Moje studium na čínské univerzitě

Život na univerzitě vám tady nejvíce ovlivní výběr vedoucího závěrečné práce. Stanete se součástí jeho rodiny, a z toho vyplývají výhody, ale také spousta povinností. Často musíte být k dispozici 24 hodin denně.

O čem moje studium na Šanghajské sportovní univerzitě bylo jsem ve velké zkratce nastínila v jednom z minulých článků (https://krumpalova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=742539). Nezmínila jsem se ale o spolupráci se svým vedoucím, a tak to teď napravím, protože je to dost jiné, než jsme zvyklí u nás.

Na magisterské studium byla má volba vedoucího docela jasná. Vlastně si mě sám našel. Každé ráno jsem před hodinami čínštiny chodila cvičit do tělocvičny, kde mě vídal. Jako jeden z mála opravdu uměl anglicky, tak si se mnou začal povídat a nabídl mi, že můžu vstoupit do jeho studijní skupiny. Sám dával důraz na to, aby se jeho studenti učili anglicky, a tak jsme se během těch tří let dorozumívali anglicko-čínsky a neměli jsme větší problémy. Hned po začátku školního roku nás všechny pozval na seznamovací večeři (na náklady univerzity), celkem nás bylo tak 10 - 12 magistrů z různých ročníků. Řekl nám, že jsme teď součástí jeho rodiny, budeme spolu podnikat spoustu aktivit i mimo školu a máme si navzájem pomáhat. K tomu s ním budeme mít 1-2x týdně tréninky a teoretické hodiny. Všechno to pro mě znělo super, protože jsem jako nováček a jako cizinec na čínském oboru byla dost za outsidera (slovník mi nabídl překlad: “společensky nemožný člověk” :-) ). Jak se ukázalo, je to super, za předpokladu, že nemáte žádný svůj osobní život, žádné zájmy mimo školu, žádné přátele mimo studijní skupinu, rádi si přispíte, máte u sebe telefon 24 hodin denně. Samozřejmě, trochu přeháním. Volný čas samozřejmě máte, ale často vám vedoucí narychlo změní plány. Takže se vám přátelé buď musí přizpůsobit a nebo vás prostě moc neuvidí. Pokud nemají moc porozumění a nebo sami mají podobně akčního vedoucího, tak se spolu asi moc neuvidíte. 

Skupinové hodiny

Pro mě vůbec nejlepší část našeho společného života. Každý týden jsme se ve skupině přibližně 10 studentů sešli v tělocvičně  a dali si klasický trénink. Učitel cvičil s námi a opravoval nám všechny pohyby. Bylo mu mírně přes 40 let, ale vydržel celé dvě hodiny s námi a skákal jako mlaďoch. Někteří spolužáci na školu přišli z tradičních škol nebo rodinných linií, a tak nás učili své styly a vysvětlovali různé specifika, způsob výuky a uvažování u nich. Náš vedoucí se zaměřoval na vědecký výzkum a propagaci čínských bojových umění mimo Čínu, a tak se tímto směrem ubírala výuka během teoretických lekcí. Hodně jsem ocenila, že jsme během hodin spolu diskutovali, naslouchali si a navzájem se učili - protože během klasických školních hodin to bylo dost jiné.

Výzkumné projekty

Učitel buď sám vedl některé projekty, na některých se jen podílel - a to i ve spolupráci se zahraničními odborníky. To znamenalo, že jsme projektů byli součástí i my. Každý podle svých schopností a podle toho, co bylo třeba. U jedné studie jsem třeba ovívala kusem krabice vyhlášené mistry různých stylů, aby z nich nespadly přilepené elektrody. No, kdo může říct, že viděl v plavkách představitele stylu Chen, pana Chen Xiaowanga, a ještě ho ovíval… :-) Dostala jsem se i k důležitějším činnostem, ale vzhledem k tomu, že všechny programy a procesy byly v čínštině, nepatřila jsem k těm nejvytíženějším členům týmu. Měla jsem možnost nahlédnout pod pokličku toho, jak se v Číně pečou nejrůznější studie a výzkumy a musím říct, že jsem si často musela klepat na čelo. Nedělám si ale iluze, že to tak bylo pouze na naší univerzitě a pouze v Číně. Přeci jen jsem se účastnila různých mezinárodních oficiálních setkání, i těch za zavřenými dveřmi. I někteří zahraniční odborníci své práce šijí hodně zvláštní horkou jehlou, někteří šijí výsledky přímo na míru… Na tenhle článek si počkejte, sice neuvedu žádné senzace, ale aspoň se pobavíte… :-)

Praktická výuka

Učitel byl nejen výzkumníkem, ale také velice úspěšným závodníkem v Taijiquan (taichi), a tak často vyučoval i mimo školu. Postupně za sebe posílal své studenty, kteří tam časem už učili permanentně. Pro mě to bylo skvělé, protože jsem nemusela hledat studenty, dostala se za bránu školy, získávala cenné zkušenosti, nové kontakty, a i nějaké ty peníze. Studenti nás doporučovali i dále, tak jsme potom už měli i své soukromé výuky. Učiteli to nikterak nevadilo, naopak nás povzbuzoval, abychom získali co nejvíce zkušeností. Docházela jsem učit na čínskou střední školu, kde studenti museli složit zkoušky z čínských bojových umění, učila jsem čínské dědečky a babičky v parku, měla jsem několik soukromých studentů, dětským skupinám jsem se ale vyhnula, to nebylo nic pro mě.

Společné studium

My studenti jsme se scházeli pravidelně jednou týdně v jedné kanceláři, kde jsme pracovali na domácích úkolech, článcích a podobně. Starší studenti nám pomáhali, dávali tipy do výuky, nastínili strategii na jednotlivé učitele a podobně.

Společenské akce

Učitel nás občas všechny bral na společné večeře a výlety. Doteď si pamatuji, jak jsme třemi auty vyrazili přes celé město k obrovské vodní nádrži Dishui. Shodou okolností teď pracuji jen pár zastávek metra od tohoto výletního místa. U vody jsme si rozložili gril, holky s učitelovou manželkou začaly připravovat jídlo, kluci rybařili, na střídačku jsme si hráli s učitelovou malou dcerou, pouštěli draky, hráli různé hry, trochu si i zacvičili. 

Myslím, že mi to celé hodně dalo a pomohlo mi to začlenit se do svého ročníků, najít pomoc a svoje studium na univerzitě vůbec dokončit. Na druhou stranu to bylo docela vysilující a vzalo mi to pár iluzí. Když byla potřeba, tak jsem samozřejmě pomáhala. Občas jsem se ale necítila zrovna společensky a nebo jsem se nechtěla účastnit něčeho, čemu jsem kvůli jazyku vůbec nerozuměla. Učitel mi rovnou řekl: “Chodit nemusíš, ale potom se může stát, že až budeš potřebovat pomoc, nikdo nepřijde.” Tím myslel i sebe. Někdy jsem měla třeba naplánovanou večeři se zahraničními studenty. Hodinu před začátkem mi přijde zpráva, že potřebují pomoc s překladem článku a potřebují to hotové v noci. Oni to viděli jednoduše. Jenže já nestudovala čínštinu jako obor a nejsem anglickou rodilou mluvčí, takže to pro mě znamenalo několik hodin nad slovníky (čínskými a anglickými). Nejdříve přeložit smysl. Potom to dát dohromady, aby to dávalo smysl v angličtině, ale neodchýlilo se od zamýšleného sdělení ani stylu autora. Čínské věty vypadají jinak než ty anglické, logické řazení informací je také odlišné. Abych řekla pravdu, někteří tam kolikrát opakovali tu samou informaci několikrát, jen trochu jinak napsanou, aby byl článek delší. Protože i oni měli hodně těsnou uzávěrku a prostě nestíhali. Kvůli nedostatku času i z jiných důvodů byly často v článcích i chyby. Menší, které jsem opravila, ale i větší, které ukazovaly na to, že s výzkumem nebylo něco v pořádku. Když jsem na to poukázala, učitel mi řekl: “Napřed to odešleme. Když nám to vrátí, tak to potom začneme řešit.” Jindy učitel potřeboval narychlo zařídit letenky, hotely (nejen na pracovní cesty ale i na soukromé výlety), vyzvednout dceru ze školy, zabavit dceru po škole, odvézt jí na balet, počkat tam na ni, vyzvednout mu zásilku, jít mu něco koupit, napsat mu článek, opravit nebo přeložit mu článek… A jako jeho studenti prostě nemůžeme říct, že už něco máme. Vemte si, že si dovolíte v sobotu odpoledne vyrazit do centra za zábavou nebo na rande a on vám učitel napíše, že za hodinu máme pracovní schůzku a v neděli začneme připravovat nový projekt…