Naše čínská svatba - den svatby

Vdávala jsem se sice na čínské vesnici, ale v honosném hotelu, a tak naše svatba nebyla příliš tradiční. Moje čínská rodina si na to příliš nepotrpí. Jak to v ten den, 3.7.2017, vypadalo?

Kolotoč se roztočil velmi brzy ráno, kdy mi na hotelové dveře klepaly kadeřnice se slečnou, která mě měla namalovat. Moje rodina chodila z pokoje do pokoje, všechno fotili a hlavně se ujišťovali, že se na nikoho nezapomnělo a ještě jsme neodešli. Všechno natáčel jeden fotograf od té svatební firmy. Ani účes ani líčení jsem neměla možnost si vyzkoušet předem nebo se na tom nějak domluvit, takže jsem se jenom modlila, že to dobře dopadne. Kamarádka Kubánka mi to potom trochu doupravila, abych vypadala víc jako já a byli jsme připraveni. Lukas dorazil na hotel v koloně barevných sportovních aut, která řídili naši kamarádi, kteří přijeli většinou ze Šanghaje. Mistr nám jako hlavní vozítko zapůjčil své černé maserati i s řidičem. V městečku bylo pozdvižení, protože takové káry tudy jen tak neprojíždí. Maminka se tetelila blahem, jaký jsme udělali na všechny dojem. Lukas si mě odvezl před dům, kde nás přivítal zbytek čínské rodiny i s naším psem Lucky, která měla od mé mamky krásnou mašli na krku. Ještě než jsme vystoupili z aut, tatínek se strejdy zapálil obrovské koláče petard, takže to bouchalo několik minut. Lucky potvrdila, že je čínský pes, protože to zvládla dobře, nikam neutekla a vzorně mě následovala. Ona moc nedůvěřuje cizím lidem a štěká na ně, když se k ní přiblíží. Ten den byl byt plný lidí, které neznala, ale byla moc hodná. Celou dobu se nás držela a při focení mi spořádaně seděla u nohou a hlídala. Jako kdyby přesně věděla, co se děje.

Z auta jsem vystupovala s červeným závojem přes hlavu. Viděla jsem obrysy, obličeje moc přesně ne. Lukas si mě odvedl do pokoje, kde jsme se spolu usadili na posteli. Postel byla červeně povlečena s polštáři, na kterých byly znaky štěstí. I všechno ostatní v pokoji bylo červené a všude vyvěšené naše předsvatební fotky. Číňané se hlasitě bavili, povzbuzovali nás, fotili si nás. Lukas mi sundal závoj a dal mi pusu. Potom čínská maminka přinesla sladkou rýžovou kaši s oříšky, a sušenými datlemi. Tou jsme se měli navzájem nakrmit. Dál mi maminka dala celý kufr s červenou výbavou. To původně měla připravit moje maminka, ale protože přiletěli z daleka a neznali místní zvyky, postarala se o to maminka čínská. Dostala jsem červený hřeben, červené spodní prádlo, tričko, červený kyblík, mýdlo, oba jsme měli červené svatební pantofle… prostě takové ty základní nezbytnosti pro život. Naše čínská rodina není moc tradiční, a tak ranní část tímto skončila a čekal nás oběd, který připravila maminka s tetami. Mezitím se všichni s námi fotili a přáli nám hodně štěstí.

Obřad se konal až odpoledne a všichni jsme se opět auty přesunuli zpátky na hotel, ze kterého mě i s mou československou rodinou ráno vyzvedávali. Čínská maminka měla na starosti zasedací pořádek. Moderátor akce mě a Lukase seznámil s tím, jak to celé bude probíhat. Potom už se zhasla světla a mělo to začít. Na západní způsob Lukas čekal na pódiu, zatímco moderátor pronášel srdceryvný proslov. Potom měla začít naše hudba, na kterou mě táta odvede k mému budoucímu manželovi. Hudbu samozřejmě dali jinou, tak jsem řekla, že nikam nejdu. Z celého dne byla po našem jenom ta hudba, takže na tom jsem trvala. Potom konečně našli tu správnou a s tátou jsme vykročili. Moderátor měl opět dlouhý proslov o tom, jak je čas na to, aby mě táta předal budoucímu manželovi, že už nebudu jeho dcerou, ale stanu se Lukasovou ženou a podobně. Číňané mají rádi dojáky a pokud nepadne slza, není to správná akce. Potom jsme si mohli vyměnit prstýnky a políbit se. Následně na pódium pozval moje i jeho rodiče, kteří se usadili na židle. Dostali jsme kalíšky se zeleným čajem. Nejdříve jsme poklekli před Lukasovými rodiči, kterým jsem čaj měla nabídnout: “Maminko, tatínku, dejte si čaj.” Tady je důležité oslovení - je to poprvé, co je tak oslovím a stanu se jejich dcerou. Poté jsme poklekli před moje rodiče a Lukas nabídl čaj mým rodičům. Rodiče pak měli proslov a přípitek. Dál ještě na pódium pozvali mého Mistra, který také přihodil nějaký ten přípitek. Všichni jsme se společně vyfotili a první část byla za námi. Začalo se roznášet jídlo a alkohol a já se mazala převléct do červených večerních šatů na přípitky s hosty.

S manželem a maminkou jsme potom chodili od stolu ke stolu a s každým jsme si připíjeli. Hosté odevzdávali červené obálky s pěnezi mamince, která si řádně poznamenávala, která obálka je od koho, aby měla přehled. S přípitky mi trochu pomáhala sestřenice manžela i kamarádka Liz z Kuby, abych to vydržela. Manželovi kamarádi mu naopak namíchali do skleničky nejrůznější alkohol. Lukas moc nepije, takže ho to položilo hodně brzy. Naložili jsme ho do auta, cestou stihnul ještě pozvracet boty mojí tetě. Potom jsme ho odnesli na hotel poblíž našeho bytu, kde byla ubytována moje rodina. Jeho strejda u Lukase zůstal a my ostatní šli na byt, kde jsme ještě chvíli zůstali. Když se manžel probral, šli jsme do místní restaurace na večeři, protože maminka samozřejmě neměla čas navařit. No a tím to celé skončilo. 

Druhý den jsme měli zarezervované jedno venkovní centrum her, kde jsme si vyzkoušeli jízdu na čtyřkolce, lezení po stěně, rodinný paintball a nějaké další aktivity. Večer nám tam ugrilovali maso a zeleninu, pilo se, bratranec donesl naší hudbu a trochu se tancovalo. Ale každý byl dost unavený z předešlého dne. Hlavně čínská maminka by ten den byla asi nejraději v posteli. Další den už jsme vyrazili po výletech.

Rozhodně to nebyla svatba mých snů a nejvíce jsem si užila asi toho rána a den poté. Na druhou stranu, po čínsku se to povedlo, všechno klaplo. Celé to stálo asi 200 000 RMB (asi 640 000 Kč), ale v obálkách s penězi se to bohatě vrátilo. Maminka si nechala, kolik do toho dali, a zbytek nám odevzdali, z toho jsme si zaplatili téměř celou svatební cestu do Thajska. Byla jsem moc ráda, že jsem to mohla sdílet s částí mé rodiny, i když tam nemohli být všichni. Manžel mi slíbil, že nějaké kulaté výročí svatby si potom uděláme v ČR a po našem.

Po návratu z líbánek jsme jeli hned do hlavního města provincie Anhui, Hefei, kde jsme se na úřadě vyfotili, podepsali, a svůj svazek tak úředně potvrdili. V ČR jsem byla stále svobodná, protože uznání sňatku z Číny s Číňanem nějakou dobu trvá. Nejdříve je potřeba potvrdit pravost čínské “oddací knížky”, to následně nechat úředně přeložit a orazítkovat. Poté zaslat do Zvláštní matriky v Brně, která na to má asi měsíc.