S naším Mistrem Xu jsme se nikdy nenudili. Jednou mě naverboval do pětidenního detoxu v čínských horách...
Když byl ještě Mistr Xu naživu, jeho studenti museli být připraveni na všechno. Zčista jasna zavolal, že je v Šanghaji a chce nás vidět. Jindy potřeboval, abychom přijeli na víkend nebo ho doprovodili na nějakou akci někde v Číně… Mistrovi se samozřejmě neříká ne. Časově to bývalo náročné, ale nikdy jsme se nenudili.
Jednou mě pozval na týdenní zdravotní pobyt v horách v provincii Zhejiang. Myslela jsem si, že potřebuje studenty jako doprovod, abychom udělali vystoupení a pomáhali při učení sestav. Navíc to byla dovolená zadarmo v krásné přírodě - samozřejmě, že jsem kývla. Dorazila jsem nejdříve do jeho školy, všichni už na mě čekali v autě. Mistr se tvářil jako vždy uvolněně, jako kdyby mu patřil celý svět. Hlavní trenér, který ho doprovázel, moc nadšeně nevypadal. Nikdo jiný se překvapivě neúčastnil. Cestou jsme se přidali ke dvěma studentům Mistra, manželskému páru, který to celý upekl jako propagaci své firmy na zeleninové a bylinné nápoje. Oba dva neskutečně nadšení, že to bude super akce, poznáme nové zajímavé lidi, nabijeme se pozitivní energií a pročistíme si tělo.
Ubytovaní jsme byli v pěkném hotelu, všude kolem jen zelené kopce plné bambusu, velká vodní nádrž a jinak nic. Prostě nádhera. Mistr za mnou po chvíli přišel s menší taškou, ze které vytáhl jablka, okurku, sušené datle, nějaké sušenky a povídá mi: “Sice tady máme držet půst, ale nejsme blázni. Tady máš nějaké zásoby, bude to dlouhých pět dní.” Vytřeštila jsem oči. Ukázalo se, že je dovolené konzumovat zeleninu a ovoce, ale měli jsme si to přivézt s sebou, to mi samozřejmě nikdo neřekl. Široko daleko byl jen jeden malý obchod, kam mi cesta pěšky trvala půl hodinu, a nabízel čínskou klasiku - vakuově zabalené kousky tofu, kuřecí pařátky a stehna, brambůrky, sušenky… prostě věci, které bych si normálně nekoupila. Normálně bych to asi i vydržela, jenže týden před naším pobytem nám v posilovně skončila měsíční výzva, kdy jsme v týmech shazovali váhu o ceny. Já zhubla “jen” šest kilo, manžel 10, ale zbytek týmu po pár kilech, takže jsme se neumístili. První byl tým tlouštíků, kterým to, pod dohledem trenéra, ze začátku samozřejmě šlo rychle. Takže myšlenka na to, že mám na den jedno jablko, kousek okurky, pár datlí a sušenek, mě hodně znervózňovala a proklínala jsem se za to, že jsem zase souhlasila. Ale ne, kuřecí pařátky jsem si nekoupila. Vykoupila jsem zásobu kuřecích stehen, o která jsem se podělila ještě s trenérem, takže jsme zbytek času přežili na tofu a sušenkách.
Ráno v 5:30 už jsme měli sedět na bobících v zasedačce, den jsme začínali meditací za doprovodu hudby. Na snídani jsme dostali nějaký strašně zdravý, očišťující nápoj. Následovala přednáška jednoho z hostů o zdraví. Na oběd opět nějaký zelený dryják. Měli jsme čas dát si šlofíka. Číňané vyznávají krátký odpočinek po obědě a kolikrát usnou, kde se dá. Na škole mělo vedení ve svých kancelářích pohodlné gauče na spaní, učitelé to úderem dvanácté zabořili do stolů, přes hlavu si přetáhli kapuci bundy, někteří si v kanceláři roztáhli i spacák. Odpoledne se všichni převlékli do bílých saténových oblečků, vyšlo se do přírody a pod naším vedením se cvičilo Taijiquan. Když jsme k večeři dostali opět nějaký nápoj, podívali jsme se s trenérem na sebe a on se zeptal: “Nechceš i můj?” “No, můžu ho vylít spolu s tím mým,” odpověděla jsem. Kývl a šli jsme to vylít na záchodky, aby nás nikdo neviděl. Čtvrtý den, kdy většina lidí už vypadala pobledle, si organizátoři vymysleli, že v tom horku vyšplháme na pahorek, na kterém stojí starý čínský altánek s krásným výhledem do okolí. Mistr, cukrovkář, z toho nadšený rozhodně nebyl, ale statečně to vyšel. Když si potřeboval odpočinout, začal vyprávět nějaké historky, které přitáhly zájem lidí okolo, všichni chtěli slyšet, a tak se celá skupina zastavila, dokud to nedopověděl. Všichni si odpočinuli a mohli pokračovat dál.
Přednášky byly tak trochu vymývárna mozku, celkový pocit z té akce nezachránily ani ty hory kolem dokola. Nám šlo o to přitáhnout ke cvičení více studentů a propagovat naše umění. Mistr poznal zase několik nových vlivných lidí, kteří se stali jeho studenty, takže cíle splněny. Cestou zpátky do Šanghaje jsem se ale modlila, aby už mě s ničím podobným neoslovili. Mistrovi se totiž “ne” neříká…
Abych řekla pravdu, dnes už to vnímám zase o něco jinak. Celá akce měla motivy, se kterými se neztotožňuji, můj mozek se jim vymýt nepodařilo, ale co se týče půstů, ty jsem teď začala praktikovat a musím říct, že pokud se to dělá správně, alespoň mě osobně, to hodně pomáhá. O tom ale třeba jindy.
