Moje začátky v čínském bojovém umění

Najít školu čínských bojových umění u nás nebylo před 20 lety zrovna jednoduché. Když jsem v roce 2000 náhodou objevila náborový letáček, bylo rozhodnuto. A změnilo mi to celý život.

Včera jsem vyplňovala dotazník, který mi poslal jeden čínský student oboru wushu (čínská bojová umění) na Pekingské sportovní univerzitě. Za ty roky v Číně jsem takových dotazníků vyplňovala bezpočet. Většinou jsou si všechny velice podobné. Zajímají se o to, co cizince přimělo ke cvičení, jak se o bojových umění dozvěděli, jak vypadají jejich tréninky, jak se liší cvičení v jejich domovské zemi a v Číně, přístup trenéra cizince a trenéra Číňana apod. V minulosti někteří otázky směřovali přímo tak, aby z odpovědí vyznělo, že v Číně je to lepší a cizinci to moc neumí. Teď už jsou naštěstí otevřenější i jiným odpovědím. Přimělo mě to zavzpomínat na svoje začátky. V jednom z předešlých článků jsem už zmínila, jak jsem se seznámila s čínskými bojovými uměními a jak jsem začala (pro připomenutí zde:https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=750876). Dnes na to trochu navážu.

V čínských filmech jsem viděla, že mistři byli často nepřístupní, velice vážní a moc toho nenapovídali. Náš mistr Qin Ming Tang byl ale úplně jiný. Neseděl jen na židli v obláčku dýmu z cigarety a nepopíjel čaj. Tréninky vedl pevnou rukou, byl stále s námi, opravoval nám pohyby, rozčiloval se, když nám něco nešlo, často si z nás dělal legraci, neměl problém nám cokoliv ukázat, ale nebyl zastáncem sáhodlouhých debat. Říkal, že napřed máme pořádně cvičit, snažit se na odpověď přijít sami, a když ani potom nevíme, potom se zeptat. Nikdy jsem neměla pocit, že jsem cvičila dotatečně a ze strachu, že se blbě zeptám, jsem se raději na nic neptala. Atmosféra tréninku se hodně měnila podle jeho nálady. Někdy byla uvolněnější, někdy hodně psychicky náročná. Každý pátek jsem pravidelně měla bolesti břicha a chvíle před začátkem tréninku jsem trávila na záchodě. To z obav, že nezacvičím tak dobře, jak bych chtěla, že mi to nepůjde, a že si bude mistr myslet, že jsem marná. Přivodila jsem si to všechno sama, moc jsem chtěla, aby mě někdo ocenil a věřil mi. V začátcích na nás mistr ale aplikoval některé z čínských tréninkových metod, a ne vždy to mělo žádaný efekt. 

“Noha nahoru” aneb protahování na začátku a na konci cvičení pro mě patřilo mezi ty lepší části, bylo to jen o fyzické bolesti, na kterou si člověk časem zvykne. Mistr nás obcházel a tlačil do nás, abychom se dostali níž, nebo jsme do sebe tlačili navzájem ve dvojicích. U provazu nám mistr šlapal na přední i zadní nohu, lámal nás při tom v zádech. Někdy jsem až necítila, že nějaké nohy mám. S podivem jsem si ale přitom nikdy nic nenatáhla, nikdy se nezranila. U rozštěpu mistr tvrdil, že stačí, aby na nás jednou pořádně šlápnul, a potom už uděláme rozštěp vždycky. Pohrávala jsem si s tou myšlenkou, že se dobrovolně přihlásím. Naštěstí jsem nikdy nebyla až tak zaslepená, že bych to fakt zkusila. Další praktikou bylo, že jsme občas dostali třeba tyčí, ale nikdy nic drastického. Rozhodně to fungovalo, protože jsme kmitali od začátku do konce. Mistr měl vždy pár oblíbených studentů, kterým se víc věnoval, učil je navíc. My ostatní jsme je po očku sledovali a přáli si být na jejich místě. Někdo se zžíral závistí, někoho to motivovalo k tomu, aby makal ještě víc. Je to ale klasický systém starších a mladších žáků, který většinou dobře funguje. Mistr se víc věnuje, těm kteří cvičí delší dobu a nebo se zlepšují rychleji. Tito studenti potom pomáhají a učí ty ostatní. Mistr potom většinou všechny obchází, kontroluje a pokud je to nutné, pomůže. V některých tradičních školách začátečníci mistra vidí jenom párkrát do roka, většinu času tráví se staršími studenty, kteří s mistrem trénují samostatně v jinou dobu. Ne vždy se dá poznat, jestli ve vás mistr něco vidí nebo ne. V prvních letech jsem si všimla tří odlišných přístupů. Pokud si mistr někoho vůbec nevšímá, neznamená to ještě, že je všechno ztracené. Dává cvičenci prostor a čas ukázat, co v něm je. Pokud je na někoho milý a hodný:“Unavený? Nemusíš cvičit, odpočni si.” Může to také znamenat, že si myslí, že jestli ten člověk cvičí nebo ne, není to moc velký rozdíl. Jisté ale je, že pokud na někoho křičí a neustále se nad jeho cvičením rozčiluje, znamená to, že do něj vkládá velké naděje a hodně mu záleží na tom, aby se cvičenec zlepšoval a postupoval dál. Na takový přístup většina z nás nebyla moc připravená. Jeden můj kamarád, který tenkrát cvičil moc pěkně, si mi jednou postěžoval: “Já se fakt snažím, cvičím doma každý den, dělám co můžu, ale mistrovi to nikdy není dost. Asi na to fakt nemám.” Pár měsíců na to cvičení vzdal. Mistr z toho byl hodně zklamaný. Až pak jsme pochopili, že tak mistr dával najevo svůj zájem. Mistr mluvil trochu česky a kolikrát z něj vypadly celkem legrační hlášky, i když on to samozřejmě myslel smrtelně vážně. Jednou jednomu studentovi řekl: “Když já na tebe dívám, bolí mě oči.” Jinému zase řekl: “Tvoje kungfu smrdí jako pes hovno.”

Mistr nepřijímal žádné výmluvy z tréninku. Rýmička? Dokud můžeš stát, můžeš se hýbat, můžeš cvičit. Po zvrtnutí kotníku jsem měla měsíc nohu v sádře. Nevadilo. Celý trénink jsem pracovala na rovnovážných pozicích a technikách rukou. Pokud se to nedovádí do extrémů, myslím, že je to hodně důležitá lekce. Učit se člověk může téměř pořád. Když jsem měla nedávno zlomený prst, zaměřila jsem se víc ne práci nohou. Když opravdu nemůžu cvičit, sleduji videa, čtu knížky, představuji si jednotlivé techniky a zkouším si je "nasucho". Musíte mít ale opravdu zodpovědného trenéra, který rozpozná, kdy se co dá dělat a kdy je lepší zůstat v posteli. A nejlépe být schopní sami zhodnotit, na co v danou chvíli máte. S tím často bojuji, protože se bojím, že zlenivím.

Když se občas s bývalými spolucvičenci sejdeme, často vzpomínáme na naše cvičební léta. Tolik ulítlých historek, které by nám nikdo nevěřil, tolik různých zážitků. Za ta léta se toho událo hodně dobrého i špatného, cvičení nás stálo spoustu bolesti, potýkali jsme se s různými úrazy, ale i tak většinou vzpomínáme na to dobré, na všechnu tu legraci, co jsme si užili. Zformovaly se tam různé vztahy, narodily se děti, z některých cvičenců se stali nerozluční přátelé i mimo tělocvičnu. S přestávkami jsem tam strávila deset let života, to už se člověku vryje pod kůži.

Letní soustředění

Během roku se pořádala malá soustředění například během Velikonoc. Všichni jsme se ale nejvíc těšili na soustředění v létě. Na pár týdnů jsme žili v naprosto jiném světě. Ve světě, kde se jenom cvičilo, jedlo, užívalo legrace a spalo. Spalo se buď hromadně v tělocvičně nebo ve stanech venku. Kdysi nás byla spousta. Měli jsme skupinu na sandu, shaolin a taijiquan. Každý den se cvičilo 3-4krát. Většinou půl dne v týdnu byl volnější a v neděli se šlo někam na výlet. Cvičenci sandy chodili ráno běhat, shaolin občas, na taijiquan se ráno cvičil qigong a stálo se v zhan zhuangu. Po snídani byla chvíli pauza a pak začal dopolední blok cvičení, který trval přibližně dvě hodiny. Po obědě se šla spousta lidí natáhnout. Odpolední cvičení trvalo také tak dvě hodiny. Kdo chtěl, mohl cvičit ještě po večeři. Tak čtvrtý den jsme byli většinou tak unavení, že jsme nemohli ani zvednout nohy. Druhý týden už byl lepší, ale ke konci už stejně na hodně lidí doléhala únava. Protože jsme většinu roku cvičili uvnitř tělocvičny, moc se mi líbilo, že jsme na soustředění často cvičili venku. Také si vzpomínám, jak nás mistr učil vyrobit si vlastní kopí. 

Jak to bylo s jídlem?

Ze začátku jsme se měli služby na jídlo třikrát denně a pomáhali jsme paní mistrové s vařením. Chudák trávila dlouhé hodiny v kuchyni v suterénu. Tenkrát nás opravdu bylo hodně. Tolika brambor, nudlí, chleba k snídani… to bylo něco. Tenkrát jsem poprvé jedla brambory smíchané s rýží. Potom už se o jídlo staral každý sám a chodilo se do restaurací. No a večer na pivo. :-)