Můj pohled na tělesnou výchovu - 1. část

Jako malá jsem dostala od lékařky nálepku “obézní” a hodiny tělesné výchovy pro mě byly často noční můrou. Asi nikdo nečekal, že sport se stane středobodem světa a sama se na nějakou dobu stanu tělocvikářkou.

Na úplně první roky ve škole si zase až tolik nevzpomínám. V mysli mi utkvěly hlavně ostudné přeskoky přes kozu, marné pokusy vyšplnat aspoň kousek po tyči a podobné věci. Na druhou stranu jsem nebyla marná na úplně všechno a po celých devět let ZŠ. Měla jsem i štěstí na celkem dobré tělocvikářky, které se nás nesnažily zostudit a měly i celkem pochopení. Velmi dobře si pamatuju, jak jsem doma nahlásila, že další týden máme zkoušku ze skákání přes švihadlo. Rodiče koupili švihadlo a doma mě učili, jak na to, abych to zvládla. Stejné to bylo s kotrmelci. Dali jsme peřiny na koberec a mamka v pokoji válela kotrmelce, jenom abych nebyla za největší motovidlo. Mám na rodiče opravdu štěstí, protože ať šlo o cokoliv, mohla jsem se na ně vždycky spolehnout, a tak je to dodnes.

Na střední škole jsme měli hodně malinkou tělocvičnu, kde se toho nedalo moc udělat, občas jsme přecházeli do větší tělocvičny na jiné škole. Ale ani tady jsem se kozám a podobným strašným věcem nevyhnula. Jednou jsem spadla přímo na obličej, protože tělocvikář, který dával záchranu, si to na poslední chvíli rozmyslel a uhnul, abych nespadla na něj. Asi nejvíc si pamatuju volejbal, ten mě docela bavil. Jenže spolužačka hrála volejbal závodně, takže hrát proti ní dost bolelo. Na zimním lyžařském kurzu jsem nikdy nebyla, zato jednou na letním, kdy jsme strávili téměř dva týdny na kole na Šumavě, a z toho jsem byla nadšená. Na vysoké škole už jsem byla úplně jiný člověk, sport jsem naopak vyhledávala, takže jsem se každý semestr zapsala na judo a squash a užívala si to. 

Ze začátku ve škole jsem byla za šprta, později na ZŠ jsem se nemusela tolik učit a stejně jsem neměla větší problémy. Ve škole jsem byla spokojená, neměla jsem problém podřídit se pravidlům a nastavenému systému, i když nějaké poznámky jsem domů také přinesla. Dost mě tedy překvapilo, když jsem někdy asi na VŠ začala slýchat kritiku na náš školní systém, přístup k výuce a její obsah. Na tělocvik jsem byla nešikovná, chemie a fyzika pro mě byly nepochopitelné, ale ani tak jsem si ze školních let neodnesla žádné trauma. Podle toho, co jsem četla různě po internetu jsem asi měla velké štěstí jak na školu, tak na učitele. I když, lidé mají často ve zvyku ventilovat špatné věci a o těch dobrých se zase tolik nemluví. Na druhou stranu, spousta starších učitelů měla svoje najeté způsoby, ze kterých neuhla, ani kdyby to znamenalo dítěti uškodit. Tohle je spíš na jiný článek, zůstanu teď pouze u tělocviku.

Když jsem před třemi lety nastoupila k nám na školu na pozici učitelky tělesné výchovy a měla jsem na starost vytvořit osnovy pro tento předmět, začalo se to ve mně bít. Když opominu všechny problémy a místní specifika, bojovala jsem se svým vlastním pohledem na tělesnou výchovu. Vyrostla jsem na klasickém modelu, kdy se běhalo, skákalo, šplhalo atd., všechno na známku. Na základě zkušeností, které teď mám, kdy jsem vystudovala sportovní obor, věnovala se poloprofesionálně jedné disciplíně, působila jako trenérka národního týmu i jako instruktorka pro dospělé, děti a seniory… vnímám pohyb odlišně než dřív. Z mého pohledu je většina činností, které jsme na tělocviku dělali, přínosná. Šplhání i přeskoky přes překážky jsou super. V současné době například tak populární parkour tohle a mnohem víc také svým způsobem zahrnuje. Myslím si, že co jsme na těláku předtím dělali, by mělo přínos - pokud by učitel opravdu strávil čas tím, že by to učil krok za krokem, vymyslel nácviky a zasadil to lépe do kontextu života. Šplh po provaze a po tyči jsme se příliš neučili. Ukázali a vysvětlili nám, jak se to dělá a pak jsme se střídali a závodili v týmech. Popravdě, není na tom zase co zkoumat, prostě zkoušet zkoušet zkoušet. Jenže když vás všichni sledují a smějí se vám, kdo by měl chuť to zkoušet? I ke šplhu je spousta nácviků a her, ale k tomu je potřeba podívat se na internet, co vymysleli jiní, koupit další vybavení... a nebo prostě vzít děti ven a lézt po stromech místo po provaze. S několika třídami, které poslouchají a vím, že se o ně nemusím bát, chodíme občas lézt po stromech před školou. Děti to baví, zvládnou to i ne tak nadaní. Navzájem si pomáhají, zachraňují a radí. Když se na mojí ZŠ běhalo, tak na zahřátí a pak na známku. Nikdo nám pořádně nevysvětlil, proč se potřebujeme zahřát (“něco si natáhneš, proto!”), k čemu je dobrý strečink a jak se správně protahovat, k čemu nám běh v životě bude. Sama jsem se dovtípila, že by mi to třeba mohlo pomoct doběhnout autobus, protože jsem často vyrážela z domu na poslední chvíli. Ale proč běhat kilometr? Hodně i odborníků odsuzuje školní vybíjenou. Přitom to může být fantastická týmová hra pro děti všech úrovní. Učitel ale musí dávat podněty, učit je o hře přemýšlet, hledat, jak mohou být užiteční a hru si užít, i když zrovna nejsou nejrychlejší. Ne jen dětem dát míč a dál se nestarat. Všechno je to prostě o přístupu, nadšení, ale i vzdělání učitele. Na druhou stranu, systém nám háže hodně klacků pod nohy. U nás je to moc velká různorodost dětí v jedné třídě, špatná disciplína v hodinách, nedostatečné prostory a vybavení. Každou třídu mám navíc jen jednou týdně, a tak si musím zapamatovat asi 300 dětí - jak se jmenují, jak postupují, co jim jde a nejde. Kdybych měla na starost jen pár tříd týdně a více hodin s nimi, bylo by to daleko snažší.

Každá třída tady je hodně různorodá. V jedné mám pár opravdu nadaných žáků, většina je tak v průměru, je tam pár slabších a téměř v každé skupině je aspoň jeden trochu “jiný”, který prostě nezapadá. Většinou se nesnaží zapadnout. Při lepším si prostě dělá co chce a nezapojuje se. Při horším napadá spolužáky, ničí školní vybavení a dostává záchvaty. Od loňského roku nám přibyli ještě fotbalisté - je to taková přípravka pro kluky, kteří budou dál směřovat do profi týmů. Takže i náš nejnadanější student je daleko za nimi. Svým způsobem tady máme inkluzi z obou stran spektra a musím říct, že to nefunguje. Funguje to v jediné třídě - jsou to třeťáci, je jich jenom osm. Mají výbornou třídní učitelku a rozum. Takže když Barry porušuje pravidla a dělá bordel, sami ho napomenou a nehrají si s ním, dokud nepřestane. V jiných třídách by většina kluků začala dělat bordel s ním. Jenže Barry je prostě jen zlobivé dítě. Nejsem si jistá, jestli by to fungovalo stejně, kdyby měli ve třídě Allena, který každou hodinu minimálně jednou vybuchne, začne honit spolužáky po třídě, potom začne třískat vybavením o zeď… Na tyhle děti jsem požadovala asistenci, dostala se mi jen k jednomu žákovi, který byl ve srovnání s ostatními jako z úplně jiné planety. Asistentka byla neschopná vysokoškolačka, která s ničím moc nepomohla. Když jsem se věnovala jen jemu, byl moc hodný a učil se rychle, ale kolem jich bylo dalších dvacet.

V takových podmínkách si může učitel malovat hodiny jak chce, ale stejně mu to moc nevyjde. Šikovnějším zadávat více nových úkolů a věnovat se jim, aby se dál zlepšovali. Pomáhat těm průměrným, aby se všechno naučili a kontrolovat, jak jim to jde. Shánět a napomínat ty neposlušné a snažit se, aby si z hodiny alespoň něco odnesli, aniž by sebe nebo někoho jiného zranili. Jeden student mi opakovaně leze na okno v osmém patře. Ani po dobrém ani po zlém, nic nefunguje. Zadat úkol nemá smysl, protože to nechápe, a když ho napomenu, tak mi řekne: “Nedívejte se na mě!” Jiní učitelé například aplikují přístup, že studenti stojí v řadě tak dlouho, dokud není ticho. Mysl to má, ale tak jsou ti, kteří za nic nemůžou, zbytečně trestáni a nic se nenaučí. Já neposlušné studenty během her nechám stát u zdi, kde můžou jen sledovat ostatní, jak se baví. Nebo místo pauzy na oběd jsou u mě v kanceláři a pomáhají mi. Navrhovala jsem, aby neposluchové během volna v areálu sbírali odpadky, ale to neprošlo. :-)

Druhá část: https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757688