Strasti v Číně: tlustá moc i málo

V Číně, zejména na jihu, bývá velký problém sehnat oblečení ve větších velikostech, než je M. Přitom M je spíš naším S. Kalhoty jsem si v Šanghaji většinou neměla šanci pořídit. Kult štíhlosti frčí všude.

Největší stres ohledně váhy jsem měla v Číně, kam jsem dorazila v roce 2010. Až v posledních pár letech se tam začalo trochu víc objevovat vysportované tělo. V čínském pojetí co nejštíhlejší možné, trohu zaoblené, jakože svaly. I tak ale valná většina žen chce být prostě vyzáblých. Do posilovny se spousta mých kamarádek bála, aby jim náhodou nenarostly svaly. Stále se mluvilo o tom, co kdo jí. Některé holky za den snědly třeba jednu okurku, jeden bílý jogurt a jedno jablko. Jinak nic. Některé byly na podobnou výšku o aspoň 20kg lehčí než já, nevěděla jsem, čím do diskuze přispět. Řekly mi ale, že já jsem cizinka, že u mě je to jiné, že já jsem “udělaná”. No, trénovala jsem každý den dvoufázově, měla vidět břišní svaly, ale stejně byla obalená tukem, na výšku 172 cm váha 70 kg. Často jsem se z nedostatku času a peněz stravovala na ulici, to je samý přepálený tuk, nudle, knedlíčky a podobně. A zamilovala jsem se do mléčných čajů, to je také pořádná kalorická bomba. Často jsem se účastnila vystoupení. K výročí založení Konfuciova institutu jsme připravovali jedno opravdu velkolepé. V jednu dobu bylo na pódiu i sto lidí současně. Já jako bílá cizinka měla být společně s Číňanem hlavní postavou - zobrazení prvků yin-yang. Když se jim nedařilo najít vhodného partnera, čínská učitelka už to nevydržela a řekla mi, že už nemůžu dál tloustnoust. Nejlépe zhubnout aspoň pět kilo, jinak mi asi žádného partnera nenajdou. Číňané jsou obecně drobnější a ti, co vynikají v čínských bojových uměních, většinou nejsou moc vysocí - kvůli těžkému posilování, kterým je trápí odmalička.

Nakonec mi nějakého partnera přeci jen našli, byl dokonce o kousek vyšší než já. Na šířku ve srovnání se mnou ale poloviční. Schválně mi tedy vyčesali vlasy do vysokého drdolu, trochu vypasovali oblek, jemu ho udělali rozevlátější. Určitě jsme nebyli pro režisérku ideálním párem, nikoho jiného, kdo by to zvládl dobře odcvičit ale v té době neměli, a tak si mě tam nechali.

Čínské pořady jsou známé tím, že dávají největší důraz na estetično a všechno tomu podřizují. Napadá mě například celosvětově propíraný skandál s malou holčičkou, která hymnu při zahájení Olympijských her v Pekingu v roce 2008 zpívala na playback, který nahrála jiná holčička. Ta ovšem nevypadala tak dobře, a tak ji na kamery neukázali (https://www.theguardian.com/sport/2008/aug/12/olympics2008.china1). I tak mě ale dost zarazilo, když jsem z úst režisérky, která si myslela, že cizinci čínsky moc dobře nerozumí, slyšela věty: “Ty černé dejte dozadu po stranách, bílé víc do středu, tu blonďatou mi posaďte dopředu, na ní uděláme záběr v začátku. Tamtu tlustou úplně na stranu!”

Jindy mi čínský spolužák doporučil brigádu - focení nadměrného oblečení, plus size. Jakože modelka XXL. Napřed mě to pěkně naštvalo, protože až tak veliká jsem se necítila, potom jsem si ale řekla, že každá koruna dobrá. Navíc v Číně XXL určitě jsem. Zatímco doma jsem si kupovala kalhoty L, v Číně buď XL a nebo na mě prostě neměli. Kolikrát jsem se musela ujistit, že obchod s oblečením, do kterého jsem vstoupila, je pro dospělé ženy, nikoliv pro děti. Všechno působilo tak maličké. Když jsem jednou po třech letech nonstop v Číně letěla s manželem na prázdniny do ČR, na letišti v Německu jsme nahlédli do obchodu se spodním prádlem. Na stolcích tam měli samé "obří" kalhotky. Aspoň to tak v porovnáním s tím, co vystavovali v Šanghaji v té době, vypadalo. Přitom klasické velikosti jako M či L.

Nicméně, na inzerát jsem odpověděla, zaslala své fotografie i míry a oni mi odpověděli, že nejsem dostatečně velká. Z focení tak nic nebylo...