje. Dalším zajímavým bodem je, že když situace kolem zápasů “mistrů” a borci z MMA vyeskalovala a z čínských bojových umění si dělal srandu snad už každý, zasáhla čínská vláda a zápasy zakázala. Spousta učitelů apelovala na vládu, aby ochránila své národní dědictví. Na vládu, kterou spousta odsuzuje za to, že Wushu už je dobré akorát tak na soutěž a vystoupení, jak jsem zmiňovala v předešlém článku. Čínská bojová umění tak trochu připomínají pandu, o které se tvrdí, že by bez zásahu člověka dávno vymřela. Pokud vás dané téma víc zajímá, vyhledejte si jméno Xu Xiaodong (???).

Jak to tedy s tradičním bojovým umění doopravdy je?

Složité. Vždycky bude spousta těch, kteří budou tvrdit, že učí kompletní systém, aby přilákali studenty. Na to, aby se člověk naučil bojovat, nestačí znát užití dané techniky. Nestačí na to bohužel ani dlouhé drily s partnerem. A časem nestačí ani volné sparingy s lidmi ze stejné školy, se stejně naučenými pohyby. Pokud by to stačilo, neutíkalo by tolik studentů do MMA tělocvičen, aby se naučili opravdu používat. Je to jednoduché. Musíte trénovat to, co opravdu chcete dělat. Pokud chcete umět bouchat, musíte to trénovat. Sportovní disciplíny obecně (nejen v Číně) jsou od počátku spjaté s válečnictvím. V době, kdy nebyli ve válce, museli se vojáci udržovat v kondici, a tak trénovali například wrestling a další. Sestavami trénovali techniky tak, aby se zbytečně nezranili. Ty sestavy ale vypadaly o dost jinak než v dnešní době a co je ještě důležitější, byly doplněné o velké množství praktických zkušeností z boje. Když se dnes půjdete učit sestavu, učitel vám bude opravovat pohyby tak, že vám ruku dá sem, těžiště posune tam, s odůvodněním: “Takhle je to správně, máte vyvážené aspekty yin a yang” nebo “takhle je váš postoj silnější,” a podobně. V minulosti se tohle řešit moc nemuselo, protože lidé ze zkušenosti věděli, že když v úderu příliš propnou loket, bude je to pěkně bolet. My tyhle věci už nevíme. Stejně jako se třeba musíme opět učit lézt po stromech - dovednost, která byla kdysi pro naše předky naprostou samozřejmostí.

I v dnešní době najdete mistry, kteří žijí skromným životem, cvičí tak, jak se naučili od svého otce či dědečka a své vědění předávají svým studentům. Jsou to lidé, které neodtlačíte, ať se snažíte sebevíc. Lidé, kteří vás hodí na zem, aniž byste věděli, co zrovna udělali. Ctí “staré” hodnoty a od svých studentů vyžadují to samé. Pokud na někoho takového narazíte, máte opravdu štěstí a neměli byste to považovat za samozřejmost. Na druhou stranu je dobré si být vědom toho, že s největší pravděpodobností nebudete kvůli modernímu stylu života už schopni své učitele následovat na sto procent. Zpět tak také nedostanete sto procent. Ani od svého mistra ani od cvičení. Dokud na to nezapomenete, je to naprosto v pořádku. Během svého cestování po Číně jsem na pár takových mistrů narazila. Dokonce jsem ani nemusela opustit Šanghaj. V našem školním parku cvičíval pán, který vždy přijel na kole a cvičil v kuse asi dvě hodiny. Spousta lidí se na něj chodila dívat, ale on nepřijímal studenty. Tvrdil, že není žádným učitelem, cvičí si jen pro sebe a moc toho neumí. Už na první pohled bylo vidět, že byl opravdu přehnaně skromný. Před lety jsem cvičila s mistrem hadího stylu Taijiquan, o kterém lidé většinou moc nevědí. To už bylo v době mé osobnostní krize a deprese a tyhle tréninky byly jedním z toho, co mě u čínských bojových umění udrželo, protože jsem viděla, že ne vše je falešné pozlátko a opravdu existují lidé, kteří něco umí, jsou skromní, nemyslí jen na svůj prospěch a neobalují své schopnosti tajemnem. Co je dál motivující jsou rozhovory s přáteli, kteří měli také to štěstí a cvičí se svými mistry a učiteli tak, jak si to sedíc v nějakém českém či slovenském městečku v mládí představovali.