Naše čínská odysea: Člověk plánuje a Bůh se směje

Z malého špinavého pokoje k řízení Maserati a zase zpět do malého bytu na předměstí, kdy jsme netušili, co nás čeká za měsíc. Život je prostě plný zákrut a člověk nikdy pořádně neví, co ho čeká - i když má všechno naplánované.

Když jsme se poznali, byl velice úspěšným judistou, bohužel ve špatném týmu. V Číně nemají sportovci takovou svobodu rozhodování. Když jste se jednou dostali do profesionálního týmu, zůstanete tam většinou celou kariéru. S vyjímkou toho, když nějaký hodně slavný tým o vás strašně stojí a zatahá za správné nitky, a nebo když vás vlastní trenér vyhodí s tím, že jste marní. Lukáš vyhrál juniorské mistrovství Číny, vyhrával soutěže i jako dospělý, ale všichni tvrdili, že dál už se nedostane - Šanghajský tým juda na to nemá. Tři měsíce po tom, co jsme se poznali, vyhrál mistrovství Číny v judu. Řekl mi, že v prvních zápasech na mě chtěl udělat dojem, abych byla hrdá na to, koho jsem si vybrala. Takhle prošel až do finále, a to si řekl, že stříbro už má v kapse… proč by ale nemohl vybojovat zlato?! Na univerzitu se vrátil jako hrdina, protože byl prvním naším judistou, kterému se něco takového podařilo. Abyste si to mohli trochu představit:

Čína má podle Wikipedie 1 340 910 000 obyvatel žijících ve 34 provincích (z toho tři mají zvláštní status). Každá provincie má svůj reprezentační tým juda. To ale není všechno. Téměř každý region má svůj vlastní profesionální tým. Téměř každý okres, každá městská čtvrť, teď jsou týmy i při školách. V provincii Shandong je celkem 7 profesionálních týmů juda. V Šanghaji máme dva. A týmy to nejsou nijak komorní, čítají kolem 20 sportovců různých věkových a váhových kategorií. Je jich prostě hromada a postupně prochází sítem. Z malých klubů postupují do městských, okresních, regionálních, provinčních, jednou možná do národního. Mistrovství Číny se z jedné provincie může zúčastnit v jedné kategorii pouze tři zápasníci. Nejen sportovci jsou pod neustálým tlakem, aby podávali ty nejlepší výkony, díky kterým si jich trenér všimne a možná letos pošle na závody. Trenéři a kluby samotné jsou taktéž pod tlakem, protože potřebují protlačit své závodníky na soutěž, aby měli šanci na lepší finanční příspěvek a zlepšili si postavení v komunitě, což kolikrát přinese důležitější benefity než jsou peníze. To znamená, že borci, kteří přijedou na mistrovství Číny patří ve své provincii opravdu k těm nejlepším. V jednom dni nastoupí do 5-6 zápasů. Stačí jednou zaváhat a vidina zlata se rozplyne, protože v jedné váhové kategorii je 60 - 80 zápasníků a vyhrát může jen jeden. A ne každý má jistou účast každý rok. Asijské sportovní hry se pak konají jako Olympiáda, jednou za čtyři roky. Manžel se svými kamarády na místě tak oslavoval, že ho druhý den ráno museli obléct a na oficiálním focení podpírat, aby nespadl.

Díky jeho výkonům se o něm mluvilo po celé Číně a dostal se do národního týmu. Připravovali jsme se na to, že se odstěhuje do Pekingu, kde má zázemí čínský olympijský tým. Vzhledem k tomu, že jsem studovala v Šanghaji, znamenalo to, že se uvidíme maximálně jednou měsíčně na jeden den, protože reprezentanti jsou bedlivě střeženi. Tenkrát bohužel, nyní už bohudík, do hry vstoupily komplikované vztahy klubů a politika. Lukáš byl pod velikým tlakem, na své další soutěži medaili nezískal a olympijský sen se rozplynul. Hodně to v něm vřelo a rozhodl se z týmu vystoupit a být prostě jen vysokoškolákem. Týmy úspěšné závodníky jen tak nepusí, ale Lukáš si to vybojoval. Už měl dost života pod neustálým dozorem a podřizování se tréninkovým metodám, kterým nevěřil.

Rok si užíval svobody, ale tak nějak nevěděl, co se sebou. Pracoval na dveřích v jednom luxusním baru v centru města a do školy chodil jenom, když jsem ho donutila, protože měl pocit, že se tam nic moc nenaučí. Ve městě se seznámil s mladou generací super bohatých, kteří se jen flákají a utrácejí peníze rodičů. Těm zápasníci imponovali a rádi se jimi obklopovali. Odtud vzešla myšlenka rozjet podnikání zaměřené na ostrahu osob a majetku. Lukáš dal dohromady velikou skupinu zápasníků z celého města, kteří si potřebovali přivydělat. Domlouval jim práci v klubech na dveřích, ve firmách, posílal je s šéfy na pracovní cesty a další úkoly. Spojil se s již zavedenou firmou z jihu Číny, která zabezpečila profesionální školení a tréninky a vypadalo to, že si nebudeme žít zrovna špatně. Když byla dobrá noc a Lukáš rozeslal své kluky na různé úkoly, vydělal si i 30 000 Kč, aniž by opustil školní kolej. Je ale pravda, že ne celý rozsah téhle práce byl stoprocentně korektní. Úspěchy se po Šanghaji rychle roznesly a o své se přihlásila i místní mafie, která jim začala házet klacky pod nohy. Domluvili si tak setkání, ze kterého byl Lukáš hodně nesvůj. Vyprávěl mi, že vstoupili do luxusní budovy, kde za dveřmi byly další skryté dveře, které vedly do výtahu. Tam stál zjizvený týpek, odtáhl si trochu vestu, v níž měl zavěšené nože a zazubil se na ně. Šéf byl ze stejné provincie jako Lukáš, docela si padli do noty a domluvili se na “spolupráci”. Mafiáni občas firmy a místní zlatou mládež trochu postraší, aby měli potřebu najímat si ochranku, zisky si rozdělí. Jenže jako se vším, prosadit se v tomhle “oboru” se začalo snažit více skupin, které si ale najímaly hromotluky bez mozku, a tak v barech i na veřejnosti docházelo k hromadným potyčkám, často na místo dorazila policie, docházelo i k lehkým zraněním. Došlo to až tak daleko, že místní vyhlášené bary na nějakou dobu musely zavřít. A tak Lukáš přicházel o ty nejjednodušší a nejvýnosnější kšefty. Rozhodli se tak naplno věnovat seriózní firmě ostrahy osob a majetku, ale získat licenci bylo strašně složité, stejně tak to vyžadovalo velké investice. Místní zlatá mládež se až na výjimky podnikání moc vážně nevěnuje, všechno berou jako hru, když je přestane bavit, prostě si vyberou něco jiného, a tak v tom Lukáš zůstal sám. Dostal nabídky od dvou firem, aby ve své práci pokračoval pod nimi - k pěknému platu navíc byt, auto, telefon, notebook a školné pro děti zdarma. Museli bychom se ale přestěhovat buď do Pekingu nebo na jih do Chongqingu. Byl by to hodně pohodlný život, ale manžel toužil po tom, být svým vlastním pánem a já se chtěla vrátit domů. Než ke stěhování do ČR došlo, rozjel klub bojových sportů v Šanghaji a vyučoval i jinde po městě. Investoval do toho nemalé peníze, a tak nemohl jen tak odjet. Vrátila jsem se domů tak jen se psem a čekala na něj. Po roce se ukázalo, že klub nebyl zrovna dobrý nápad, přišel bankrot. To, že jsme byli už rok každý na jiném kontinentu, také moc nepomáhalo. Manžel nakonec dospěl k rozhodnutí, že se stane zápasníkem MMA. Ještě jako judista si to jednou zkusil a podle něj to bylo něco, v čem by mohl uspět a hlavně - výsledek závisel pouze na něm. Nemusel se spoléhat na obchodní partnery, udržovat vztahy s klienty, starat se o zaměstnance, poslouchat trenéra, kterému nevěřil a podobně. V Šanghaji měl dobré zázemí, a tak jsem se zase přestěhovala zpátky do Šanghaje. Měla jsem štěstí, že jsem si našla dobrou práci a z mého platu si žijeme oba velice slušně. Lukáš se tak může soustředit pouze na trénink a soutěže. Několikrát do týdne vyučuje v klubech po Šanghaji a v době předkoronové měl tak čtyři zápasy do roka. Tím si zajistil měsíční výdělek podobný tomu, co dostávají čínští učitelé na mojí škole. Pokud by učil na plný úvazek, měl by ještě vyšší plat než já, ale než jsem přijela do Šanghaje, rozhodla jsem, že jeho snu dáme 2-3 roky. Při zvážení všech pro a proti mi prostě vyšlo, že má šanci na úspěch, a tak jsem pro to chtěla udělat maximum. Pokud ani tak neuspěje, najde si práci na plný úvazek a budeme žít “normální” život.

Posledních šest let to byl život jako na kolotoči. Několikrát jsme začínali od znova, s úplně jinými plány. Nějakou dobu jsme neměli nic. Tísnili jsme se v malém pokoji, v bytě o dvanácti obyvatelích, jednom psu, kočce a několika krysách v kuchyni. Chvíli si užívali života na vysoké noze, abychom pak zase spadli na zem. Jestli jsme teď na správné cestě, ukáže až čas. Prošli jsme si obdobím pochyb, které nás málem rozdělilo, ale v posledním roce cítíme, že se vše děje tak, jak má. Lukáše teď čekají dva zápasy, aby si zvykl na novou váhovou kategorii a připravil se na příští rok. Z jara se v Šanghaji uskuteční vůbec první Dana White’s Contender Series v Asii, ve které se budou hledat nové talenty pro MMA organizaci UFC, to je taková Olympiáda v MMA. O Lukášovi se v čínských médiích teď mluví jako o horkém kandidátovi na podpis smlouvy, samy nás oslovily mezinárodní agentury, které spolupracují s těmi nejlepšími zápasníky světa, a mají o Lukáše zájem. Trenér, který pomohl k titulu šampiona, Rusovi Petru Yanovi, chce po příjezdu do Šanghaje s Lukášem spolupracovat. Koronavirus všechno oddálil a zkomplikoval, stěžejní pro nás tak bude příští rok. Lukáš už ale byl v judu těsně pod vrcholem, v podnikání se mu určitou dobu velice dařilo a stejně se nepovedlo. Teď jsme také kousek od důležité první mety, tak snad to tentokrát klapne.