Jaký mají Číňané vztah ke zvířatům?

Ani na tuhle otázku není zrovna snadné odpovědět. Čína je obrovská a lidé jsou různí. Nicméně, vztah je to rozhodně prapodivný a plný extrémů.

Kamarádka mi poslala článek “Psům hrozí za tři vyvenčení trest smrti. V Číně se s pejskaři nemazlí” a ptala se, jestli je to pravda (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/psum-hrozi-za-tri-vyvenceni-trest-smrti-v-cine-se-s-pejskari-nemazli-130009?fbclid=IwAR3Y2GAWmnR_j1TkIAoES8yXZv7rlm740yvBBw4LvBp2a2ODVqPObEooYCU#dop_ab_variant=0&dop_req_id=YjY3MFCWX3U-202011181233&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz). Čína je obrovská a je těžké vědět o všem, co se kde šustne. Hodila jsem si téma do vyhledávače a objevilo se hned několik článků na dané téma a pak jsem si vzpomněla, že vlastně mám kamaráda v hlavním městě této provincie, a ten mi to potvrdil. Číňané mají ke psům a zvířatům obecně vůbec prapodivný vztah.

Máme tu ty nechvalně známé festivaly, během kterých se pojídá psí maso na všechny způsoby. Mimochodem, nejsou jediní. Pokud vás to zajímá, mrkněte na Wikipedii a potom do přidružených odkazů. V minulosti se psi jedli jak v Evropě, tak v Americe. V současnosti jsou v některých afrických zemích považováni za pochoutku, v Japonsku prý některé restaurace prodávají psí maso cizincům (že by Číňanům? :-) ), podle britského the Independent mají festival podobný tomu čínskému například v Indii (https://www.independent.co.uk/news/world/asia/horrific-images-emerge-india-s-version-yulin-dog-meat-festival-a7134826.html). Ve Vietnamu prý každoročně zabijí kolem pěti milionů psů a jsou tak druhým největším konzumentem psího masa na světě. Samozřejmě po Číně. Kromě těchto zpráv jsem si ale dlouhou dobu ničeho zvláštního nevšimla, protože jsme v areálu univerzity měli toulavé kočky a pár psů a studenti se k nim chovali hezky - nosili jim jídlo a mazlili se s nimi. Potom nás ale napadlo zajít do Šanghajské zoo. Jedna z nejhorších zoo, které jsem kdy viděla. Rozhodně NEDOPORUČUJI. Podobně místo ohodnotilo i několik mých známých, kteří udělali stejnou chybu.

Byla jsem tam pouze jednou před asi sedmi osmi lety, je tedy možné, že to tam teď vypadá úplně jinak. V době mé návštěvy byla zoo velice zašlá, ploty a klece často rezivé, oprýskané, výběhy hodně smutné. Plocha celého areálu byla veliká, zvířata mohla mít opravdu luxusní výběhy. Jenže spousta prostoru se vyplýtvala na trávníky, stromy a všelijaké květinové dekorace. Prostě takový lesopark a sem tam nějaký výběh. Zašlá bývala naše plzeňská zoo, kde byli chudáci medvědi dlouhé roky v takové betonové kobce. Zoo ale od té doby ušla neuvěřitelný kus cesty a mně osobně se líbí i víc než pražská. Ale to je o názoru. Medvědi, vlci, šimpanzi i spousta dalších zvířat teď mají opravdu úžasné výběhy! A stále se snaží zlepšovat. Teď si srovnejte Plzeň se Šanghají, Českou republiku s Čínou. Člověk by řekl, že zdejší zoo musí být skvostná. Je možné, že v tak bohatém a rozvinutém městě nemá zoo finance? Pokud ano, proč tomu tak je? Druhou, horší věcí, je chování návštěvníků. U lvího výběhu se tísnily vřeštící davy. Lva to ale nezajímalo a tvářil se, že spí. Několik lidí po něm hodilo odpadky, jeden dokonce zapalovač, aby ho přiměli se pohnout a mohli si ho vyfotit v pohybu! I jiných výbězích byly odpadky! Kousek od školy je Wild Animal Park, takové safari, kde se prý jezdí v malých autobusech a zvířata kolem pobíhají volně, něco přes 10 000 kusů. Zoo z 66.67 % vlastní šanghajská vláda a zbytek připadá Čínské asociaci pro ochranu divoké zvěře. Určitě bych safari ráda viděla, ale v Číně si to raději odpustím. Čas od času se objeví zprávy o napadení návštěvníků. Teď nejnověji v říjnu letošního roku zabil medvěd jednoho z ošetřovatelů. V Pekingu zase před čtyřmi lety jedna paní zažalovala tamější “safari” za to, že ji napadl tygr poté, co sama opustila bezpečí vozidla. Prý jí nebylo jasně vysvětleno, že se to nedělá a může to mít vážné následky. Před vstupem prý něco podepsala, ale nevěděla co to je. Ukázalo se, že to bylo prohlášení, že neopustí auto. Její matka na místě zemřela, ona měla vážná zranění. Soud jí nakonec za pravdu nedal, ale zoo jí stejně nakonec vyplatila 1200 000 yuanů jako odškodné. Číňané jsou někdy jako pandy. Na druhou stranu, v McDonald’s začali na všechny kelímky psát “pozor, horké” poté, co je zažalovala paní Liebecková, která se jejich kávou opařila v roce 1994. HBO o tom dokonce natočilo dokument nazvaný Horký kafe. Našla jsem legrační reakci jedné kanadské kafárny (https://www.boredpanda.com/hot-coffee-cup-story-burns-mcdonalds/?utm_source=google&utm_medium=organic&utm_campaign=organic). Na své kelímky natiskli: Kdybychom byli v jiné zemi, museli bychom vám říci, že tato káva může být horká. Ještě že jsme v Kanadě. Zpět ale ke zvířatům v Číně.

Dalších pro mě zvláštních reakcí jsem si všimla, když jsme si pořídili fenku, a ta trochu povyrostla. Vyrostla do ani ne osmikilové vižle, která mi je tak po kolena. Prostě hotový zabiják. Jednou jsme šli po ulici za čínským párem. Když se kluk ohlédl a uviděl nás, vyděsil se a převedl svou přítelkyni na druhou stranu silnice! Někteří rodiče hučí na svoje děti “pozor pes,” a berou je do náruče! Jiní s námi odmítali nastoupit do výtahu. Kdyby se to stalo jednou… Hodně mě to lákalo alespoň si půjčit nějaké obří plemeno, projít se s ním po městě a sledovat reakce kolemjdoucích. Psa jsme si nemuseli nikde registrovat, neplatili jsme žádné poplatky, nikdo nás nikdy nekontroloval, vlastně jsme jí nemuseli ani očkovat, kdybychom nechtěli. Veterináři jsou docela drazí, takže spoustsamajitelů, kteří nemají tolik peněz, své chlupaté přátele na prohlídky moc neberou. A protože v zemi není žádný systé a žádná kontrola, člověk se nemůže úplně divit, že máme život jako chovatelé docela komplikovaný. Psi ani kočky nemohou do MHD, takže jsme všude museli jezdit taxíkem a nebo na kratší vzdálenosti na skútru. Do nákupních center a jiných budov mají samozřejmě vstup zakázaný a nemohou ani do zdejších oplocených parků. Tenkrát jsme bydleli na předměstí, kde byla spousta malých restaurací, kde sami kolikrát měli aspoň jednu kočku, takže s naším pejskem problémy neměli. Buď byla pod stolem, seděla u stolu a nebo se šla projít po restauraci. Mít ale většího psa by bylo dost komplikované. Když to tak člověk vezme, nemůžeme se zase tolik zdejším lidem divit, že se psů bojí, protože jsou často trochu zanedbaní, spousta jich pobíhá na volno a majitel v nedohlednu. Pak je tu po městě také spousta toulavých psů. Jsou tu vidět dva extrémy. Na spoustě míst jsou psi přivázáni na silném řetěze a myslím, že se snad nikdy v životě neproběhli na volno. Jsou tam prostě na hlídání. Na druhou stranu, hlavně místní Šanghajci milují svoje domácí mazlíčky jako malé děti a péči jim věnují až moc. Psi mají celé zimní outfity i s botičkami, viděla jsem i klapky na uši, v létě nosí aspoň trička, na krku světélkující řemínky, někteří se vozí v kočárku. Přes přechody je páníčkové přenáší, investují neskutečné peníze do psí kosmetiky a dalších “nezbytností”. Je tu i dost spolků na ochranu psů, kteří toulavé a týrané psy chytají/zachraňují a snaží se jim najít nový domov.