Jaký byl můj čínský Mistr?

Jeho život je jako pohádka o úspěchu. Z chudého hocha v roztrhaném tričku se vypracoval na uznávanou osobnost. U své šestipatrové vily parkoval několik sportovních aut a cestoval po celém světě. I tak ale zůstával nohama na zemi.

Při jedné z našich večerních procházek kolem jezera mi Mistr vyprávěl o svém životě. O tom, co se v jeho oficiálním životopise lidé nedočtou. Byl jedináčkem v rodině, kde neměli často ani na misku s rýží. Několik let vydržel chodit do školy a učil se bojovému umění od svého otce, který patřil k místním folkovým mistrům. Ve deseti letech školy ale musel nechat a začal pracovat, aby přispěl do rodinného rozpočtu. Dělal, co bylo potřeba. Roznášel balíky, sbíral odpad, pomáhal na stavbách nebo lesníkům při kácení stromů… Ukázalo se ale, že má pro cvičení vlohy. Vzal si do hlavy, že pokud se v bojových uměních vypracuje, mohli by mít konečně dostatek peněz, aby si nedělali starosti, co budou jíst zítra. A tak kromě těžké práce ještě alespoň dvakrát denně trénoval v parcích - s otcem a i s dalšími mistry v okolí. Nešel spát, dokud nesplnil svůj tréninkový plán na daný den. Peníze si snažil spořit a jednou měsíčně si koupil lístek na vlak do Šanghaje. Tam se chodil učit bojová umění ke slavnému mistrovi Cai Long Yunovi. Měla jsem tu čest, že jsem zažila několik praktických tréninků a teoretických přednášek pod jeho vedením na naší univerzitě, kde sídlil. Nyní na naší katedře na jeho odkaz navazuje jeho syn. Můj mistr u pana Caie vždy strávil celý den, poté se vrátil domů a následující měsíc piloval všechno, co se naučil. Poté si ho všimli z místní školy bojových umění a poslali ho na soutěže, ve kterých se mu opravdu dařilo a posouval se na žebříčku výš a výš. Patřil k jedněm z nejlepších v jižních stylech. V letech 1983, 1984 a 1986 byl hlavním trenérem provincie Zhejiang pro zápas zápas sanda a lepivé ruce (tuishou) a jeho svěřenci si vždy odnesli medaile.

Když čínská vláda v roce 1985 sestavovala delegaci těch nejlepších představitelů čínských bojových umění, přizvali Mistra Xu právě jako zástupce tradičních jižních stylů. Tato skupina absolovala světové turné, na kterém ohromovali svět svými kousky a krásou čínských bojových umění. Mistr díky tomu navázal mnoho kontaktů a přátelství v různých zemích světa. Odtud za ním poté pravidelně do Číny směřovala spousta cizinců, kteří se u něj učili a dál toto umění šířili ve své zemi - Austrálie, Japonsko, Kuba, Ruska, Nizozemí, Německo, Kanada, Spojené Státy, několik států Afriky a také Česká republika… I Mistr se snažil každý rok své studenty v zahraničí objíždět a pořádat u nich výukové semináře. 

V roce 1986 vybudoval svou vlastní soukromou internátní školu zaměřenou na bojová umění. Nejdříve šlo pouze o 2. stupeň a postupně otevřeli i stupeň první, školku a střední školu. Studenti tam tak mohli zůstávat až do asi 18 let. Ve škole se vyučuje judo, wrestling, box, tradiční i moderní wushu, ale nejvíce úspěchů sklízí na poli čínského zápasu sanda. Hned několik studentů vyhrálo národní mistrovství ve své váhové kategorii.

Mistr byl hodně složitou osobností. Někdy působil jako introvert, který neměl zájem o společnost a chtěl si žít jednoduchým životem. Jindy si zase užíval pozornosti a všech těch blýskavých cinkrlátek, které pozornost a s ní spojené peníze přinášely. Obsadili ho i do několika filmů a televizních seriálů. Zařadili ho do seznamu stovky nejvlivnějších lidí v komunitě čínských bojových umění. On si hodně potrpěl na různá vyznamenání, plaketky, plakáty. Vstupní hala hlavní administrativní budovy ve škole byla přecpaná fotkami jeho úspěchů, činů a vzpomínek. Tady byl na návštěvě v Zimbabwe, tam si třese rukou s nějakým kubánským politikem, jinde pózuje se slavným čínským režisérem. Tuhle báseň nebo kaligrafii mu věnovala ta a ta slavná osobnost… Taková hala slávy. Nezapomínal ani na úspěchy svých studentů, mezi kterými se blýskal Denis z Ruska, který působil v týmu poradců prezidenta Putina. Ve třetím patře nechal zbudovat velkou zasedací místnost s obřím oválným stolem, kde se řešily samé důležité věci. Jedna zeď mapovala jeho životní historii, druhá byla pomníkem jeho nejstaršího syna. Byly tam jejich společné fotografie, syn v různých bojových pózách, syn v policejní uniformě, syn při předávání vyznamenání atd. Byly tam i výstřižky z novin, které informovaly o jeho hrdinské smrti během služby. Mistr o tom nikdy nemluvil, ale dozvěděla jsem se, že se jednalo o zátah na nějaké místní mafiány, kdy ho jeden z nich zabil. To byl i jeden z důvodů, proč Mistr věnoval areál své první školy místní policii. Celý incident se stal během jednoho deštivého večera a Mistr od té doby nerad chodil ven v dešti a klidně i zrušil různá setkání, aby ven nemusel. Na chodnících se i vyhýbal loužím. Dlouhá léta mu manželka dávala smrt syna za vinu. Že na něj příliš tlačil, aby přinesl čest rodině, aby vynikal, aby vždy dělal, co je správné, aby si vybudoval vlastní jméno. A tak kdykoliv se snažil vychovávat mladšího syna, často na něj žena sykla: “Ty ho chceš zabít jako našeho nejstaršího?” A tak jejich druhý syn vyrostl v přepychu, o nic se nemusel starat, nic nemusel dělat. A podle toho se bohužel také choval. Když se ho Mistr jednou ptal, co udělá se školou, až mu ji jednou předá, odpověděl mu: “Prodám ji, nezajímá mě to. Je to moc práce.” Pro Mistra to bylo velké zklamání, protože škola je jeho celoživotním odkazem. Syna nutit ale nemohl, občas se ho snažil začleňovat do dění, ale na synovi bylo vidět, jak ho to nudí. Velké zklamání a pocit marnosti to vyvolalo i v nás ostatních, ve zdejších trenérech, ve studentech, protože jsme školou a Mistrovým učením žili. Jenže syn je syn, a tak školu jednou předá jemu, ať už s ní udělá cokoliv. Možná i trochu proto byl Mistr v neustálém zápřahu, aby toho co nejvíce stihl...