Můj pohled na tělesnou výchovu - 2. část

V Číně většina bere tělocvik jako čas her a zábavy a tělocvikáře jako největší flákače. Každoroční celonárodní testování je tak z velké části velice zkreslené a nikdo vlastně neví, jak na tom děti jsou. Často ani učitelé samotní.

Po tom, co jsem tady všechno zažila, vidím, jak moc je tělocvik ve formování dítěte důležitý.  I když se tady snaží výuku různě ozvláštňovat (hodiny v knihovně, na koberci v herně, na trávě, návštěva místní farmy atd.), tak stejně většinu času tráví v klasické učebně, kde jsou pravidla jasně daná - sedí se v lavicích podle zasedacího pořádku, kdo chce mluvit přihlásí se atd. Tělocvik má samozřejmě také svá pravidla, ale je daleko interaktivnější, děti mají větší svobodu nejen pohybu, ale i vlastního projevu a rozhodování - budují se tady jak vztahy, tak charakter a sebevědomí. Například už zmiňovaná vybíjená, ale platí to i pro ostatní týmové hry:

Kapitán týmu je šéf, který se musí poslouchat, na druhou stranu i on/a musí poslouchat připomínky svého týmu, protože každý vidí hru z jiného úhlu pohledu (doslova). S pravomocí přichází i povinnosti, protože musí dávat pozor na to, aby nikdo neporušoval pravidla, aby se všichni u míče vystřídali a nikdo nebyl odstrčený, rozdělit úkoly tak, aby se každý zapojil. Kdo má moc pomalé reakce, snaží se například naučit chytit balon, aby mohl zachránit už vybitého spolužáka. Už vybití si navzájem přihrávají, aby soupeře unavili a zmátli, a potom ho buď sami zkusí vybít a nebo dají míč zkušenému střelci. Slabší studenti často zbydou úplně na konec a často se ukáže, že jim to jde, jen nejsou tak průbojní. Ve chvíli, když už jsou v poli sami, ostatní si všimnou, že vlastně hrají dobře a v další hře je lépe zapojí. Samozřejmě to není vždycky takhle ideální. Jednou se mi šesťačka strachy rozplakala. Do jiných her se většinou zapojí dobře, dohlížím na ní, aby trénovala manipulaci s míčem, a pokud to ani potom nepůjde, tak jí hlavu neutrhnu - pokud se bude snažit v jiných aktivitách.

Tím jsem se dostala k tomu, jak studenty hodnotím: docházka, aktivita a přístup v hodině, výkon. Docházka je jednoduchá. Pokud se někdo nemůže dlouhodobě účastnit výuky aktivně kvůli zdraví, ale dochází na hodiny, dostává teoretické úkoly - po nastudování pravidel působí jako rozhodčí nebo asistenti učitele, organizují a učí různé hry, vyplňují vědomostní kvízy apod. Až mě překvapilo, jak pár dětí, kteří jsou v tělocviku vysloveně slabší, získalo na sebevědomí, protože je ostatní poslouchali a respektovali. Se získaným sebevědomím se po vyléčení postupně začaly do hry i samy zapojovat. A že mu/jí to ze začátku dlouho nešlo ostatní děti odpustily, protože měl/a jejich respekt - pomohl/a vyřešit rozepře, dbaly na spravedlivost atd. Aktivita a přístup jsou pro mě nejdůležitější. Někdo uběhne dvě kola jako nic, jiný má problém uběhnout jedno. Dám jim za úkol uběhnout polovinu, ujít kousek a doběhnout zbytek. Postupně v hodně pomalém tempu uběhnout celé kolo a časem zrychlovat. Pokud vidím snahu, dostanou vždy pochvalu. Pokud se ale jasně flákají a lžou i po domluvě, snížím jim známku z této části. Když na podzim ustanou přívalové deště, je nejlepší počasí na atletiku na venkovním okruhu. Tak od 4. třídy jsou hodně vidět rozdíly mezi kluka a holkami a kluci mají občas tendenci si holek dobírat. Jenže potom máme v zimě gymnastiku, která většině slečen jde, zatímco kluci s tím bojují - velmi rychle pochopí, že se nevyplatí se holkám smát, že jim něco nejde. Podobné je to i u her. Holčičky se často dokáží soustředit delší dobu a chápou rychleji, osvojí si tak dané techniky a pravidla hry rychleji - zatímco kluci spoléhají spíš na sílu a rychlost, která někdy přinese víc škody než užitku. Na střední škole je to ale o dost jiné - většina našich holek je dost marných, protože se jim učitelé na ZŠ prostě nevěnovali a nechali je sedět, zatímco si kluci hráli. Pokud někomu nejde gymnastika, ale snaží se a naučí se základy (pokud ani ty ne, brala bych to spíš za selhání učitele), nevidím v tom problém. Pravidelně dávám všem tabulky, ve kterých si mohou porovnat, jak si ve třídě stojí, jak se v čem zlepšili, v čem budou potřebovat trochu zabrat, a je hezky vidět, že vlastně nikdo není levý úplně na všechno - chce to jen čas a snahu.

Podle osnov z Cambridge, na základě kterých chtěli, abychom tady učili, bychom měli mít 50 % výuky teoretické a 50 % praktické. Vzhledem k tomu, že mám jen jednu hodinu týdně a tomu, že si tady všichni myslí, že tělocvik je jenom o hrách, tak se teorie vůbec neuchytila. Snažím se aspoň dětem lít rozumy do hlavy během hodin. V tomhle vlastně pomohla online výuka během karantény. S 1. stupněm ZŠ byla hodina rozdělena na dvě části - teoretické a cvičební. V teoretické jsme se snažili zlepšit jejich sportovní slovní zásobu v angličtině různými hrami a v té cvičební jsem buď předcvičovala a nebo děti cvičily podle videí a já je kontrolovala a radila. Měli i několik domácích úkolů, kde se museli natočit na video a poslat mi to. Děti mi často také posílaly videa, na kterých ukazovala, co se naučila, já jim k tomu dala slovní zpětnou vazbu, a nebo jsem rovnou natočila video a poslala jim to zpátky. Na 2. stupni ZŠ a na SŠ už podle videí cvičil málokdo, tak jsem od toho upustila a soustředila jsem se pouze na teorii. Probrali jsme historii sportu a Olympijské hry - strašně mě překvapilo, že většina studentů se o ně vůbec nezajímala. Dál lidské tělo v souvislosti se sportem, zdravý životní styl a každou hodinu dostali jiný návod, jak si mohou zacvičit i doma. Ke každé sekci měli pracovní listy a kvízy, na závěr malý projekt, kde se měli natočit, jak cvičí doma (při dodržení určitých kritérií). Myslím, že to hodně dětem pomohlo trochu víc pochopit, proč je důležité hýbat se a hýbat se správně. Tělocvik má být o tom, aby se děti hýbaly, ale trocha správné teorie si myslím výrazně podpoří motivaci k pohybu a jeho kvalitu. Původně jsme se u nás na škole snažili propojit výukové bloky různých předmětů dohromady, např. matematika + fyzika + tělocvik. Jenže tím, jaká naše škola je, se to samozřejmě neuchytilo. Výborné bylo, když se někteří učitelé občas zúčastnili našich hodin. Místo sledování filmů v kabinetu si s námi zašli zahrát frisbee, badminton, fotbal atd. Děti to hodně motivovalo a nadchlo. Na druhou stranu, škola na obyčejné učitele nakládá tolik práce, že jsou teď rádi, že se dostanou domů za světla, takže na nějaké hry nemají moc chuť.

Čínské a šanghajské děti zvlášť jsou často opečovávány jako v bavlnce. Většina dětí, které jsem vzala na stromy, mi řekla, že to dělají poprvé v životě. Jedna holčička mi ale nadšeně povídala, že doma s maminkou lezou po stromech. To mě dost překvapilo, protože tady většina maminek chodí na Gucci podpatcích a s dokonalou manikúrou. Tím, že tady nemáme žádné pořádné náčiní a vybavení, snažím se stále něco vymýšlet. Kromě klasické výuky jsem malé děti učila lézt přes zábradlí, přeskakovat krabice, dnes populární zvířecí abecedu, různé balanční hry, sestavy z čínských bojových umění a podobně. S většími hrajeme klasické hry a sporty jako fotbal, volejbal,  házená, stolní tenis, snad nejoblíbenější tady je basketbal a badminton, frisbee (létající talíř), ale občas začlením nějaké netradiční hry, učili jsme se spolu žonglovat, zdolávat různé překážky, na střední jsem učila základy sebeobrany, jógu, a teď máme jiu-jitsu, holky tancují… Myslím, že úplně nejdůležitější je, aby se během hodiny hýbali, nejlépe sami od sebe. Vytvoří si tak snad dobrý vztah k pohybu, zjistí, že jim to dělá dobře, a třeba se pro něco nadchnou. Že zrovna neuběhnou 400 m v limitu? Daleko důležitější je, že se naučí správně běhat, aniž by si zatěžovali klouby.

Celkově musím říct, že učitel tělesné výchovy má v Číně hodně špatnou pověst, protože standardem je, že vlastně nic nedělá. Když se studenti připravují na zkoušky, většinou nám seberou hodiny a dají je třeba matikářovi. Absolventi vysokých škol sice prošli různými sporty, ale přesto jsou spíše specialisty. V kanceláři jsme byli na začtáku čtyři. Kolega Alex byl fotbalista a nic jiného děti celý rok neučil. Mikl měl na starost basketbal, Huang taekwondo. I proto jsem se snažila děti seznámit s co nejrůznějšími sporty a aktivitami. Na jednu stranu je dobře, že by se děti teoreticky jednu věc naučili pořádně, na druhou stranu přijdou o spoustu další zábavy. Teoreticky proto, že se děti zlepšovaly pouze v basketbalu, protože další dva učitelé jim prostě v hodině dali míče a nechali je si hrát. Naprosto běžná praxe na střední škole. Po uběhnutí několika kol a společné rozcvičce si studenti mohou dělat, co chtějí. Většina kluků jde hrát basketbal, nic jiného nikdy nezkusí, pár studentů si pinká badminton, několik se jich prochází a zbytek hodinu prosedí, zvlášť holky, po kterých se nikdy nic nechce. Dvakrát ročně se studenti testují (skok do dálky, běhy, přítahy, kliky apod.), aniž by se na to připravovali. Většina čísel se stejně ale napíše jen od oka, aby škola prošla. Tak to bohužel není jenom na naší škole. Výjimky jsou samozřejmě opravdu dobré či zahraniční školy, tam to funguje celkem dobře.